Jak se orientujeme v prostoru? V roce 2014 za to dostali Nobelovu cenu za fyziologii americko-britský vědec John O’Keefe a norští manželé May-Britt a Edvard Moserovi. Společně se podíleli na objevu „GPS“ v mozku. Už od roku 1978 se ví, že pro naši orientaci v prostoru je klíčový hipokampus – oblast, která je součástí spánkového laloku. Právě tady vznikají tzv. kognitivní mapy, které si můžeme zjednodušeně představit jako mapy skutečné. Jde prostě o modelová schémata zastupující realitu. Jak ale tyto mapy přesně vypadají a jak fungují?

Mřížkové buňky

Na běžné papírové mapě každý bod v kartografickém souřadnicovém systému charakterizují dvě čísla: poledník (ve směru sever–jih) a rovnoběžka (ve směru západ–východ). Od toho se pak dá odvodit příslušná GPS adresa každého místa na Zemi. Papírová mapa není vlastně nic jiného než grafický převod 3D souřadnic koule (glóbu) do 2D (plochy).

V mozku to funguje velmi podobně. Výše zmínění vědci v něm objevili zvláštní typ neuronů, kterým začali říkat mřížkové nebo poziční buňky. Když se pohybujeme v neznámém prostředí, tyhle buňky v hipokampu vytvářejí struktury ve tvaru šestihranů, ze kterých je pak náš mozek schopen v případě potřeby zpětně odvodit topografii prostředí. Jinak řečeno, nemáme tedy v hlavě ploché 2D mapy reality, ale její prostorové 3D modely. Mozek je z nich schopen přesně zjistit, kde právě jsme, nebo se zorientovat při hledání trasy, kterou jsme už někdy šli. Můžeme si ho představit i jako „vnitřní GPS“.

Dva mozky

Tohle všechno mimochodem taky vysvětluje, proč mají staří lidé s alzheimerem takové problémy s orientací. Tahle degenerativní nemoc mozku postihuje nejdřív ze všeho právě hipokampus. Člověk s alzheimerem tak přijde o své kognitivní mapy prostoru a zabloudí třeba na cestě z obchodu domů, kterou šel už nejmíň tisíckrát.

Schopnost vytvářet kognitivní mapy je dána geneticky (dědíme ji po rodičích), ale ovlivňuje ji i naše pohlaví. Mužský a ženský mozek se liší v celé řadě parametrů. Ženy obvykle mívají větší talent na jazyky, větší komunikační dovednosti a lepší schopnost kooperace s jinými. Zvládají víc věcí najednou (multitasking) a mají vyšší emoční a vztahovou inteligenci. Některé problémy řeší úplně jinak, než by muž očekával („ženská logika“).

Muži naopak mívají lepší schopnost koncentrace na jednu jedinou věc („Když se dívám na fotbal, zbytek reality nevnímám!“), lepší schopnost orientace a lepší odhad vzdálenosti cíle a rychlosti pohybu. Průměrný muž proto třeba zaparkuje rychleji než průměrná žena. Ale pozor, pohybujeme se v oblasti biologie, a tedy i statistiky. Určité procento žen má spíš mužské schopnosti a naopak.

Naformátované hlavy

Všechny tyhle pohlavní rozdíly začaly vznikat už před miliony let. Zatímco ženy potřebovaly v jeskyni u ohně spolupracovat s jinými ženami, muži potřebovali vystopovat a ulovit zvěř. Aby to ale nebylo tak jednoduché, ukazuje se, že ženy předstihují muže při orientaci na menší ploše, zatímco muži ženy porážejí v orientaci na dálku. Typická žena najde mezi regály supermarketu konkrétní zboží rychleji než její partner a bude na to potřebovat kratší cestu. Opakovaně to prokázaly pokusy s GPS. Typický muž spolehlivěji dojde do cíle dlouhé cesty a s menším rizikem se na ní ztratí. Zvlášť pokud má k dispozici mapu, kterou ženy k nalezení správné cesty nedokážou tak dobře využít.

Evoluční vysvětlení je zcela jednoduché. Ženy kolem sebe sledují víc detailů, lépe si pamatují drobné předměty a jejich rozmístění. Do bezprostředního okolí jeskyně totiž tisíce let vyrážely sbírat lesní plody, houby, ovoce, kořínky a bobule. Typický ženský mozek to postupně „přeformátovalo“ právě na tento typ orientace na menší ploše. Muži naopak odcházeli často i na mnohadenní vzdálené výpravy buď za kořistí, nebo za získáním žen nepřátelského kmene. Jejich mozek je proto přizpůsoben orientaci v rozlehlé krajině, putování po daleké cestě a nalezení cesty zpět.

Kdo má navigovat?

Pokud tedy jako muž vyrazíte s přítelkyní nebo manželkou na trek a svěříte jí navigaci, nejspíš vás oba beznadějně ztratí. Na rozdíl od vás si ale bude přesně pamatovat, co měli na sobě lidé, které jste cestou potkali a jaké druhy čokolád měli v bufetu u lanovky.

Text: Ivan Brezina | Foto: Shutterstock