Tenhle rozhovor děláme po telefonu, zimu trávíte ve středním Švédsku. Proč?

Žiju v Jizerských horách, kde se na sníh někdy musí čekat. A jakmile napadne sníh, zaplaví hory mraky lidí. Je tam málo místa a se psy je problém vyjet.

To máte bohužel pravdu, některé trasy připomínají Václavák.

Ano, je to hrozné. Před lety jsem proto v horách jezdila v noci s velkou čelovkou. Tehdy jsem tam ještě byla sama. Pak se ale rozšířily malé čelovky a běžkaři začali hory okupovat i v noci. Jezdí třeba do tří do rána, hory se změnily v tělocvičnu.

Proč se jim se psy prostě nevyhnete?

Nejde to, na Jizerské magistrále jsou všude cedule “zákaz vstupou se psy”. Běžkaři z nás byli nepříčetní, sprostě mi nadávali a psy mlátili hůlkami. Bobky jsem po psech pečlivě uklízela, ale lidi jsou prostě zaujatí a útočí bezdůvodně. A tak jsme utekli do Švédska, kam jsem začala jezdit už před sedmi lety. Od letošního roku tu mám domeček a výběhy pro psy. Nikomu nepřekážíme a můžeme trénovat od začátku listopadu až do konce března.

Jak jste se k mushingu dostala? Dokážete odhalit nějaký určijící zážitek nebo chvíli, kdy jstě věděla: to je ono?

V dětství jsem hltala Jacka Londona, hlavně Bílého tesáka a povídky z Aljašky. Od začátku mne fascinovala hlavně zvířata. Příběh Bílého tesáka je vyprávěn z pohledu psa. Říkala jsem si, jak by bylo krásné podívat se na sever a mít psa, který vypadá jako vlk.

Když jsme u Londona, zmiňme, že poetiku zlatokopů a dalekého severu si lidé spojují spíš s muži…

To snad platí v Česku, ale tady ve Skandinávii je to jedno. Ženy pracují na trajektech, rybaří, jezdí se psy… Nikoho nenapadne rozlišovat pohlaví.

Máte sibiřské husky. Proč právě tohle plemeno?

Většina závodníků ve Skandinávii jezdí s alaskany, tedy aljašskými saňovými psy. Moje filozofie běhání s čistokrevnými husky je ale založena na respektování historie psů a jejich rodokmenu. Sibiřský husky je zrozen k běhání střední rychlostí na dlouhé vzdálenosti, což dělá už asi 6000 let. Nežene se do vyšších rychlostí jako třeba kříženci. Když totiž při plemenitně přidáte ohaře nebo jinou odrůdu, získáte rychlejšího psa. Na závodech jsem trochu v nevýhodě, ale prostě se držím tradice. Psů mám šestadvacet, ale se všemi nejezdím. Záleží na sněhových podmínkách a terénu. Dokud je málo sněhu a je to ledovaté, vyrážím jen se čtyřmi psy. Když se pak rozjezdíme a sněhu přibývá, vyrážím i se čtrnácti.

Jak psy získáváte?

Většina těch, které dnes mám, se narodila u mne. Další štěňata si pořizuju proto, že si je chci nechat – ne abych je prodávala dál. Teď mám smečku. se kterou jsem byla na sportovním vrcholu. Psi už jsou za zenitem, ale nechám je dožít. Od kamarádky jsem nedávno koupila krásnou půlroční fenečku. Za dva roky bych od ní chtěla štěňata, abych mohla začít organizovat další závodní tým. Ten bude ale až tak za čtyři nebo pět let.

Jak se saně řídí a ovládají?

Psi vpředu táhnou a já za nimi vzadu spíš jen vlaju. Pokud je chci ovlivnit, musím to smečce říct a ona mne musejí poslechnout. K tomu využívám psy úplně vpředu, kterým se říká leadeři. Jsou to ti nejbystřejší a nejinteligentnější ze všech, většinou psí holčičky. Domlouvám se s nimi povely, doprava „dží“, doleva „hó“ a zastavit „stůj“. Když na to psi nereagují, mám brzdy a kotvy, kterými se zaseknu do sněhu nebo zaháknu o stromy. Jsem tak schopna saně zastavit.

V dobrodružných filmech má jezdec na saních bič. Mlátí psy a oni pod údery zahýbají.

Nesmysl! Na sibiřské husky zapřažené v saních do lajny s leaderem musíte po dobrém. Spolupracují s vámi, jen když sami chtějí, bič by na ně nefungoval. V Grónsku se jezdí s grónskými psy zapřaženými do vějíře, ve kterém leader není. Je pravda, že se tam směr udává šleháním bičem doleva nebo doprava, ale žádné mlácení psů to není. Kdybyste zvíře skutečně udeřil, po pár ranách už by se nezvedlo. Ty rány míří do vzduchu, jsou to jen zvukové signály. Znám to ale jen z vyprávění, ve Skandinávii se jezdí jinak.

