Protože je příroda krásná! Ale proč je příroda krásná? Tuhle zdánlivě banální otázku si klade estetik Karel Stibral ve stejnojmenné knize, kterou před časem vydalo nakladatelství Dokořán. Odpověď je zajímavější, než by se mohlo zdát.

Před časem jsem v Outdooru psal o rezervaci Velká jizerská louka. V internetové diskusi pak jeden z čtenářů prohlásil, že tam stejně skoro nikdo nepůjde, protože tam jsou jen nezajímavé a hnusné močály a bažiny.

Proč nám některé přírodní jevy připadají krásné a jiné ne?

Do značné míry je to určeno kulturně. V Evropě se představa „přírodních krás“ vyvíjela už od antiky, která ale obdivovala jen krajinu pasteveckou a zemědělskou. To, že se nám dnes líbí divoké hory a neprostupné pralesy, není vůbec samozřejmé. Naučila nás to až naše novověká evropská civilizace, respektive 18. století a romantismus, který se dá zhruba vymezit lety 1790-1840. Jinak by dnes žádný outdoor nebyl. Jiným kulturám je totiž divoká příroda buď ukradená, nebo ji považují za nehezkou a oceňují spíš zabydlenou kulturní krajinu.

A močály?

Ty se nám začaly líbit až jako poslední ze všech „divočin“. Nejstarší opěvování jejich krásy jsem našel u amerického přírodního esejisty a autora slavné knihy Walden čili život v lesích Henryho Davida Thoreaua (1817-1862). Oceňovat bažiny a chránit je jsme ale začali až někdy v šedesátých letech. A většině lidí se nejspíš nelíbí dodnes.

Proč? Protože se tam můžeme utopit jako Jiřina Švorcová v Králi Šumavy? Nebo protože tam žijí bludičky a hejkalové?

To je jen částečné vysvětlení. Velehory lidé také považovali za nebezpečné, ale přitom krásné. Spíš tam nebylo nic, co by naše tehdejší kultura oceňovala – třeba velehory byly považovány za ruiny dávných epoch, paralela k starým zříceninám památek, zásobárna neobvyklých tvarů i barev atd. To u bažin nebylo, lidé v nich spatřovali dlouho jen jakýsi fádní a nezdravý zmar bez historické dimenze.

Jak vůbec estetická libost funguje? Proč se nám líbí motýl, ale ne ropucha?

No vidíte, a zrovna motýl se nám líbí pravděpodobně teprve od začátku 19. století. Dá se to doložit různými citáty z literatury. A ropucha se nám možná nelíbí proto, že nás to nikdo nenaučil. Záleží na kultuře, a ta ovlivňuje nejen estetické zalíbení, ale třeba i kulinární zvyklosti – v Asii se žáby běžně jedí. Někdy se ale nedá říct, co je kulturně „naučené“ a co vychází z biologických zákonitostí. Podle slavného etologa Konráda Lorenze je zrovna ropucha klasickou ukázkou, proč se nám něco nelíbí z čistě biologické příčiny. Má formy, které u lidí přisuzujeme nemocným jedincům. Je nafouklá, nepevná, pokrývají ji bradavice a sliz. Ale třeba u krajiny tohle neplatí. Nedá se říct, že se nám určitý typ krajiny líbí proto, že je to pro nás biologicky vhodnější. Žilo by se vám dobře na poušti nebo ve velehorách? A přesto se vám líbí. Estetické zalíbení nepodmiňuje žádný konkrétní zájem nebo užitek.

Kdysi lidi přírodu chápali jako ohrožující, a pokud nemuseli, moc do ní nechodili. Co žene dnešního člověka k tomu, aby do ní vyrážel, i když nemusí? A to ještě nejlépe do přírody divoké a nedotčené, kde musí přemáhat sám sebe?

