Co zažijete, když se „nadoraz“ škrábete na nejvyšší horu mimo Asii? Jaké změněné stavy vědomí vám Aconcagua připraví? Přečtete si syrově subjektivní záznam a zachvějte se...

 
„Tak to je teda pěkně v prdeli. Debilové!“ Jsou situace, kdy uzdy upřímnosti povolí i ten, kdo jinak ostřejší slova nepoužívá. Padalo jich opravdu dost – omluvou mi budiž, že je nikdo jiný neslyšel. Začátek dubna, Argentina, výška necelých 6 400 metrů, místo zvané Refugio Independencia. Nikde nikdo, dvacet pod nulou, vichřice. Pátý den výstupu v novém sněhu a organismus ve stavu, který prakticky vylučuje další pochod směrem vzhůru. Tedy pokud by byl přítomen pud sebezáchovy, který jsem nechal dole, když jsem opouštěl civilizaci.

Tenhle článek nechce nikoho inspirovat. Má být jen povídáním o tom, co všechno se dá přežít. V životě jsou chvíle, kdy se zkusíte dostat, až kam to jde. A pak se holt uvidí. Podle správců parku vysedávajících dole u jezera Horcones měla být útulna Refugio Independencia plně funkční. Nebyla. Bylo to takové větší „áčko“, na výšku asi metr třicet, na délku něco přes dva. Pokud je definičním znakem budovy přítomnost střechy, pak tenhle základní prvek absentoval. Prkýnka, která střechu kdysi tvořila, byla poházena kolem. Z útulny tedy zbyla jen ohrádka chránící ze stran, ale nikoliv shora. Což je v šesti a půl kilometrech a během zimy mírně řečeno průšvih.

Bez stanu v -35 °C

Parchantům zaměstnaným ve správě parku nejde o bezpečnost turistů ani o ochranu přírody, ale jen o práci. Podat takhle mylnou informaci by mělo být trestné. A to jsem za vstup do parku mimo sezonu zaplatil 1 050 argentinských pesos, na české koruny krát sedm. Jde do tuhého. Mám za sebou dlouhatánský nástup komplet na těžko s věcmi na šestnáct dnů na vlastních zádech a pátou noc prakticky beze spánku. Výšková nemoc jak vyšitá, k tomu už roztomilé halucinace. Jediné rozumné řešení je otočit a utíkat dolů. Bez jakéhokoliv rozumného důvodu zůstávám v „útulně“ na noc s tím, že druhý den to zkusím nahoru. Porušuju tedy prakticky všechna pravidla, která mají vést ke „šťastnému návratu“.

Je jasné, že v noci bude minimálně pětatřicet pod nulou – i ve dne je dvacet. Zároveň může přijít vichr, kterým je Aconcagua smutně proslulá. Když se vzdušné masy od Pacifiku nepohodnou s těmi od východu, bývá tu pěkně veselo. A do toho se ještě zatahuje. Je to skvělý pohled, hlavně směrem na sever, kde se blízké vrcholky pětitisícovek zabodávají do houstnoucí deky mraků. Poletující vločky naznačují, že noc v útulně bez střechy bude zajímavá.

Zapomněl jsem zmínit, že mám stan – ale postavený kousek nad Plaza Canadá v 5 100 metrech. Proč by ho člověk tahal nahoru, když jsou tu funkční útulny (aspoň podle strážců) a na celé hoře teď mimo sezonu není nikdo další, kdo by je mohl obsadit přede mnou? Takže bez stanu a ve spacáku, který v lepších časech zvládal dvacet pod nulou. Ty časy jsou však dávnou minulostí. A když mi byla kosa ve dvaceti, které byly v Berlíně (jak se jmenovala poslední bouda v necelých 6 000 metrech), tady to bude teprve vzrůšo.

Mannův „Vyvolený“

Pozorný čtenář se jistě zeptá, proč to neotočit a neseběhnout dolů do Refugio Berlin. Logická připomínka. Nahoru mi to trvalo dvě hodiny, dole jsem za půlku, nebylo by co řešit. Ale jednak vím, že v tomhle stavu už se nahoru nikdy nevykopu, a zadruhé jsem si už na začátku řekl, že prostě zkusím, jak moc mě má ten nahoře rád. A navíc: „To je právě ta frajeřina, nemít na to,“ říká jedna moje letitá filmová láska. A konečně je mou oblíbenou knížkou „Vyvolený“ od Thomase Manna.

Přes všechna proti se tedy rozhoduju zůstat. V deníku mám zapsáno: „Extrémně se soustředím, od 15:30 už ležím a přemýšlím, jak to přežiju.“ Pamatuju se, že když jsem uléhal, zbytky racionality ve mně si jasně uvědomovaly, že šance není ani padesát na padesát. Stačilo, aby se počasí dozvrtlo, a nebylo co řešit. Že to dopadlo tak, jak tušíte, je trochu štěstí a hodně zázrak.

