Přicházíme cestou od osady Bradné na kraj lesa a opatrně přehlížíme horskou louku. Opouštíme les a blížíme se k ostrůvku stromů a hustého křoví uprostřed louky, ve kterém se skrývá polorozbořené stavení. Nedaleko šumavské vesnice Čachrov se už někdy v 16. století rozhodla usadit a hospodařit rodina Pangerlových. Jejich statek stál na samotě ve stráni horské louky a nádherný výhled, který se jejím obyvatelům každé ráno po otevření okna naskýtal, nedával tušit, jaký osud toto místo čeká. Říkalo se mu Christlhof, později ho pak místní lidé pro jeho malebnost přejmenovali na Pohádku.

Místo nasáklé zlem?

V květnu 1828 v nedalekém Strážově vypukl požár. Obyvatelé z něj obvinili stařenu, která bydlela v chatrči nedaleko Pohádky. Mluvilo se o ní jako o čarodějnici. Snad to byla osamělá vdova, snad kořenářka. Prý dokázala uvařit lektvar na lásku i proti ní, znala byliny, po kterých krávy dojily více mléka, uměla vyrobit amulety proti ohni. Lidé ji ale neměli rádi. Možná se jí nebo jejích kouzel báli, možná neměla všech pět pohromadě. Od doby, kdy se tu objevila, měli ale starousedlíci dojem, že je pronásleduje smůla. Pro horaly, kteří přišli při požáru o domov, se stala hromosvodem frustrace. Za všechno může čarodějnice! Umí ovládat oheň a zničený Strážov je určitě její dílo!

Horalé vypudili stařenu z její chýše a zahnali na louku. Začali ji bít, házet na ni kameny. Polomrtvá žena z posledních sil objala starou břízu stojící na Christlhofu, samotu i její obyvatele proklela a pak vydechla naposledy. Horalé se tak zbavili čarodějnice, ale na Pohádku přivolali Zlo.

Poté, co ukamenovaná nešťastnice vyřkla svou kletbu, štěstí Christlhof opustilo. Lidem se tu prý už nikdy nežilo dobře. Poslední z řady generací Pangerlových, kteří tu hospodařili, byla po válce odsunuta do Německa. Na Christlhofu pak už nikdo dlouho nevydržel. Kroniky vzpomínají na ženu, která tu z neznámého důvodu přišla o rozum, zatímco její muž se ve statku oběsil.

Ani poslední majitelka Pohádky nenašla v jeho zdech pohodu domova. V bezesných nocích ji pronásledovaly tak hrozné vidiny, že se musela odstěhovat. Že by tu lidé jen špatně snášeli horskou samotu? Možná ale, že tu někde ve zdech pod vlhkou opadávající omítkou, v dřevěných trámech či v kamenech pod podlahou číhá Cosi – bobtnající zlobou a dávnou kletbou, čekající na další oběť. Lidé tu kdysi dávno místo brambor zasadili smrt. Horalé zaslepeni zlobou tu brutálně vzali život nevinné ženě a tíha toho skutku tu už zůstala.

Pohádkový večer

Po příchodu do stavení se zabydlujeme v místnosti situované do jihozápadního rohu domu a celou Pohádku si postupně procházíme. Nahlížíme do sklepa plného harampádí, po chatrných dřevěných schodech stoupáme na prostornou půdu se zbytky zapařeného sena. Zatím se žádné zvláštní či nepříjemné pocity nedostavují. Jen v místnosti s krbem doléhá na Evu jakási tíseň a rozbolí ji náhle záda.

Má místo schopnost absorbovat a poté vyzařovat nějaký druh dobré či špatné energie? Může fungovat jako paměťové médium, v němž zůstane zapsáno to, co se tu kdysi stalo? Prozatím jsme tu nic neobvyklého nezaznamenali. Zato okolní podzimní šumavská nádhera spolu se zapadajícím sluncem nám připravuje úžasný zážitek. Stromy, zpustlá louka i samotná Pohádka se zabarvuje do hřejivých barev, kolem nás jen ticho a velebný klid.

Scházíme se pod statným stromem, o který jakoby se stavení opíralo, pozorujeme západ slunce a do tmavých modravých tónů se potápějící údolí pod námi. Je to zřejmě jeden z posledních pěkných a teplých dnů. Zdá se, že stín všech těch nešťastných událostí, které se tu odehrály, nadobro zmizel. Slunce však rychle zaplouvá za obzor. Stmívá se. Někde v zádech, otočených k černým vymláceným oknům domu, přece jen cítíme přikrádat se něco studeného.

Znám polorozpadlé staré domy, kterých je příjemné se dotknout, u nichž je radost posedět či ve spacáku přespat. Hřejí ve dne i v noci. Sálá z nich dávná bohatá minulost, vibrují životy lidí, jimž byly domovem. Pohádka je ale jiná, jak teď po západu slunce pomalu poznáváme. Je jakoby nasáklá něčím odpudivým.

Místo nevhodné k životu

Stmívá se velmi rychle. Shromažďujeme se v jihozápadní místnosti a vybalujeme lampu a čelovky. Brzy je naše ležení široko daleko jediným bodem uprostřed lesů zářícím do tmy. Znovu procházíme setmělým domem, pozorujeme tmavé kouty a nasloucháme zvukům. Naše baterky vrhají po počmáraných stěnách Christlhofu směs světla a stínů a nálada je už jiná než před soumrakem.