Liší se jednotliví psi povahami?

Určitě! Každý pes je jiná osobnost s jinými vlastnosti a charakterem. Ve smečce je to podobné jako ve školní třídě, kde je každé dítě jiné. Musíte vědět, jaký je který pes a podle toho s ním pracovat. Nejlepší jsou jedlíci, kteří pro žrádlo udělají cokoli, a navíc vás i vnímají a poslouchají.

Tahání je v nich nebo je to musíte naučit?

Lidi si někdy představují domácího mazlíčka, který bude ležet na gauči a tvářit se dekorativně, ale tak to není. Každé plemeno psů bylo po mnoho generací šlechtěno k nějaké práci, což se v něm jasně projevuje. Lovecký pes rád nosí střelené kachny a husky rád tahá. Ovládáte v něm touhu běžet, a existuje jen pozitivní motivace. Pokud husky tahat nechce sám, nedonutíte ho k tomu. Tohle plemeno běhá ve spřeženích už asi 6000 let, huskyové to mají zakódováno v hlavách. Takže když štěně poprvé zapřáhnete, hned ví, co má dělat. Dvakrát třikrát klopýtne, ale pak už radostně běží.

Proč jsou na vůdčí pozice lepší feny?

Co si budeme povídat – děvčata jsou pracovitá, inteligentní a zodpovědná. Kluci jsou většinou lemplové. Řeší, co kde co lítá, a pracovat budou, až když se jim bude chtít. Chcete se s nimi na něčem domluvit? Schválně to udělají obráceně, jen aby vám dokázali, že mají navrch. Se psy je to stejné. Třikrát špatně odbočí, protože si myslí, že je důležitější, než vy. Proto je na pozici leadera dát psí slečny. Snaží se běžet správně už proto, aby vám udělaly radost.

Za jak dlouho se člověk naučí ovládat saně?

Nejhorší je, když nic neumíte a k tomu máte psy, kteří nikdy netahali. Nikdo pak neví, co má dělat. Když jsem začínala, měla jsem pořád omlácená kolena, psi byli zamotaní a zdálo se, že saně nedokážu ovládat. Asi za rok nebo dva jsem tomu ale přišla na kloub. Jsem z Jizerek, takže jsme celé dětství jezdila na běžkách. Dalo mi to předpoklady stability na saních, a spolupráci se psy jsem už nějak vychytala. Dnes už mám psy, kteří tahat umějí. Štěňata tak přidávám do týmu zkušených, od kterých se učí.

Z čeho jsou saně vyrobeny?

Většinu jich mám českých z ohýbané a lepené jasanové dýhy. Letos jsem poprvé koupila norské saně z nějakého „zázračného“ moderního materiálu. Vlastně ani nevím, co to je, snad odlehčená slitina. Ještě jsem na nich nejezdila a jsem zvědavá. Dřevěné saně mají výhodu ve snadné opravitelnosti. Když třeba narazíte do stromu a prasknou, stačí prkénko a provázek a jedete dál. Roztříštěný kov ale v terénu nesvařím. Uvidíme…

V jakých kategoriích se na saních závodí?

Náš sport jich má snad až příliš mnoho, takže je to nepřehledné. Na druhou stranu si ale zase skoro každý najde svou kategorii. Podle délky trati se závody dělí na sprintové, střední a dlouhé (longové). K tomu se rozlišuje počet psů ve spřežení, další kategorií jsou muži, ženy nebo děti… Každá z kategorií má své mistry Evropy i světa.

Existuje nějaký hvězdný ultrazávod, jako je třeba v cyklistice Tour de France?

Nejprestižnější dlouhé závody se jezdí na Aljašce, třeba Idatorod nebo Yukon quest. V Evropě je to Finnmarkslopet, dnes dlouhý 1200 kilometrů. V roce 2009 jsem ho dojela jako první žena mimo Norsko a jako jediný český závodník. Vyhrát Finnmarkslopet ale nejde, to bych musela porazit celé Norsko.

Před závodem se prý dělá takzvané sirkování. Psům se do zadků strkají sirky, aby se instinktivně vyprázdnili a nezdržovali.

S tím jsem se nikdy nesetkala. Ano, vypráví se to, ale smysl by to mělo snad jen na krátkých sprintových tratích. Pokud jedete dva nebo tři kilometry, pes nemůže najednou zastavit, přidřepnout a začít kadit. Nutit ho k tomu ale předem sirkou v zadku zní dost nechutně.

Které zážitky patří k nejextrémnějším?

