Bylo jich šest, někteří chtěli vylézt na Talung (7 349 m), ti druzí jen dojít pod Kančendžengu (8 586 m), respektive do základního tábora pod ní.

Ti druzí nikam nelezli a neriskovali život, ale prostě jen vyrazili na trek. A taky mířili do neznáma, zatímco ti první se už v Nepálu vyznali a vzali je s sebou. Outdoor se sešel s Michalem Krouželem, který patřil mezi ty první. Jeho zkušenost nás zajímala hned ze dvou důvodů. Zaprvé: na „profláknutých“ trekových trasách v centrálním Nepálu dnes často pochodujete v houfu turistů od hospody k hospodě. Říká se tomu „teahouse trekking“. Nic proti tomu, je to pohodlné, ale východní Nepál je úplně jiný. Zásadní výhoda tohoto treku zní cimrmanovsky: Nejsou tam lidi, tedy kromě domorodců. Pod Kančendžengu zavítá jen minimum turistů a trasa je velmi málo frekventovaná. Michal a spol. na ní za celé tři týdny potkali jen jednoho amerického fotografa a skupinku Francouzů. V českých časopisech si tedy o „Kanče“ moc často nepřečtete.

Druhým důvodem našeho zájmu byl fakt, že pokud jde o Himálaj, byl Michal před odletem do Káthmándú dosud „panic“. Řada čtenářů Outdooru v tomto smyslu už „panicové“ nejsou, takže nás zajímaly dojmy člověka, který to všechno viděl poprvé. První zážitek je vždy nejsilnější, nejsyrovější a nejkrásnější.

Vzdálené vrcholky hor

„Po příletu do Káthmándú jsem byl trochu v šoku,“ přiznává Michal. „V ulicích strašný chaos, všude auta, kola, psi, krávy… Ale večer jsme se v baru napili na zdar výpravy a druhý den už to bylo v pohodě. Usměvaví lidi, památky… Mára Holeček je už v Nepálu jako doma, takže se o všechno postaral. Vymyslel trasu a přes trekovou agenturu sehnal povolení. Pod ‚Kanču’, jak jsme hoře spontánně začali přezdívat, na rozdíl od jiných nepálských treků nesmíte bez doprovodu. Mára najal nejen průvodce, ale i nosiče a kuchaře. Prostě full service. Celé nás to přišlo asi na čtyřicet tisíc korun na osobu, bez letenky do Nepálu, ale včetně přeletu z Káthmándú až pod Kanču. A ještě jsme doprovázeli dva slavné horolezce, kteří se tam jeli pokusit o prvovýstup alpským stylem severozápadním pilířem na vrchol Talungu. To je sedmitisícovka, která leží jen kousek jižně od Kanči.“

Kompletní česká šestice z Káthmándú nejdřív přeletěla do Bhadrapuru, což je podle Michala „špinavé městečko v nížině u indických hranic, kde je navíc hrozný vedro“. Při následné dvoudenní cestě autobusem Michal zažil první setkání s Himálajem. „V zatáčce se objevily vysoké zelené kopce a nad nimi něco bílého,“ vzpomíná. „Nejdřív jsem myslel, že to jsou mraky, ale pak jsem si najednou uvědomil, že se dívám na obrovské zasněžené hřebeny. Byly gigantické!“

Autobus šestici dovezl do Taplejungu, kde asfaltová silnice končí. Dál už musíte po svých. Z městečka sestoupíte asi o devět set výškových metrů do údolí řeky Ghunsa Kola, kterým pak pokračujete přes několik vesnic stále k severovýchodu. Jak stoupáte, terén se mění. Horké a dusné tropy s banánovníky necháte za sebou a přes terasovitá políčka stoupáte až k prvním ledovcům. Cestou navštívíte i několik buddhistických klášterů, obklopených posvátnými čorteny. Vesničané zapalují v píckách jalovec, aby jeho voňavý kouř zaháněl zlé duchy.