Spousta různých motivů. Chceme si odpočinout od civilizace a aspoň na chvíli najít opak toho, co zažíváme v běžném životě. Civilizace nás začala „štvát“ silně právě od 18. století. Jedním z prvních hlasatelů návratu k přírodě byl francouzský filozof Jean Jacques Rousseau. Člověk se podle něj zrodil v přírodě, kde byl svobodný, a města a kultura ho jen kazí. Od té doby civilizaci chápeme jako něco, co nás omezuje, co pro nás není „přirozené“, zatímco příroda je pro nás místem svobody, kam se dá před těmi masami lidí a špínou utéci. Spoustě lidí včetně mě se navíc divoká příroda prostě líbí. Ale roli hraje i touha po dobrodružství a po výkonu, které s krásou zas tak moc nesouvisejí. Zhruba začátkem 18. století se estetické vnímání změnilo. Pochybnostem neunikl ani tradiční předpoklad, že podmínkou krásy je uspořádanost a symetrie.

Anglický park místo francouzského?

Přesně tak. Ještě v 17. století vládly „vědecké“ teorie o tom, že Bůh stvořil zeměkouli jako jakési zcela pravidelné kulovité kosmické vejce. Hory se prý vyvrásnily až jako důsledek potopy, kterou přivolala lidská hříšnost. Dnešní svět jsou tedy už jen ruiny Božího díla. Bůh hory původně nezamýšlel, takže jsou nepravidelné a „ošklivé“. Jenže v 18. století se to otočilo. Vznikla představa, že Bůh naopak stvořil svět neuspořádaný a divoký, a lidé mu to svou snahou o pravidelnost kazí. To byl zásadní zlom v evropském myšlení. Angličané najednou začali přírodu obdivovat kvůli její nepravidelnosti. Nejhodnotnější pro ně už nebyla zemědělská krajina, ale divoké hory a lesy. To je něco, co potěší naše oko! Na Angličany pak navázal německý romantismus, který k tomu přidal náboženský rozměr. Byla to reakce na osvícenství, které oslabilo tradiční křesťanství. Romantici zdůraznili, že Bůh se zjevuje v přírodě, a vůbec vyzdvihli zážitek z přírody jako něco duchovního.

To už ale dávno zmizelo, ne?

Já aspoň na vandry nejezdím proto, abych v lese potkal Boha.

Divil byste se, ale i v agnostickém Česku to tak často funguje. Pro nevěřící je pak příroda doslova jakousi parareligiózní silou. Cítí v ní určitý přesah a posvátnost, i když to neumějí pojmenovat.

Může být příroda kýčovitá?

Ne, kýčovité může být jen lidské dílo. Na rozdíl od přírody totiž vzniklo s určitým záměrem. Třeba předstírat něco jiného, než co ve skutečnosti je.
Západ slunce nad jezerem, ve kterém se zrcadlí zasněžené horské štíty, je ale s prominutím kýč jako kráva. Termín „kýč“ se k popisu přírody prostě nehodí. Ale mohou za to romantici – tak dlouho malovali západy slunce, až to začalo všechny štvát.

Co byl váš největší estetický zážitek v přírodě?

Mám jich spoustu, těžko nějaký vybrat. V Čechách určitě Milešovka, Kletečná, krkonošské výhledy… Mám rád kulturní krajinu, ve které se střídají mozaikovitě různé formy. Třeba České Středohoří, kde je to sice uspořádané, ale zase ne moc. Esteticky mne oslovuje ale i divočina, protože je v ní stále mnoho překvapivých věcí a tvarů.

V jednom svém textu citujete malajské domorodce, kteří si pochvalují prales, protože se v něm dají nasbírat různé věci, prodat je a koupit si cigára. Takže tzv. přírodní národy na rozdíl od nás ještě nedospěly k tomu, aby si uvědomily estetickou kvalitu divoké přírody?

Ano, jejich společnost je to ještě nenaučila. Biolog Vojtěch Novotný popisuje, jak si domorodci z Papui-Nové Guineje prales „zkrášlují“ zavěšenými pytlíky od instantních polévek. A když někde pralesem vede nová silnice, tleskají radostí, protože je to „konečně něco pořádného“.

Jistě sledujete spor o Národní park Šumava. Proč tam místní lidi chtějí zelený les a ne uschlé stromy?

