Mělo to být triumfální vítězství člověka nad přírodou a objevitelské prvenství. Místo toho ale přišlo obrovské zklamání a smrt. To je ve zkratce příběh anglického námořního kapitána Roberta Falcona Scotta. Muže, kterému se stal osudným sen o dobytí jižního pólu.

V lednu 1911 ke břehům antarktického Rossova ostrova dorazila Scottova loď Terra Nova. Tři sta kilometrů odtud směrem k jižnímu pólu pak Angličani zřídili sklad zásob. Kvůli počasí a špatně aklimatizovaným poníkům (které polárníci používali k tahání saní) ale sklad ležel o padesát kilometrů blíž, než bylo původně plánováno. Polárník Lawrence Oates radil, aby poníky postřílel, udělal z jejich masa zásoby a sklad posunuli na původně plánované místo. Scott ale odmítl, což se později ukázalo jako fatální chyba.

Ve stejnou dobu se o dobytí jižního pólu snažila i norská výprava vedená Roaldem Amundsenem. Když se 1. listopadu 1911 vydal Scott se svými muži na 1 600 kilometrů dlouhou pouť, Seveřané už měli desetidenní náskok. Místo poníků jim navíc saně táhli psi navyklí drsné zimě.

To na Scottovu expedici se hned od začátku lepila smůla. Motorové saně vypověděly po pár dnech poslušnost a mráz nezvládali ani poníci. Angličané je postříleli a do saní se zapřáhli sami. Pětice mužů pod Scottovým vedením se ale nevzdávala. 14. ledna 1912 (přesně měsíc poté, co se podařilo dobýt jižní pól Amundsenovi) si nic netušící Scott s radostí napsal do deníku: „Už jen 70 km, cíl leží před námi.“ A následující den doplnil: „Už jen mizerných 50 km, musíme tam dojít stůj co stůj!“ 17. ledna stanuli na nejjižnějším bodě světa. Šokovaně ale zjistili, že prvenství si připsali Norové. „Nic tu není vidět, nic, co by se lišilo od příšerné jednotvárnosti posledních dnů. Mám hrůzu ze zpáteční cesty,“ píše Scott v deníku.

Zlé tušení se záhy naplnilo. 17. února umřel Ewans, o měsíc později Oates. Zbylé tři muže uvěznila vánice ve stanu. Docházelo jim jídlo, přičemž skladiště bylo vzdáleno pouhých osmnáct kilometrů. Čekali na lepší počasí, které ale nepřicházelo. 29. března Scott napsal do deníku poslední zápis: „Myslím, že už nemůžeme doufat v žádné zlepšení. Proboha, postarejte se o naše pozůstalé!“ A pak přidal ještě přání: „Pošlete tento deník mé ženě… mé vdově.“