Nést se v proutěném koši vzduchem můžete takřka kdekoliv, málokde ale při vzduchoplavbě prožijete to, co stovky metrů nad zasněženými horskými masivy.

Zvláštní příležitost k letu, při němž se na chvíli ocitnete jakoby v jiném světě, máte v Tyrolské oblasti Kaiserwinkl, kde se každý rok v lednu koná týden balonového létání; obvykle jej slavnostně zahajuje na čtyřicet balonů z celé Evropy.

Létat lze sice kdykoliv, přesto uděláte dobře, když s letem počkáte na zimu, protože horkovzdušný balon se nese lépe studeným vzduchem než horkým. To je dané rozdílem teploty vzduchu v balonu a okolního ovzduší; i navzdory větším tepelným ztrátám se s vaší „kapsou“ horkého vzduchu prosadíte v mrazivém vzduchu lépe než na vzduchu teplém.

Pro piloty je létání v Alpách zábava a hlavně výzva, jelikož právě ve zdejším dramatickém terénu a bujaré termice mohou nejlépe předvést svoje zkušenosti.

Let balonem si od začátku žádá vaši spolupráci – verneovský stroj si musíte s pilotem nejprve sestavit a nafouknout, což je rituál, který vás povýší na součást vzduchoplaveckého týmu. Po startu vás v úzkém koši může přepadnout nefalšovaný strach, ten vám však pomůže přemoci sám balon a klid, s jakým se toto obrovské zařízení různými směry lenivě nese vzduchem. Právě v otázce řízení stroje nemějte na pilota přehnané nároky a nechtějte například vědět, kam má namířeno nebo kdy tam budete – o tom rozhoduje náhoda a vzdušné proudy.

Na cestu si vezměte pevné a teplé trekingové boty a lyžařské kalhoty. Je to nanejvýš příhodná výbava, a to hned ze dvou dobrých důvodů; jednak v koši, kde se nemůžete pomalu ani hnout, je odspoda pěkná zima. Navíc nikdy nevíte, kde přistanete. Můžete si sice přát přistání na louce vedle kostelíka, ale když vám po souboji s nenadálým nepříznivým větrem dojde plyn, budete rádi i za sedlo nejbližšího horského útvaru. Holínky s kožešinovým lemem ale při sestupu z místa nouzového přistání mohou sehrát fatální úlohu.

Jakkoliv na spodní polovinu těla je v koši zima, od pasu nahoru je příjemně teplo až horko, přičemž hlava pod hořákem vysloveně pálí. Znamená to jediné – bundu mějte tenčí a hlavu si chraňte alespoň kšiltovkou. Za jakéhokoliv počasí se namažte krémem s vysokým ochranným faktorem a mějte u sebe sluneční brýle – i kdyby dole slunce nesvítilo, balon vás k jeho paprskům zanese a vězte, že v řídké atmosféře je horské slunce nebezpečné.

Na Hansův povel
Švýcarský důchodce Hans si okolo balonu umí zjednat pořádek. „Na balonu si tykáme. Jak se kdo jmenujete?“ seznamuje se statný sedmdesátník, aniž by přitom zapojoval mimické svaly. Než vzlétneme, musíme z balíčku na dvoukoláku společnými silami složit horkovzdušný balon. Odpojujeme tedy vlečňák od postaršího vanu a na louce shazujeme koš po okraj napěchovaný textilem. Ten koš je opravdu zvláštní – je to nefalšované košíkářské zboží; člověk by si myslel, že ho už dávno nahradil lehčí a pevnější hliník nebo laminát. Na nějaké rozhlížení a prostoje je ale Hans vysazený. „Chytni tohle a tahej za to!“ přichází jeden z povelů, typicky bez zasazení do kontextu, co že to právě děláme. Uvědomujeme si, že nejsme žádní výletníci, ale členové posádky Hansova balonu a momentálně plníme funkci násobků Hansových rukou.

Práce postupuje. Dlouhá hadice tkaniny se rozšiřuje; mezi košem a tkaninou náčelník diriguje tři lidi. Teď jde o to zvednout okraj obrovského hadru nad hlavu a držet ho napnutý; není to zrovna snadné – váha toho monstra je obrovská, navíc Hans právě nastartoval svůj motorový větrák s vrtulí jako z ultralightu a nasměroval jej na nás. Hadr se líně vzdouvá a neochotně začíná připomínat balon. Není slyšet ani slova a Hans je rozezlený – má pocit, že ho posádka vůbec neposlouchá. Důležitost svých v lomozu zaniklých slov zdůrazňuje energickými gesty, co chvíli někomu něco vrazí do ruky, aby mu to z ní po chvíli zas vytrhl. I po dalších dvaceti minutách balon pořád ještě leží, ale už je v něm dost vzduchu na to, aby jeho spodní část zůstávala otevřená. Neuvěřitelně hlučného větráku ani jeho průvanu už tedy není třeba, na jeho místě u balonu jej střídá hořák. Dvojice lesklých spirál v povaleném koši míří přímo na ležící balon. Pilot do jeho nitra posílá první horké jazyky. Zvětšující se monstrum konečně nabývá pravidelného tvaru a s konečnou platností se odlepuje od země a během chvíle se nám už klátí nad hlavou. Začínáme být nervózní a to, že Hansův stroj dělá reklamu právě na ementál, nám kuráž nedodává. Děravý jak ementál, vyklouzlo kolegyni, která ve vidině nastávajícího letu poněkud zbledla.