I to je hodně estetická zvyklost. Prostě jsme se naučili, že hezký les je jen zelený les. Na mrtvou dřevní hmotu nejsme zvyklí. Ale romantikům by se mezi uschlými stromy naopak líbilo.

Kdy vznikla turistika v dnešním slova smyslu?

Lidé cestovali vždycky, třeba kvůli obchodu, ale cestování pro krajinu samotnou se objevuje až v průběhu 18. století v Británii. První turisté ale ještě neměli zájem o divokou přírodu. Běžnou zemědělskou krajinu nadšeně popisovali slovy z Vergilia a Ovidia. Bylo to trochu směšné, protože Anglie má do antického středomoří dost daleko. Ale brzy začali obdivovat i své terény divočejšího rázu a s odkazy na domácí autory.

Kdy se objevil zájem o hory?

Odstartovaly ho dva proudy. První byl esteticko-dobrodružný. Sem patří třeba budoucí slavní angličtí spisovatelé Horace Walpole a Thomas Gray, kteří se v roce 1738-39 vydali do Alp a poprvé ocenili jejich divoké scenérie. Druhý proud byl vědecký. Reprezentuje ho třeba švýcarský geolog Horace Bénedict de Saussure. Do Alp se původně vydal za vědou, ale když v roce 1760 spatřil Mt. Blanc, byl jím doslova fascinován. Sám to popisuje jako bolestnou touhu. Mnohokrát se snažil vystoupit na vrchol, ale když se mu to v roce 1787 povedlo, byl až druhý po Jacquesu Balmatovi a Michelu Paccardovi, kteří to dokázali jen rok před ním.

A počátky pěších putování?

Ta jsou především vynálezem romantismu. Začalo to ve vyšších vrstvách, později se přidali i měšťané. V českých zemích se první turisté objevili koncem 18. a začátkem 19. století. Pak už to šlo rychle – už v roce 1808 na Milešovku ročně vystoupilo 6000 lidí.

Za prvního turistu ale bývá označován Karel Hynek Mácha, který se na své nejslavnější výpravy vydával v letech 1832 až 1835.

Už před ním putovali naší krajinou Němci, třeba nejslavnější romantický německý malíř Caspar David Friedrich, ale i další – Humboldt, Goethe atd. Nebo přírodovědec Tadeáš Haenke z Chřibské. V roce 1786 se vydal na výpravu do Krkonoš, které popsal jako neprostupnou a nebezpečnou divočinu. Ale ještě když se ve 40. letech 19. století do Krkonoš vydal malíř Josef Mánes se sestrou Amálií, obával se jejich otec záhuby dětí v „tak dobrodružném kraji“. Máchovi nelze upřít, že to byl výjimečně zdatný chodec. Jeho zkušenosti s českou krajinou se výjimečně promítly do jeho díla.

Abych dnes zažil to, co Mánes v Krkonoších, musím až někam do Himálaje. Na řadě míst dokládáte, že turistika byla od začátku záležitostí městských lidí. Citujete třeba filozofa Immanuela Kanta, který píše o savojském rolníkovi, pro něhož jsou milovníci ledovců blázni. Co by „normální“ člověk dělal v horách, pokud tam zrovna nemá nějakou práci?

Na nepochopení přírodních krás místními lidmi naráželi turisté velmi dlouho. Ještě Karel Klostermann na konci 19. století vkládá do úst místní ženy odsudek šumavského kraje: „U nás je krajina ošklivá, samý les, samý vrch – to je v kraji českém jinaká krása! Všechno pěkně rovno, všude pole, všude čisto.“

Outdoor je dodnes víceméně záležitostí lidí z měst. Lidé z podkrkonošské vesnice, kde mám chalupu, okolí paradoxně neznají tak dobře jako já. Pokud zrovna nerostou houby, nenapadne je jít do lesa, zajímat se o historii smírčích křížů nebo studánek. Nemapují krajinu systematicky a se speciálkou v ruce tak jako já.

Venkované tomu prostě jen neříkají outdoor. Třeba v Jizerkách potkáte místní lidi na terénních motorkách. Je ale fakt, že samotná příroda je moc nezajímá. A když se jich zeptáte na cestu přes les, často ji neznají.

