Píčův statek (GPS 50.5290228N, 15.0364236E) najdete jen pár stovek metrů jižně po červené značce od populárních Drábských světniček. Respektive spíš to, co z něj zbylo. Monumentální bránou z pískovcových kvádrů projdete do labyrintu rozpadajících se zdí, ze kterých si už dnes můžete udělat jen hodně hrubou představu o někdejším vzhledu zemědělské usedlosti.

Přespěte ve sklepě

Na člověka tu padne tíseň a v hlavě mu vytane film „Zánik samoty Berhof“, který v roce 1982 natočil Jiří Svoboda podle románové předlohy Vladimíra Körnera. „Kdo na Píčově statku kdysi žil? Proč odtud lidé odešli a proč si příroda dnes bere zpět to, co jí kdysi vzali?“ ptáte se v duchu.

Ruiny Píčova statku se rozkládají na totální samotě. K nejbližším lidským sídlům je to odtud přes půl kilometru obtížně prostupným terénem, plným srázů a skalních roklí. I proto se tohle místo při špatném počasí občas stává záchytným bodem pro trampy a horolezce, kteří tu hledají ochranu před deštěm. Pro příležitostný nocleh v suchu se skvěle hodí rozlehlý sklep, vytesaný do masivní pískovcové skály. Má malé okénko a větrací otvor, takže si tu v případě nouze můžete i rozdělat oheň. Nikomu to ale neradím. Zaprvé je to na území CHKO zakázáno a zadruhé se ve sklepě vyudíte jako buřty. Vím, o čem mluvím – kdysi jsem tu strávil několik mrazivých zimních nocí. V podzemí opuštěného statku to bylo strašidelné i proto, že jsme tenkrát ještě netušili nic o jeho historii.

Dva Píčové

Dnes už vím, že podle starých záznamů tu lidé žili už od roku 1554. Původními vlastníky usedlosti, která během staletí prošla mnoha přestavbami, byl rod Komárků. Ten ale vymřel po meči a v roce 1716 se na statek přiženil Jan Píč. Jeho příjmení nemělo vůbec nic společného s tím, co vám možná vytanulo na mysli. Zřejmě prostě pocházelo od slovesa „pít“. Janovi následníci pak stavení zvelebovali a zvětšovali majetek až na okolní pozemky o celkové rozloze skoro 15 hektarů. Postupně tak vznikla bohatá usedlost. Na Píčově statku se prý každý druhý týden peklo čtrnáct bochníků chleba a vážený selský rod byl v pravidelném kontaktu se šlechtici z nedalekého Mnichova Hradiště.

Zajímavostí je, že se tu protnuly osudy dvou nositelů poetického jména. Jen pár stovek metrů jihozápadně od statku se rozkládá skalní plošina Hrada se zbytky pravěkého hradiště. Koncem 19. století tu zahájil archeologický výzkum tehdejší ředitel oddělení prehistorie Národního muzea Josef Ladislav Píč. S obyvateli statku ho nepojily žádné příbuzenské vazby – byla to prostě jen náhoda. Badatel se s nimi spřátelil a jak prameny uvádějí, „jmenovec se archeologovi stal neocenitelným průvodcem a pomocníkem“.

Komunisté zasahují

Tím pomocníkem byl hospodář Václav Píč (1876–1941). Sedm let po jeho smrti to se statkem začalo jít z kopce. „Statku se ujala vdova spolu se synem Vladimírem Píčem,“ dočteme se na Wikipedii. „Po změně politického režimu byli oba označeni za kulaky. V roce 1952 Státní bezpečnost Vladimíra odvedla a do roku 1954 byl vězněm v kamenolomu v Libochovanech. Vdova po Václavovi měla být umístěna ve starobinci v Kurovodicích. Při zatýkání jim ovšem uprchla a běžela směrem na Branžež. Cestou ji promrzlou našli místní a dovezli ji k její dceři do Branžeže, kde dožila…“

Opuštěný statek tak byl vyrabován a budovy postupně rozebrány na stavební materiál. Zůstala jen bývalá sušárna ovoce, malá dřevěná stavba, zvaná Perníková chaloupka. Z trampských dob ji ještě pamatuju, ale v 90. letech ji někdo zapálil.

Tragédie

Jen pár desítek metrů pod Píčovým statkem je u červené značky směrem na Skalku stará studna se stěnami z pískovcových kvádrů. V září 2006 v ní turisté objevili mrtvolku novorozeného děvčátka. „Pitva prokázala, že se narodilo živé a zdravé,“ uvedla policejní mluvčí Soňa Budská. „Víme, že nedalekou restauraci Na Vyhlídce minulý týden několikrát navštívila asi pětadvacetiletá žena v pokročilém stupni těhotenství. Vždy na terase restaurace pila červené víno…“ Tady stopy končí – zbytek temného příběhu si můžeme už jen domýšlet.

Text a foto: Ivan Brezina