„Najmout si horského vůdce je dobrá investice.“

Podle Viktora Kořízka je ideální, když klient cítí napětí až riziko. Pak si totiž víc váží dobré práce svého guida.  horsky vudce

Láká vás vystoupit na Mont Blanc, Eiger nebo Matterhorn, ale nemáte patřičné zkušenosti? Dá se to zvládnout, pokud se obrátíte na horského vůdce. Jedním z těch, kteří k tomu mají odpovídající akreditaci UIAGM (Union Internationale des Associations de Guides de Montagnes), je Viktor Kořízek. Muž, který strávil v českých, slovenských a jiných horách většinu života, má za sebou stovky nejrůznějších výstupů. S malou nadsázkou se tedy dá říct, že ví, kam šlápnout.

 

Jak se člověk stane horským vůdcem? 

 

Začíná to různě. Někdo se zhlédne v ošlehaných tvářích mužů z hor. Někdo si zase může myslet, že s odznakem horského vůdce mu půjde všechno snadněji a lehkým popolézáním s klienty si vydělá obrovské peníze. Ale pokud vás to napadne hlavně proto, že máte rádi hory a pohyb v nich (a pokud vás navíc baví i práce s lidmi), v podvědomí už tušíte, že je to jedno z nejnáročnějších povolání, které existuje. Což je nejlepší začátek. Je k němu ale třeba mít za sebou spoustu výstupů, umět skvěle lyžovat (především ve volném terénu) a mít co nejvíc zkušeností z hor. A když už tohle všechno máte, stačí přihodit poměrně velkou kupu peněz, udělat přijímačky a absolvovat kompletní vzdělávání, na jehož konci se z vás stane horský vůdce UIAGM. Takhle nějak to je v kostce. Aby se ale člověk stal dobrým horským vůdcem, průkazem to teprve začíná… 

 

Jak moc je horský vůdce důležitý? Proč by člověk neměl chodit sám po horách, jako jsou třeba Alpy? 

 

V některých zemích existují zákony, podle kterých si do hor (nebo na některé vybrané vrcholy či túry) horského vůdce najmout musíte. Pochopím to v rozvojových zemích, kde si k místnímu průvodci musíte najmout i nosiče, kuchaře… Tam tím vlastně finančně podporujete celé horské vesnice a jejich okolí. Platí to ale i na Slovensku, kde tím už podporujete jen jednotlivé horské vůdce. I tady samozřejmě existuje spousta vysvětlení. Třeba že to tak chtějí lidé z ministerstva životního prostředí, nikoli samotní vůdci. Ke Slovensku mám blízko, deset let jsem pracoval jako nosič na chatu pod sedlem Váha na Rysy, ale takové zákony mi jsou proti srsti. Chodit na túru proto, že někdo musí, mi přijde trochu podivné. Myslím si, že by si člověk měl najmout zkušeného horského vůdce hned z několika důvodů, ale že by měl mít vždycky možnost volby. Buď ho chce dobrovolně, nebo si může myslet, že to „dá“ sám. 

 

Jaký je vztah mezi vůdcem a klientem psychologicky? 

 

Každý takový vztah začíná objednávkou, zájmem klienta. Tady někde se rodí prvotní důvěra, aspoň doufám. Ta se pak táhne celým naším vztahem. Důvěra ale není jen ve vztahu klient – guide. Narůstá postupně i v opačném směru. Velkolepé túry nebo sjezdy se podnikají mnohem lépe s někým, s kým si sednete i jako kamarádi. A to je pak úplně nejlepší. Radost v očích klienta nebo moment při podání rukou na vrcholu pak vnímáte úplně jinak, než když je to vztah čistě komerční. 

 

Je potřeba před výpravou lidi nějak otestovat, aby bylo zřejmé, že budou akceptovat vaše pokyny a nebudou přestupovat stanovené meze? 

 

To ne, na to si nehraju. Komunikace začíná většinou přes e-mail. A už z textu jsem schopen hodně vyčíst. Telefon nebo Skype bývají dalším doplňkem a poslední kapkou je přímé setkání. Pokyny se snažím dávat srozumitelně a stanovování mezí se vyhýbám. Většina klientů je ale naprosto v pohodě. Reagují v klidu a s přehledem. 

 

Musí horský vůdce k různým povahám přistupovat odlišně? A jak se v tomto ohledu liší muži od žen? 

 

Většinou se mi vyplatí reagovat opravdu velmi rychle a pohotově. A je úplně jedno, jestli se jedná o muže, či o ženu. Klienti se velmi často dostávají do mezních situací. Důstojnost jde v těchto chvílích stranou a je vidět vyčerpání, strach nebo nejistota. 