U lidí z měst je outdoor naopak v módě. Všude je Hudy, Rock Point a další řetězce… Nepřestane nás ale časem příroda bavit?

Civilizace se bude rozlézat, takže kompenzaci budeme potřebovat pořád. Expanze outdoorových obchodů ale svědčí o změně našeho vztahu k přírodě. Pro stále víc lidí je to už jen tělocvična, jen v trekových botách.

Stačí si představit přeplněnou běžkařskou magistrálu v Jizerkách, po které usilovně bruslí lidé s iPody v uších. Nebo jezdce na horských kolech vybavených měřáky, kolik spálili kalorií. Nekoukají kolem sebe, takže je skoro jedno, jestli sedí na trenažéru v hale. Tam si navíc mohou dát sprchu, což by venku nešlo, a pokud je zataženo, zajít do solária. V Dubaji už dokonce postavili uprostřed pouště halu s umělou sjezdovkou.

Právě tohle může být začátkem konce zájmu o přírodu. Dřív lezli horolezci na kopce kvůli rozhledu a kontaktu s přírodou, ale na umělých indoorových stěnách je to dnes pohodlnější.

Dnes vyrážíme ven vyzbrojeni spoustou hi-tech materiálů a pomůcek. V bundě z gore-texu jdeme podle GPS po trase, kterou jsme si našli v mapě na webu, abychom si pak ve vyhřáté hospodě dali grog. Do přírody tedy vlastně zas tak moc nelezeme, respektive nás od ní dokonale izoluje civilizační skořápka.

To ale dělali už romantici. Spali v hostinských pokojích, na Milešovce byl taneční parket… I my dnes chceme přírodu jen jakoby napůl. Opravdová divočina v nás nevzbuzuje estetický zájem, ale pocit ohrožení. V tropickém pralese je sice hezky, ale víc než týden bych v něm bez vymožeností civilizace asi taky nevydržel.

K prožitku přírody většina lidí potřebuje hradní zříceniny, rozhledny a další „přidané“ atrakce. Pokud lesem nevede turistická značka, nepůjdou do něj, aby se neztratili. Proč?

Chtějí se na přírodu dívat z distance, jakoby zvenku. Když už přes bažinu, tak jedině po povalovém chodníku. Jen málokdo touží jít jen tak „nazdařbůh“. Což je ale dobře, protože pak v místech bez značek nepotkáte tolik lidí.

Já ale vlastně taky nejezdím „za přírodou“. Cesta ven je pro mne spíš cestou dovnitř. V přírodě si čistím hlavu a rovnám myšlenky. O ty hory mi vlastně zas tak moc nejde.

Hledat u outdooru jediný motiv je nesmysl. U někoho převažuje výkon, u jiného rekreace, u dalšího se k tomu přidává i estetický zážitek nebo duchovní rozměr… Škála je široká a žádnou skupinu bych nechtěl odsuzovat. Je ale pravda, že necítím sympatie k lidem, kteří jdou do lesa s rádiem puštěným na plné pecky. A nelíbí se mi ani „milovníci scenérií“, kteří kdysi do skal tesali schody.

Proč řadě lidí nepřijde divné hodit prázdnou flašku do potoka nebo papír na zem, zatímco třeba mě to uráží na bazální estetické rovině?

Naučil jste se to – někdo vám vysvětlil, že se to nedělá. Po celém Balkáně se odpadky běžně házejí na zem, stejně jako třeba v Indii. Estetický cit pro přírodu je podmíněný výchovou a kulturou. Pokud ho nemáte, prostě vás vůbec nenapadne, že je příroda krásná a že do ní ta flaška nepatří. To samé ale platí třeba i pro moderní umělecká díla. Spousta lidí si bez „tréninku“ ani nevšimne, že před nimi stojí.

Takže se na ta prasata vlastně ani nemůžeme zlobit… Když jsme u Balkánu, hodně jezdím do rumunských hor. Cesta vlakem přes maďarskou pusztu je pro mě ale vždycky vrcholem utrpení. Z té totálně nudné placky mívám depresi a říkám si: „Tady bych nechtěl žít ani za trest.“ Až když se kolem Aradu začnou na obzoru zvedat první kopce, rázem pookřeju. Čím to je? A proč na nás zvlněná krajina působí víc než nížina?

