Je strašně moc těžké vybrat to nejhezčí, nejzajímavější a prostě nejlepší z cesty, která byla dlouhá téměř 12 tisíc kilometrů a vedla ze srdce Evropy přes Balkán, Turecko až do naší vysněné Gruzie a pak zase zpět domů. Viděli jsme opravdu nádherná místa, výjimečná místa, místa, která jsem ani nedoufala, že můžu někdy spatřit na vlastní oči. Přesto ale přírodní krásy, ani historické skvosty nebyly to, co nás dostalo nejvíc.

Vrátili jsme se domů a najednou jsme zjistili, že už je všechno jinak, že se na svět nikdy nepodíváte tak, jak jsme ho viděli dřív. Přijeli jsme bohatší o mnoho úžasných setkání s lidmi, která byla většinou krátká a náhodná, ale přesto se nám neodmyslitelně vryla do paměti. Poznali jsme, že lidé, kteří vlastní nejméně, neváhají a i o to poslední, co mají, se rozdělí. Tihle lidé nám svojí laskavostí, ochotou pomoci a srdečností doslova vyrazili dech.

Smutné dědictví války v Bosně

Teď se ale vrátíme zase na začátek naší cesty. Stačí strávit necelých 10 hodin za volantem, přejet Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko a najednou se ocitnete v jiném světě. Jsme v Bosně, v zemi průzračných smaragdově modrých řek. Řeky tu stejně jako ve většině dalších balkánských zemích vyvěrají ze země jako velmi silné krasové prameny a na spoustě z nich je možné spatřit působivé vodopády. Vidíme také první mešity s minarety a vychutnáváme si pravou atmosféru orientu ve večerním Mostaru. Středověké městečko se spletí kamenných uliček je plné živého ruchu, východní hudby a drobných krámků se vším, co si jen umíte představit. Bosna má ale také svoji ponurou stránku. Při cestě v blízkosti hranic s Chorvatskem spatříme smutné dědictví války v Jugoslávii. Vypálené, rozstřílené a opuštěné domy stojí všude kolem cest jako pomníky hrůzy, která se tu odehrála v době krvavých bojů. Lidé v této oblasti bojovali více jak tři a půl roku. Etnické čistky a zabíjení civilistů nebyly ničím výjimečným. Konflikt na tomto území je označován za ten nejkrvavější z celé Jugoslávské války.

Nejhlubší kaňony na světě

Se smíšenými pocity opouštíme Bosnu a vstupujeme do Černé Hory. Černou Horu by bylo možné nazvat Švýcarskem Balkánu. Snaží se jít ekologickou cestou. Na velmi malém území Černé Hory je vyhlášeno hned pět národních parků a země má skutečně, co se týče přírodního bohatství, co nabídnout. Nachází se zde překrásné kaňony řek. Kaňon řeky Pivy byl zařazen mezi deset nejpůsobivějších kaňonů na světě.

Kaňon řeky Tary je dokonce nejhlubším v Evropě a po americkém Grand Canyonu druhým nejhlubším kaňonem na celém světě, takže je opravdu na co se dívat. O divoké nedotčené přírodě pohoří Durmitoru snad netřeba ani mluvit.

Láska k Čechům v Kosovu

Z vyspělé Černé Hory míříme do Kosova. Na internetu koluje v souvislosti s Kosovem mnoho navzájem si rozporujících zpráv o odtržení Kosova od Srbska, dále pak mnoho článků a reportáží o obchodu s lidskými orgány a podobném mrzačení lidí. Moc nevíme, co si o tom všem myslet, takže na území Kosova vstupujeme s obezřetností a s respektem. Naše obavy se rozpustí hned na hranicích. Kosované Čechy opravdu milují. Kosovský celník nás div neobjímá, když zjistí, že jsme z Česka. Chválí našeho prezidenta, vládu, všechny Čechy a vše české (náš prezident totiž souhlasil s odtržením Kosova). Nadšeně nám maluje mapku, kam máme jet a kam zase jezdit nemáme. A tak je to v celém Kosovu. V obchodě dostaneme zdarma tradiční nápoj ajran. Proč? Přece protože jsme Češi!

Podivná jezera v Makedonii

Na setkání s milými lidmi máme štěstí i v Makedonii. Tady zažíváme zatím i nejhezčí večer a úžasné svítání na břehu jezera Mavrovo, kde vedle našeho stanu celou noc vytrvale hlídají tři obrovští toulaví psi, se kterými jsme se večer spřátelili.