Čtvrt metru krup

Na treku spíte buď v lodžích (horských hotýlcích), nebo ve stanech. A pokud máte „full service“, nemusíte vůbec nic řešit. Když dorazíte na domluvené místo, čeká tam na vás už postavený tábor a uvařená večeře. „V některých lodžích jsme si k jídlu mohli koupit i pivo,“ říká Michal. „Ale zaprvé stálo v přepočtu sto korun a za druhé bylo většinou zkažené. Lahve tam totiž stály na slunci třeba rok. Takže jsme si raději dávali místní alkoholický nápoj tomba.“

Jednotvárnou horskou stravu si čeští trekaři zpestřovali i ovocnými energetickými biotyčinkami Raw Bite a samozřejmě i českým salámem a slivovicí. Doplňovala to speciální cestovní „turecká“ káva Growers Cup, kterou jen stačí přímo v papírovém sáčku zalít horkou vodou. „Nejvíc mi chutná odrůda Nicaragua,“ říká Michal. „Ale dal jsem si i místní slaný čaj s jačím máslem a celkem to šlo.“ Z výbavy oceňuje vlněné termoprádlo Devold, díky němuž neměl pocit propoceného trička, a péřovku Klattermusen. Využil ji ve vyšších polohách, kde večer teploty běžně klesaly pod nulu.

Pod Kanču se můžete vydat buď na jaře, nebo na podzim, protože v létě je deštivý monzun. Michalova skupina tam byla letos v květnu. „Tou dobou je v horách jasno jen ráno a dopoledne,“ vypráví. „Jak slunce vytáhne vodu ze země do mraků, každý den kolem dvanácté se začne zatahovat. Kolem čtvrté a páté prší a večer se zase vyjasní. Krátký déšť nevadí, ale jednou jsme zažili bouřku, při které napadlo asi čtvrt metru krup. Naštěstí jsme zrovna spali v jedné vesnici v domě, kde se právě konala svatba. Se svatebčany jsme popíjeli kořalku rakší a dívali se na tu spoušť za oknem. Bonusem je na jaře kvetoucí nepálská příroda: rudé rododendrony, koberce petrklíčů…“

Kadibudka na ledovci

Největší vesnicí na trase je Ghunsa, ležící ve výšce 3 400 metrů. Marek se Zdeňkem se tu oddělili a vydali se k východu pod Talung (7 349 m). 28. května přišla senzační zpráva – podařilo se jim uskutečnit prvovýstup alpským stylem severozápadním pilířem (obtížnost M6+ a WI6). Ve dvoukilometrové stěně strávili sedm dnů. „Chodiči“ mezitím z Ghunsy pokračovali do základního tábora pod Kanču (4 780 m). „Pár stanů na ledovci, posvátný buddhistický čorten s modlitebními praporky a kadibudka,“ popisuje ho Michal. „V té výšce už je znát nedostatek kyslíku. Člověk se zadýchá už jenom tím, že se v noci převaluje ve spacáku…“

V úzkém říčním údolí ale horu stále pořádně neviděli. „Spatřili jsme ji až na postranním výletu z tábora,“ vypráví. „Po ledovcové moréně jsme došli až do výšky 5 187 metrů. Když se na hřebeni otevřela mezera, najednou tam byla Ona. Obrovská bělostná hora vypadala hrozně blízko, i když jsme od ní ještě pořád stáli několik kilometrů. Kanča má pět vrcholů, a v jedenáct dopoledne byly všechny vidět. Později se ale zatáhlo a schovala se nám do mraků. I tak z ní ale sálala neuvěřitelná energie! Byl jsem mnohokrát v Alpách, ale něco takového jsem ještě nezažil. Člověk si uvědomí, že je vlastně malý a že vůbec nic neznamená. A taky se tou energií Himálaje začne sytit. Po návratu domů mám pocit, že jsem dobitý na dvacet let dopředu…“