Nejhůř na tom byly nohy, takže jsem je zabalil do péřových rukavic. Jako skvělá věc se ukázaly hřejivé pytlíky – malé sáčky za 42 Kč, vydávající teplotu kolem padesáti stupňů, které jsem si průběžně přikládal na různá místa těla. Plus vlastní nápad, který přišel uprostřed noci, kdy jsem se už plně soustředil jen na přežití. Spíš ze zvyku jsem s sebou táhl svého letitého „velblouda“, vak na vodu. V takové zimě je samozřejmě k ničemu, s jedinou výjimkou: Když se v noci v pravidelných intervalech dokopete k tomu, že zprovozníte benzíňák, zahřejte vodu a nalijete ji do vaku, který strčíte do spacáku. Nemám to patentované, asi jsem to dokonce ani nevymyslel jako první, ale jako záchrannou brzdu v mrazu to mohu doporučit. Plus základní pravidlo, které určitě znáte – bundy a další hadry přehodit přes spacák, nikoliv na tělo do něj.

Disociace těla a duše

Co z toho rozhodlo? Těžko říct, asi všechno dohromady. Plus určitě i halucinační změněný stav vědomí. Normálně bych byl na hospitalizaci, ale na Aconcague jsem díky němu přežil. Těžko se to popisuje, ale přirovnal bych to k oddělení duše od těla. Mně to pomohlo oddělit bolest (tedy její fyzické projevy) od plného uvědomění si, že mě něco bolí. Prostě vám omrzají nohy, ale do hlavy to dojde jako informace, která se týká něčeho jiného, cizího těla. Dodnes ve mně zůstává vzpomínka na zajímavý autoexperiment, co všechno tělo a duše vydrží. Nebo jako důkaz, že ještě nepřišel čas, abych byl odvolán z tohoto světa.

Ráno jsem ležel až do chvíle, než vylezlo slunce. Deník: „Zavázat boty je šílená hrůza, na návleky už nemám. Pár metrů po svahu a musím natáhnout mačky a to je zase něco… Chvíli trvá, než se rozejdu…“ V 6:30 jsem prostě vylezl, nasadil boty a vyrazil. Nahoru, ani nevím proč. Každopádně je mi od samého začátku šílená zima na prsty na rukou. Až zpětně mi došlo, že byla naprostá blbost vyrazit s hůlkama. Jak totiž máte ruce nahoře, v mrazu se odkrvují a je zle.

A zle opravdu bylo. Teploměr na hodinkách ukazoval třicet pod nulou, takže žádný vedro. Moc jsem nemyslel na to, jestli dojdu, nebo ne. Prostě jsem měl vypnuto a šlapal. Jak jsem pomalu nalézal na severní předvrchol Cumbre Norte, začínalo mi být jasné, že mým prstům zvoní hrana. Hlavně na levé, „návětrné“ straně. Věděl jsem, že musím na sluníčko, jinak bude zle. Odklonil jsem se tedy od cesty a takřka vyběhl na skalní hřebínek jen proto, že na něm pár desítek metrů nade mnou svítilo slunce. Výška 6 850 metrů, podle mapy i podle hodinek.

Vědět, kdy to otočit

A tam mi došlo, že sluníčko není všechno. Tam, kde svítilo, totiž zase tím víc foukala regulérní vichřice. Jít dál, vážně už jen kousek (vrchol Aconcaguy má 6 959 m), ale už se nevrátit, nebo? Jsou rozhodnutí, která člověk učiní, aniž o tom ví. Po děsuplné noci jsem možná cítil, že už nemám právo toho nahoře dál pokoušet. Nebo jsem si uvědomil, že dobrý horolezec je ten, který ví, kdy to otočit? Nevím, ale prostě jsem to otočil a letěl dolů. Cítil jsem, že sice přicházím o vrchol, ale zvyšuju šanci na návrat. Samotného mě to dodnes překvapuje. Morálně jsem byl zcela na dně, fyzicky to zatím překvapivě šlo. Brzy jsem se ale měl přesvědčit, že to byly jen poslední rezervy.

Nikdy v životě nebylo balení takovým utrpením, jako když jsem se vrátil k Refugio Independencia. Dělat cokoliv bez rukavic úděsně bolelo a v rukavicích to nešlo. Nějak to zvládnu a letím dolů. Když dojdu do útulny Berlín, zkouším něco sníst – bez šance. Rozmrazuju vodu, topím si (benzínem ve starém ešusu – je to sice na udušení, ale hřeje to) a sbírám síly k sestupu. Ty mi ale dojdou a začíná být jasné, že ani sestup nebude žádný med. Čím dál častěji a čím dál delší časové úseky o sobě vůbec nevím. Bez pomoci deníku bych si dnes vybavoval jen matné kontury toho, jak strašně mi tehdy bylo. Že dolů z Aconcaguy půjdu stejně dlouho jako nahoru, by mě ani ve snu nenapadlo…