Makedonii jsme poznali jako zemi mnoha krásných klášterů zvaných vznešeně monastýry. Zajímavá jsou také dvě zvláštní jezera tektonického původu s podivnými druhy ryb, které nežijí nikde jinde na světě. O tyto jezera se Makedonie dělí s Albánií.

Albánie, země neomezených možností

Právě v Albánii jsme zažili asi největší kulturní šok celé naší cesty. Tady jsme pochopili, že věci nemusí běžet tak, jak jsme u nás ve střední Evropě zvyklí. Například na dálnici je možné jezdit i v protisměru, můžete po ní jet traktorem, na kole, s povozem a třeba i na koni. Mohou se tam pás krávy, kozy i jiný dobytek a klidně tudy mohou chodit děti do školy. Policajti mohou odpočívat v trávě, u toho si číst noviny a mávat na projíždějící auta. Přednost má ten, kdo je rychlejší a víc troubí. Můžete spát klidně přímo na pláži u moře a nikdo vás nevyhodí. Na silnici nemusí být asfalt a vlastně ta silnice, která je na mapě, tam nemusí být vůbec. Kromě toho je ale Albánie hlavně země, kde se nachází to nejkrásnější mořské pobřeží, co jsem kdy viděla, a ještě k tomu jsme ho měli jen pro sebe.

Z Albánie se na skok vracíme zpět do EU. Navštěvujeme zapomenutý kout úplně na severu Řecka, kde krajinu zdobí prastaré kamenné mosty a objevujeme tu další z obrovských kaňonů, a to kaňon řeky Vikos.

Následuje rychlý přesun do Turecka, kde začíná naše asijské putování.

Všechny tváře Turecka

Turecko nejde vystihnout pár slovy. Je to země mnoha tváří. Na jedné straně jsou to nekonečné nádherné pláže a historické skvosty jako města Istanbul, Trója, Pergamon, Efes, Milét a mnoho dalších. Na druhé straně je pak vyprahlé vnitrozemí, polopouště a hlavně východ s obrovskými horami a divokým Kurdistánem.

Nám k srdci přirostla víc ta druhá tvář Turecka. Přišla nám vlídnější a opravdovější. Úplně na východě se přímo z Černého moře zvedají svahy pohoří Kačkaru. Oproti jiným tureckým horám hraje Kačkar všemi odstíny zelené, každý den po poledni tu bývají dešťové přeháňky, na severních svazích se zelenají čajové plantáže a v podhůří a údolích lidé pěstují rýži na rýžových polích. Od Kačkaru na jih se v nadmořské výšce téměř 2000 metrů rozkládají obrovské náhorní plošiny, kde nerostou stromy, a tak tu lidé topí sušeným dobytčím trusem, který skládají do úhledných komínků. Je to také krajina sopek a lávových polí, najdeme tu ruiny starobylého arménského města Ani, pohádkový palác Isaaka Paşi i pašerácké městečko Dogubayazit na hranicích s Íránem. Nad vší touhle drsnou krajinou se zvedá magická a legendami opředená hora Ararat, která svojí monumentálností a zvláštním kouzlem nemůže nechat chladným žádného cestovatele.

Ohromující Gruzie

Pomyslnou třešničkou na dortu byl pro nás přejezd Kavkazu a návštěva Gruzie. Gruzie nás ohromila se vší parádou.

Nikdy jsem neviděla tak obrovské nádherné zelené hory a nepotkala tak srdečné lidi jako v Gruzii. Kavkaz a Gruzii člověk prostě musí zažít, slovy to popsat nejde.

Cesta je cíl

Na této cestě jsem se naučila spoustu věcí. Už vím, že nic nemusí být takové, jaké se zdá na první pohled. Uprostřed vyprahlé pusté krajiny se může objevit obrovské jezero plné života nebo dokonce vodopády s vodou tak čistou, že se dá i pít. Skály mohou mít tvary obřích komínů, cukrovích homolí a termitích hnízd protkaných systémem lidských příbytků. Uvnitř sopky může být život. Věci, které neznáte, které ve vás vzbuzují ve strach, nemusí být vždy váš nepřítel a i v té nejzapadlejší a nejchudší vesnici na hranicích s nebezpečnou Sýrií, můžete potkat vlídné tváře, které vás přivítají jako vzácné hosty. Když je totiž vůle domluvit se, vůle pomáhat, nejsou potřeba žádná slova.

Autorka: Jolana Sedláčková (více informací a fotek najdete na FB stránce Po vlastní ose)