Všichni do koše!

Na tři tisíce kubických metrů horkého vzduchu začíná být o tolik lehčích než okolní mrazivý vzduch, že už přemáhají váhu koše s palivem i mlčenlivým Hansem. Celá věc najednou nadskakuje a posouvá se. „Nastupte!“ vybízí nás pilot. Teď už do nylonové kopule pouští ty největší plameny, jaké jen jeho hořáky dokáží vyšlehnout. A jen tak přívod plynu nezavírá, teď je potřeba plný výkon. Až se ta věc zvedne, už by měla ve vzduchu zůstat – vítr ji začne unášet stranou a zavadit o zem znamená převrhnout se.

Hansův balon patří k větším. Jeho objemný obal (tak se nazývá textilní část) unese koš se čtyřmi šedesátilitrovými lahvemi propanu i námi pěti. Louka pod námi, silnice, domy, kostel, zmrzlé jezero se smrskávají na šířku dlaně a pohled dolů připomíná výjev z mapy. Nehledě na to nadále stoupáme, a náš rozvrzaný košíkářský artikl je najednou až nesnesitelně malý. Máme strach, já z nervozity mluvím nesmysly a ženy při každé zmínce o děravém ementálu nebo prasklém lanku vyjeknou. V jednu chvíli všichni kromě Hanse sledujeme jiný balon, jak hluboko pod námi ometá špičky vzrostlých stromů.

Pocit strachu a s ním spojená adrenalinová reakce těla se soustředí do prvních okamžiků letu. Je to hodně záživné, ale oproti tomu, co balon doopravdy nabízí, je tento prožitek pořád ještě dost plochý – strach z neznámého a strach z výšky proděláte i v centru lanových překážek, v malém letadle nebo na pouťové atrakci. Hlavní zážitek z letu balonem přichází až po této prvotní vlně strachu.

Splývání se vzduchem

I po půl hodině ještě svíráme kožený lem koše, postupně se ale už sžíváme s obrovským tichým zařízením. Balon i u nás nováčků získává na důvěře. Ladně se nese vzduchem, jako by byl jeho přirozenou součástí. Uvědomujeme si tu velkou kapsu horkého vzduchu a už je nám jasné, že nemá kudy utéci. I plynu vezeme tolik (agregát stále ještě čerpá z první lahve), že „náš“ vzduch jen tak nevystydne. Sledujeme, jak se pod námi střídají vrcholky alpských pohoří. Jsme mimo jakákoli lyžařská střediska, silnice nebo lidská obydlí, od nás až na horizont se rozprostírá jen lán opuštěných vrcholků.

Být pod námi namísto hor Národní divadlo, Vltava a Pražský hrad, nezvyklý pohled na ně by jistě byl zajímavý, ale nic víc. Byl by to vyhlídkový let pro turisty. Tady, v obrovské výšce nad neosídlenými horami, se ale neubráníme mystickému pocitu. Jako bychom byli úplně jinde než kdy předtím, v místech prostoupených zvláštním klidem, kde (kromě Hanse) vládne už jen vítr.

I Hans taje. Tento přirozený biochemický narkoman potřebuje balonem podnícenou dávku endorfinů, aby se v lidském společenství projevoval přátelsky. Ukazuje mi výškoměr – a na něm hodnotu dva a půl tisíce m n m. Nechce, abych se o údaji v balonu šířil – své přání odůvodňuje historkou, kdy jedna žena v koši po zjištění výšky omdlela. Pomohl jí kyslíkem, který ale dnes nevzal. Chápu, že údaj o výšce může někoho znepokojit, ale fyzikální příčina nějaké dušnosti mi za těchto okolností nejde do hlavy. Vždyť na sjezdovkách na ledovcích ve třech tisících metrů lyžujeme – a dýcháme – celé dny.

Hanse, který se rozvyprávěl a začal i vtipkovat, teď už všichni bereme na milost. Největší úspěch má jeho vzpomínka na let, kdy do balonu vzal kamaráda – pilota helikoptéry. Ten se, jakmile balon stoupal, oběma rukama křečovitě držel ocelových lan koše, třásl se a panikařil. Jen těžko ve vzduchu najdete nebezpečnější a hůře ovladatelný stroj než helikoptéru; tento její pilot vyžaduje hluk a třas, jenž tyto stroje vyluzují. Jinak si připadá ohrožený na životě.

Dráty!
Laická představa, že se v balonu jen ohřeje vzduch a pak nastává nehybná nuda, v balonu rychle bere za své. Zatímco vy si prožíváte vaše pudové strachy případně si představujete, jak snadno by se koš napíchnul na útlou špičatou věž alpského kostelíku, pilot si sotva vydechne. Sleduje výšku, rychlost a směr větru, stav paliva i displej GPS, případně vyzvídá vysílačkou. Podle ostatních balonů usuzuje na rychlost a směr větru na různých místech a v různých výškách.

