Do světa se vydáváme proto, abychom tam něco viděli a zažili. Tahle definice je ale tak široká, že jde jen o to, čím ji naplníme.

„Staň se členem zelených baretů,“ říká prý náborové heslo amerických speciálních jednotek. „Navštívíš exotické země, potkáš tam zajímavé lidi a zabiješ je.“ Nejspíš je to legenda a žádné takové heslo neexistuje. Hezky to ale ilustruje bizarní důvody, kvůli nimž se lidi v poslední době vydávají do světa.

Sociologové, kteří se novým cestováním zabývají, popisují třeba takzvanou temnou turistiku. „Dark tourists“ cíleně navštěvují místa spojená se smrtí, katastrofami, haváriemi a tragédiemi. Existují cestovky, které vám zařídí povolení ke vstupu do „zakázané zóny“ kolem Černobylu, a to včetně vyhlídky na výbuchem roztrhaný jaderný reaktor. Na závěr budete důkladně odmořeni. Stejně tak se můžete s průvodcem vydat na prohlídku Ground Zero v New Yorku, kde po leteckých útocích islamistů 11. září 2001 zahynuly tisíce lidí.

Na „vražedných polích“ na předměstí kambodžského Phnompenhu bylo za Rudých Khmerů popraveno asi devět tisíc lidí. Dnes je to oblíbená turistická destinace. Ale nemusíme hned do Asie. Prohlédněte si Malou pevnost v Terezíně, kde byli za protektorátu vězněni Židé, nebo zbytky koncentráku Vojna u Příbrami, kde za komunistů umírali političtí vězni. Podle jedněch je třeba podobná místa navštěvovat, aby se to už nikdy neopakovalo. Podle druhých je to nechutná senzacechtivost. Jenže co si myslet třeba o návštěvě krypty pražského kostela Cyrila a Metoděje, kde zemřeli hrdinové atentátu na Heydricha?

Výlet na hřbitov horolezců

V „temné“ turistice jde často jen o časový odstup. Kdybyste se chtěli jít podívat na popravu (což bylo ve středověku zcela běžné „pouliční divadlo“), byli byste považováni za hyeny. České cestovky dnes ale pořádají tématické výpravy do Rumunska po stopách Drákuly. Rodný dům hraběte Vlada Tepeše v Segešváru, hrady Poienari a Bran, které s ním jsou spojovány, to všechno je magnetem turistiky. Ten člověk ale ve 14. století masakroval tisíce nevinných lidí a zajaté turecké vojáky nechal narážet na kůl. A rozesmátý vedoucí zájezdu vám poradí, abyste nezapomněli česnek…

Čím to je, že nás cizí smrt podvědomě tak fascinuje a láká? A dá se vůbec oddělit motivace typu: „Pojedu tam, abych uctil památku oběti“ od motivace typu „Bože, jak vzrušující?“ Máme kritizovat touroperátory, kteří na místa cizích smrtí vozí davy a vydělávají na tom peníze?

Zvláštním příkladem je hřbitovní turistika. Takzvané tafofily ale nemusí lákat samotná smrt. Když kdysi poutníci putovali do Svaté země k Božímu hrobu, nebo když se dnes jedete podívat do Vídně k místu posledního odpočinku W. A. Mozarta, může být vaše motivace vznešená. Na hřbitovech můžete i hledat umění v podobě tzv. funerálních plastik, viz třeba kniha Petra Kovaříka „Klíč k pražským hřbitovům“. A jistě není nic špatného na položení květiny na symbolickém hřbitově českých horolezců v Prachovských skalách.

Japonec Tošifumi Fudžimoto není novinář, ale „obyčejný“ cestovatel, kterého prostě jen přitahují místa ozbrojených konfliktů. Pokud se chcete stát válečným turistou, přečtěte si knihu Roberta Peltona „Průvodce cestovatele po nejnebezpečnějších místech světa“ (comebackalive.com), která vyšla i v češtině. Specificky českým příspěvkem do nové turistiky je pražská cestovka Corrupt Tour, nabízející výlety na místa spojená s úplatkářskými aférami. Zájem je obrovský. Lidé chtějí vidět, kudy chodil Rath, Dalík, Janoušek, Pancová a další nechvalně proslulé „celebrity“.

Výprava do slumu

Další odrůdou je pohromová turistika. Italské Pompeje, bangladéšskou Dháku nebo třeba jizerskohorskou Desnou spojují velké katastrofy. Výbuch sopky, ničivý úder monzunu a protržení přehrady v září 1916 v nás vyvolává příjemné mrazení. Když v srpnu 2005 americké New Orleans zničil hurikán Katrina, hned se objevila cestovka, která tam začala vozit zvědavce. Místní lidé si stěžovali a soud „výlety za utrpením spoluobčanů“ zakázal. Thajské úřady na to po tsunami v prosinci 2004 šly přesně obráceně. „Přijeďte se k nám podívat – svými turistickými penězi tak nejlíp pomůžete obětem!“ volaly. Když se ale dnes koupete na plážích, kde umírali lidé, máte divný pocit.

Po světovém úspěchu britského filmu „Milionář z chatrče“ (2008) zaplavila bombajský slum Dharáví doslova tunami západních turistů, kteří chtěli vidět, „kde se to stalo“. Slumová turistika ale existovala už dávno před filmem. Kritici namítají, že bohaté lidi do slumů kromě senzace láká i pocit – „přece jen si nežiju zas tak špatně“. Mluví o entertainizaci („zezábavnění“) bídy. Podle opačného názoru to ale obyvatelům slumů pomáhá. Zvyšuje to šanci, že na odstranění bídy půjdou státní peníze, a umožňuje to nabízet turistům s foťáky suvenýry.

Další novou odrůdou je turistika zániku (doom tourism), při které jde o to spatřit něco, co nenávratně zmizí. Dno budoucí přehrady, amazonský prales před stavbou dálnice, poslední generaci slovenských babiček, které ještě chodí v krojích… „V dáli před sebou spatřil plochý vrchol, široký jako celý svět a neuvěřitelně se třpytící v ranním slunci,“ napsal v roce 1936 Ernest Hemingway v povídce „Sněhy Kilimandžára“. Impozantní bělostná čepice nejvyššího bodu Afriky (5 896 m) se rychle rozpouští. Právě proto je klasickým cílem doom turistů.