 

Jaký počet klientů je na túru ideální? 

 

Na některé túry je lepší chodit ve větší skupině, jindy je zase ideální jít s jedním klientem. Když máme sjíždět nějaké velké prašanové svahy, budu radši, když se mnou pojede pět až šest lidí. Skupina mě totiž případně vykope z laviny výrazně rychleji než jeden. Podobně je to s trhlinami na ledovci. Když lezeme strmé výstupy, je možné mít na laně jen jednoho až dva klienty. Větší zatížení se už při pádu nedá udržet. Možný náraz, možnost zachycení? Sklon svahu? Jste na mačkách, nebo ne? Kolik času máte k dispozici… To všechno jsou otázky, které určují počet klientů. 

Je pro vás nejdůležitější přání klienta, nebo způsob výstupu korigujete podle jeho momentální situace a počasí? 

 

Přání klienta je klíčové. Snažím se nechat túře volný průběh a ne ji nějak plánovitě řešit. Na jednu stranu misek vah dávám bezpečnost a zdraví, ale na druhé straně má nespornou váhu vrchol, parádní zážitek z výstupu a nadšení z výkonu. Ideální je, když klient cítí určité napětí až riziko, ale díky manévrům, způsobu jištění a volbě trasy vše zvládáme s přehledem a v klidu. Víc si pak totiž váží dobré práce guida. Vedle toho se snažím klientům vždy připravit nějaký bonus navíc. V zimě třeba panenské prašanové svahy, v létě zase nějakou krásnou variantu kompletního přechodu vrcholu. 

 

Z vašeho vyprávění plyne, že jste v horách skoro celý rok. Jak to zvládáte fyzicky? 

 

Většina výstupů je pro mnohé klienty vrcholným bodem sezony nebo dokonce i života. Pro zkušeného guida je ale takový výstup jen střípkem ve velké mozaice túr během nabité sezony. Žádnému horskému vůdci výstupy nevadí, ale hlavním problémem jsou nástupy a sestupy z chat. Na jedné straně je to neskutečná námaha spojená s přípravnými fázemi. Na druhé straně ale letní sezona nabízí jen několik desítek dnů vhodných pro túry, jako je Matterhorn. Každý guide se proto snaží nástupy a sestupy eliminovat, aby mu zbyl čas na další klienty. Proto si mnozí dávají sraz až na chatách. A v mnoha případech tam klienti už dávno sladce spí, když jejich horský vůdce teprve doráží z další túry. Je to prostě každodenní nářez… 

Viktor Kořízek (45) 

Po skalách začal lézt v šestnácti a časem se vypracoval na člena Lavinové prevence HS ČR a psovoda lavinových psů v Krkonoších. Jako horský vůdce na plný úvazek patří do Klubu Alpy4000.cz, který sdružuje zájemce o horolezectví, vysokohorskou turistiku, sjezdy ve volném terénu i o toulky ve volné přírodě po celém světě. V létě má základnu ve švýcarském Údolí víl – Saastalu. Odtamtud vyráží s klienty na túry do Saas-Fee, Zermattu, Chamonix, Grindelwaldu nebo Aosty. V zimě putuje za nádherným prašanem, takže je dva až tři měsíce na cestách po alpských destinacích. Třikrát se vypravil do Peru na expedice v pohoří Cordillera Blanca. Nabídku jeho služeb, popis túr, zpracovanou metodiku a rozsáhlou fotogalerii najdete na webu Alpy4000.cz.

Výstup na Matterhorn

Zdolat ho je snem mnoha horolezců, ale i obyčejných smrtelníků,“ říká Viktor. „O výstup se každoročně pokouší tisíce lidí. Někteří jsou úspěšní, jiní se ale dolů vracejí zavěšeni pod vrtulníkem… Nejlehčí trasa vede severovýchodním hřebenem. Jde o tzv. švýcarskou normálku (Hörnligrat) a tento výstup patří k horolezecké klasice. Popisů, jak se tudy vydat na vrchol, je obrovské množství. Trasa s nadsázkou prochází jedním obrovským ‚kamenolomem‘ a zkušení horští vůdci tam znají opravdu každý kámen. Vědí, kde dochází k sesuvu a pádům kamení, kde se stup či chyt i za sucha smeká a kde předejít pomalejší družstvo. Bez guida je člověk v takových místech velmi zranitelný. A to nemluvím o situaci, kdy se zkazí počasí, hora se zahalí do ocelových mračen a začne bouřka…“

Text: Milan Novotný

Foto: Archiv Outdooru

 

Add Comment Register



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


+ 6 = devět

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>