Zkoušíme zbystřit svoje vnímání tím, že občas na minutu zcela zmlkneme, zhasneme všechna světla, soustředíme se a nasloucháme. Mám při tom chvílemi pocit, že se mi daří dosáhnout zvláštního stavu mysli, která se pak snadněji otevírá vnějším podnětům, ale zároveň má strach z toho, co by mohlo přijít. Nevíme, jak budeme reagovat na případný zřetelný projev čehosi nehmotného, nevysvětlitelného, a netušíme, jaké následky na nás může takové setkání zanechat.

Abychom trochu odlehčili tíživé temnotě noční Pohádky, zapaluje Zdeněk lihový vařič, na který dáváme hřát vodu na čaj. Sesedli jsme se a začínáme si vyměňovat myšlenky a pocity. Srkáme horký čaj a chvílemi okny zíráme do šumavské tmy. Pak jdeme znovu projít dům. V místnosti s krbem pročítáme na stěnách vzkazy a varování. Většinou se vztahují k zatím poslední a asi nejtemnější kapitole v pohnuté historii Christlhofu a k člověku, který teprve Pohádku opravdu „proslavil“.

Podivný hospodář

Na šumavskou samotu se přistěhoval někdy v roce 1991. Tou dobou už Pohádka dlouho chátrala. Prý tu chtěl chovat jeleny, ale když nedostal povolení, ubytoval v rozlehlém chlévě prasata. Do čachrovské hospody a na nákup jezdil na dvoukoláku taženém koníkem, byl nenápadný a neopíjel se. Jen pohled měl prý takový, že z něj mrazilo.

Dnes sedí Ivan Roubal ve valdické věznici, kde si odpykává svůj doživotní trest za prokázanou vraždu pěti lidí. Zvláštní je, že než se tento slušně vystupující muž usadil na Christlhofu, násilnou trestnou činnost bychom u něj hledali marně. Vše jako by se změnilo s jeho příchodem na Šumavu. Právě z Pohádky vyrážel na své vražedné výpravy. Největší hrůzu vzbuzuje podezření, že se tu v roce 1992 zbavil dvou svých známých – klatovského podnikatele Františka Heppnera a jeho ruské přítelkyně, kteří ho sem přijeli navštívit. Jejich těla se nikdy nenašla. Svému synovi se ale prý Roubal zmínil, že mrtvá těla obou nešťastníků předhodil věčně hladovým prasatům. Osud klatovského podnikatele a jeho přítelkyně se tak stal dalším tajemstvím Pohádky.

Pětinásobný vrah dovršil tragický osud šumavského statku. Celé Roubalovo „vražedné“ období se přitom kryje právě s jeho pobytem na Christlhofu. Přinesl si dispozice ke zločinu s sebou na Pohádku, nebo je získal až tady? Co když si stará kletba našla v podivném hospodáři nového hostitele? Právě tohle mne napadlo v noci pod děravou střechou rozpadajícího se statku.

„Musíme pryč!“

Dlouhé hodiny podzimní noci se pomalu vlečou a Pohádka je klidná a tichá. Že by zvěsti o děsivých nočních úkazech, které prý odtud už několik odvážlivců vyhnaly, byly jen povídačkami? Nebo jsme si vybrali špatnou noc, nevhodnou k otevírání temných bran a čtení ve skryté paměti domu? Znovu zkoušíme zhasnout, ztichnout a vnímat všemi smysly. Odměnou je nám ale jen hluboké šumavské ticho.

Ještě jednou procházíme celé stavení, ale nic nového nás už nezaujme. Zdá se nám, že v domě opravdu něco číhá, ale jako by se tomu dnes nechtělo projevovat. Domlouváme se, že nemá cenu déle v Pohádce zůstávat. Pomalu začínáme balit a chystat se k odchodu. Náhle však Eva ztuhne, chvíli mlčí s očima široce otevřenýma a pak suše, ale důrazně prohlásí: „Mám najednou velmi intenzivní a neodbytný pocit, že musíme pryč, a to teď hned, okamžitě!“ Hrozba prý ale nepřichází zevnitř domu, ale z nás samotných. „Už tu nesmíme zůstat, jinak bude zle!“ Vzhledem k tomu, že jsme se už stejně chystali k odchodu, nikdo neprotestuje. Rychle dobalujeme karimatky, igelit a další věci. Z podlahy Christlhofu se zvedá prach a vše je náhle zjitřené. Přestože se nic viditelného neděje, předchozí klid je pryč.

Ze znovu bezútěšně černého otvoru bývalých dveří Pohádky odcházíme do tiché noci. Nad hlavou máme hvězdné nebe. Možná dnes opravdu nebyl vhodný den zažít tu něco podivného. Stojí Christlhof na špatném místě? Je prostoupen kletbou vyřčenou v mezním okamžiku mezi životem a smrtí? Nebo je jen objektem poznamenaným podivným střetem nešťastných náhod? Nevíme. Třeba jsme ale po Evině náhlém varování odešli těsně před tím, než se mělo něco stát. Chtěli jsme na vlastní kůži okusit pobyt v domě s jednou z „nejstrašidelnějších“ pověstí v Česku a to se nám podařilo. Jsme tomu rádi, i když jsme možná doufali v něco víc. Míříme lesem do Bradné a pozorujeme průseky světýlka chalup v údolí pod námi.

Po návratu z Pohádky zjišťujeme, že jsme při návštěvě hospody v Čachrově nevědomky zasedli ke stolu, kde před lety sedával Ivan Roubal. Na jeho oblíbené židli spočinula právě Eva, nejvnímavější z nás. Jen další podivná pohádková náhoda?

Další podobné příběhy najdete v geograficko-badatelském magazínu Moskyt na webu Moskyt.net. Je tam i film, který autor na statku Pohádka natočil.

Text a foto: Leoš Drahota