Placatá krajina nás nudí. Není v ní nic překvapivého, nic, co by oko mohlo objevovat. Hory naopak nabízejí stále nové a nové podněty, které nás ale naučilo oceňovat teprve 18. století. Rovina, která se většině Čechů líbila ještě v 19. století, se už dnes (asi) líbí jen Maďarům. Problémem je i měřítko. Když poprvé spatříte prales, nebude se vám líbit. Je to jen nudná zelená plocha. Potěšení z pralesa začnete mít, až když vlezete dovnitř, rozkoukáte se a zjistíte, jak různorodá místa tam jsou. Maďar může v pusztě oceňovat detaily, které my nevidíme. Naše české oči tam nerozeznají žádnou změnu, nic zajímavého.

Proč některé evropské národy cestují hodně, a jiné skoro vůbec? Ve světě potkáte třeba Čechy, Poláky a Němce, ale mnohem méně už Italy nebo Francouze.

Cestování a turistika „baví“ hlavně obyvatele oblasti, které zasáhl anglický a německý romantismus. Jen tam se kdysi začalo chodit pěšky „ven“. Romantismus románských národů naproti tomu přírodu spíše pomíjel. Když jsem stopoval po Itálii, dalo mi vždycky práci přesvědčit řidiče, aby mi večer zastavili někde uprostřed krajiny. Nechápali, že chci spát pod širákem ve spacáku. Snažili se mě odvést někam do města do hotelu.

Popisujete, jak romantismus objevil odvrácené stránky přírody: smutek, nevlídnost, sychravost… I já mívám nejsilnější zážitky na podzimních vandrech, kdy už je v lese celý den šero a lezavo a kdy lehce mží na spadané listy. Slunečný letní den se člověku do duše tak hluboko nezakousne.

Třeba jste skrytý romantik. Temný zážitek je vždycky silnější než prožitek jednoduché libosti, protože do něj musíte zapojit větší část své osobnosti. A právě s tím přišlo 18. století. Romantici se už nesoustřeďovali jen na tzv. krásné scenérie. Hledali v přírodě něco, co se pohybovalo na hraně strachu, zděšení a hrůzné fascinace. Nejsilnější pocit krásy bývá smíšený s děsem. A čím silnější melancholie a žal, tím víc se může člověk přiblížit svému nitru.

Právě v outdooru se dnes spousta lidí pohybuje „na hraně“. Extrémní sporty, výstupy na hranici možností, sólo výpravy na drsná místa, to všechno je vlastně koketování se smrtí.

I tohle dělali už romantici. Třeba autor slavného obrazu „Poutník nad mořem mlh“ Caspar David Friedrich vystupoval v lijáku na mořské útesy a nechával se tam „bičovat živly“, aby tak zažíval „divokou slast“. Snad nejvýznamnější britský umělec vůbec, J. M. W. Turner, se zase za bouře nechával přivazovat k lodním stěžňům. Příroda vzbuzující současně hrůzu i estetickou libost byla pro ně hodná obdivných výkřiků. Tohle dnes zmizelo. Kdo z nás ještě bude smekat širák a volat: „Ó, vznešená krajino!“?

Já osobně bych cítil trapnost z velkých slov.

Ano, z dnešního hlediska byste totiž používal knižní či odborné pojmy z literatury či estetiky. Ale je škoda, že se to vytratilo, protože to označovalo kvalitativně jiné vjemy z přírody, než je jen zážitek prosté krásy. Stát pod ledovcem je zkrátka něco jiného než dívat se na zahradě na kytku. Už se neodvažujeme silných emocí nebo spíš silných slov. Cítíme, že to kdysi romantici trochu přehnali, a je nám poněkud trapně i za ně.

Text a foto: Ivan Brezina, Maxim

TIP OUTDOORU:

Kvalitní outdoorové vybavení seženete na 1obchodak.cz, mimo jiné například špičkovou obuv Asolo.