Nerada vzpomínám třeba na proboření do vody. Riziko je největší na začátku zimy, když je led ještě slabý. Jezera jsou dlouhá kilometry a většinou se jim nemůžu vyhnout. Led pod saněmi duní a přemýšlíte, jestli vydrží… Později během zimy už sice bývá silnější, ale probořit se můžete stejně. Pod ledem totiž bývá voda, a pod ní zase led, často i několik vrstev. Takže když to pod vámi praskne, netušíte, kam se propadáte. Jen deset centimetrů, nebo až někam do černých hlubin?

Brrr, nepříjemný pocit… Jak se tomu bráníte?

Při jízdě přes zamrzlé jezero se na saních snažím mít rozloženou váhu. Odšlapovat není dobrý nápad, protože bych led zatížila bodově a nemusel by vydržet.

A když to pod vámi praskne?

Saní se držím zuby nehty a snažím se co nejrychleji dostat na led. Kdyby se propadli i psi, bylo by to opravdu špatné.

V jakých teplotách teď v zimě trénujete?

Zatímco se tu po telefonu bavíme, koukám na teploměr. U nás ve středním Švédsku je –18 C. Může se to zdát jako velký mráz, ale tady to člověku nepřijde. Zima je tu taková nějaká přívětivější. Když jsem dobře oblečená a hýbu se, asi do –20 C jsem venku v naprosté pohodě. Potřebuju dobré boty, aby mi nebyla zima od nohou. K tomu vrstvené oblečení, navrch péřovka Bergans a samozřejmě čepice a rukavice.

Bez čeho se neobejdete?

Základem jsou spodky, triko a ponožky. Nedám dopustit na vlněné termoprádlo Devold, které na svých výpravách před více než sto lety používali už slavní polárníci Amundsen a Nansen. Je prostě prověřeno severskými podmínkami. Ve velké zimě fungují přírodní materiály lépe než umělá vlákna. Vlna merino hřeje i vlhká. V Devoldu je mi prostě příjemně i když jsem zpocená. Některé části výbavy si ale vyrábím sama. Tady ve Švédsku všechny ženy pletou a naučila jsem se to taky. Jakmile mám volnou chvíli, cinkám jehlicemi.

Na závodech spíte v mrazu ve stanu?

Ne, což má několik důvodů. Stavět stan by byla ztráta času, protože zastávky jsou krátké. Neodpočíváme celou noc, ale jen asi čtyři nebo pět hodin. Stan by se navíc pokryl jinovatkou vysráženou z mého dechu a špatně by se mi balil. Ale hlavně potřebuju vidět na psy a hlídat, co se děje. Takže si se spacákem prostě zalezu do saní, kde vozím izolační termopytel chránící před větrem. Spím tedy ve dvou vrstvách a hlavu mám venku. Jen když je vánice, lehnu si do závětří vedle saní.

A psi?

Vyhrabou si ve sněhu pelíšky, schoulí se tam a nic jim nechybí. Mám pro ně sice i oblečky, ale hřejou je už jejich pořádné kožichy.

Co jíte vy a co vaši psi? Kolik toho vůbec sežerou?

Na dlouhých závodech by měli psi sníst až 10 000 kalorií denně. Mám pro ně granule a maso předem nakrájené na malé kousky, protože jim ho musím rozmrazovat. Já jím norskou dehydrovanou stravu Real Turmat – sáčky, do kterých stačí jen nalít horkou vodu. Existuje mnoho druhů, já mám nejraději lososa. Na kontrolních bodech si můžu koupit vafli s marmeládou nebo třeba pizzu, člověk do sebe v mrazu valí, co mu přijde pod ruku. Když už jsem opravdu vysílená, dávám si hodně oslazený sladký čaj, kvůli cukrům.

Na závodech jste mnoho dnů sama jen se psy. Nechybí vám kontakt s lidmi?

Naopak! Krása samoty je pro mne jedním z důvodů, proč to dělám. Jen já a psi! A nemusím řešit nic jiného, než trať před námi. Být sama se sebou je za odměnu, ale na dlouhých tratích to ne každý vydrží. Kdo nemá srovnanou hlavu, může mít se samotou problém.

Jana Henychová (51)

Vystudovala Technickou univerzitu v Liberci. Od roku 1996 jezdila se psem na lyžích, v roce 2000 přešla k saňovému spřežení. Absolvovala nejvýznamnější longové závody psích spřežení na evropském kontinentu.

V roce 2009 jako první Čech dokončila norský závod Finnmarkslopet a stala se tak i první ženou s týmem sibiřských husky v historii, která ho dojela. V musherských sportech je několikanásobnou mistryní České republiky a dvojnásobná mistryní Evropy. Napsala knihy Maxovské husky pohádky (2015)  a Běžet život se psy husky (2021)

Žije v Horním Maxově u Jablonce nad Nisou a je rozvedená.