Hans chtěl letět přes vrcholky hor, na jejichž úpatí jsme startovali. Vyhlédl si tedy balon, který tímto směrem letěl a topil pod obalem (ano, to je ona „hadrová“ část balonu), dokud jsme nedosáhli téže výšky. Náš balon se pak ubíral žádaným směrem. Záleží však i na terénu pod balonem a počasí – nad sluncem rozehřátým úbočím hory je třeba vzít v úvahu i termiku.

Během všech fází letu pohyb balonu připomíná plavbu. Tento dojem se při přistávání vytrácí.
Jakmile v balonu netopíte, začne pozvolna klesat. Když vzduch necháte i dál chladnout, metry na výškoměru ubývají závratnou rychlostí. „Dráty!“ volám na Hanse, když balon zdánlivě padá do rozvodů. Chceme na louku za touto překážkou a Hans jen nepatrně zatopí. Setrvačnost žene balon dál do drátů a až s nepříjemnou prodlevou po zatopení povyskočí a dráty mine. Tady se pozná zkušený pilot!
Začátečnická neznalost by se v této situaci projevila tak, že by balon po vydatné dávce plamenů vystoupal sto dvacet metrů nad dráty a na vyhlédnutou louku by nikdy nedosedl.

My dosedli, jednoduché to ale nebylo. Otvorem v obalu sice upouštíme horký vzduch, balon ale přesto jakoby se ještě rozmýšlel, zda poletí nebo přistane. Několikrát po sobě narážíme hranou koše do země, ryjeme do trávy a jako na lodi si sedáme na okraje, abychom vyvážili náklony. Když jeden z lidí v koši při vyvažování vzbudí v Hansovi dojem, že vystupuje, pilot se vyděsí. „Zůstaň tady!,“ naléhá v obavě, že se odlehčený balon opět vznese.

OUTDOOR Historie
Horkovzdušný balon patří do kategorie letadel lehčích vzduchu a je to první prostředek, s jehož pomocí se člověk dokázal vznést do vzduchu. Skládá se z obalu, textilní části, která je naplněna horkým vzduchem a vyvíjí potřebný vztlak, dále pak z koše pro posádku, hořáku a lahví na palivo (propan či směs propanu a butanu, též LPG).

Jako první se vznesl horkovzdušný balon bratří Montgolfiérů, který startoval 5. června 1783 z francouzského Annonay. Na palubě měl ovci, kachnu a kohouta.

Jejich návrat rozptýlil obavy, že by v atmosféře byly jedovaté plyny a otevřel létání i lidem.
První byli Jean-François Pilâtre de Rozier a François Laurent d’Arlandes, kteří se vznesli 21. listopadu 1783 a odstartovali tak éru vzduchoplavby.

Balony se úspěšně vyvíjely více než století, než je víceméně vytlačila letadla těžší vzduchu. Znovuzrození balony prodělaly až v 70. letech minulého století.

Součásti balonu:

Obal
Základní součást balonu je vyrobena z polyesterové či polyamidové (též nylonové) textilie, kterou ve spodní části v blízkosti hořáku nahrazuje nehořlavá nomexová tkanina. Pevnost obalu zvyšují nosné popruhy, pokračující pod obal ocelovými lanky, na nichž je zavěšen koš. V horní části obalu je paraventil (též parašut z angl. parachute), což je uzavíratelný otvor pro vypouštění přebytečného horkého vzduchu pro uvedení balonu do klesání. Funkci paraventilu může zastávat i jiné zařízení. Balon rovněž může být po straně vybavený rotačním ventilem, jenž směrovým vypouštěním vzduchu otáčí balon ve vzduchu.

Velikost obalu může být od 600 m³ do 17000 m³, běžná velikost pro pilota + 4 pasažéry je 3000 m³.

Koš
Nese posádku, palivové lahve, přístroje atd. Je vyroben z ratanu, má ocelový rám a dřevěnou podlahu, po straně stup pro snadnější nastupování, horní okraj je polstrován a čalouněn kůží.

Hořák
Spaluje propan či LPG. Skládá se nejčastěji ze dvou samostatných jednotek (jedné až čtyř), každá má výkon přibližně tři MW.

Palivové lahve
Lahve na plyn z nerezové oceli (též titanu) jsou v koši 3-4, spotřeba při běžném letu se podle délky a podmínek pohybuje mezi 60-150 litry za hodinu.

Ventilátor
Slouží k primárnímu naplnění obalu studeným vzduchem před započetím jeho ohřívání. Vyrábí se s motory o výkonech 5-13 koní.

Cena
Let v Rakousku stojí přibližně 5000 Kč na osobu; to koresponduje s dvoumilionovou pořizovací cenou balonu a výstroje (tím spíš, že obal se musí po 400 letových hodinách vyhodit).

Tip: Pokud vám pilot ve výšce 3000 m n. m. nabídne kyslík, s díky přijměte.

Text: David Horák
Foto: archiv autora