Připravte se na to, že na delší cestě mimo Evropu prožijete kulturní šok, mnohokrát popsaný psychology. Jde o přirozenou adaptační reakci na cizí kulturu. Nevyhne se nikomu, u každého ale přichází různě rychle: někdo si kulturní šok prožije v prvních dnech příjezdu do cizí země, jiný třeba až za dva měsíce.

Nejsou proti němu imunní ani zkušení cestovatelé a pokaždé, když se vydáte na cestu, jej prožijete znovu.  Vyhne se snad jen prázdninovým povalečům, kteří nevytáhnou paty z hotelu evropského standardu. Přesunou se sice v prostoru o tisíce kilometrů, ale neopustí domov v kulturním a hygienickém slova smyslu. Proč pak vůbec někam cestovat?

Začíná to při balení…

Průběh kulturního šoku je vždy stejný a lze v něm rozlišit tři fáze. První fází je období cestovních příprav. Těšení a očekávání provází zcela pochopitelný strach z neznámého. „Nezabijí mě tam? Nesloží mě malárie nebo lepra? Zvládnu to vůbec?“ říkáte si. Po příjezdu do cizí země se ale všechny obavy jakoby zázrakem rozplynu. Vystřídá je nekritické nadšení, euforie a fascinace cizí kulturou. Ve srovnání s vaším domácím světem vám bude vše připadat nové, fantasticky barevné, zajímavé, voňavé a skvělé. Domorodci se vám budou zdát mnohem otevřenější, přátelštější a srdečnější než všichni ti studení a nudní lidé, kteří vás obklopují doma. Budete oslněni jejich úžasnou filozofií a náboženstvím a budete snít o tom, jak by to bylo skvělé, kdyby ten moudrý východní přístup k životu přejali i všichni sousedé u vás doma na pražském Žižkově.

…horší se to na místě

Druhou fází kulturního šoku je vystřízlivění, frustrace a deprese. Zatímco v předcházející fázi jste viděli jen kladné stránky cizího světa, teď se to zrcadlově otočí. Začne se vám zdát, že cizí kultuře vůbec nerozumíte, že je všude špína, všichni domorodci jsou hloupí, záludní a zlí a neustále se vás snaží okrást. Jídlo bude moc pálivé, autobusy přeplněné, uvědomíte si, že je vám horko, že štípou komáři… Všichni mluví nesrozumitelným jazykem, cítíte se sami a ztracení, nic nechápete… Všechno je prostě jinak, než jste zvyklí z domova, a vaše mysl se s tím neumí vyrovnat. Dodnes si pamatuji zoufalství, které jsem prožíval na své měsíční sólo cestě po Bangladéši na podzim 1998.

Zajímavé je, jak dramaticky se v této fázi kulturního šoku promění váš vztah k lidem. V první fázi jste velmi oceňovali, že se s vámi všichni na potkání baví. Cizí lidé se vás ptají na zdraví, zajímá je, odkud jste, kolik máte sourozenců, jak se jmenuje váš otec, kolik vyděláváte… To, co vám připadalo jako projev srdečnosti a přátelství (oprávněně!), vás ale náhle začne štvát jako nemístná vlezlost. „Co je jim sakra do toho?!“ říkáte si. Realita přitom zůstala úplně stejná – pod vlivem kulturního šoku se jen změnilo vaše vnitřní nastavení.

Slabší povahy se ve fázi frustrace uzavírají do sebe, propadají depresi, urychleně kupují letenky a prchají domů, i když původně plánovali mnohem delší pobyt. Tito lidé pak doma na potkání vyprávějí historky o špinavé Asii plné nebezpečí a nemocí, kde se nedá žít.

…a nepřejde to ani po návratu

Jednotlivé fáze kulturního šoku vás nesmazatelně poznamenají. Mnoho cestovatelů si po jeho absolvování vyvine k domorodcům psychologicky zajímavý vztah, v němž se neoddělitelně mísí láska s nenávistí. Asiaty lze nenávidět pro jejich hlučnost, vlezlost a nečistotnost, a zároveň je milovat za jejich otevřenost, pohostinnost a stálou snahu pomoci.

Připravte se i na to, že po návratu domů prožijete všechny fáze kulturního šoku znovu. Tentokrát vás ale bude střídavě fascinovat a štvát vaše vlastní kultura a bude se vám stýskat po Asii a jejích obyvatelích. Proč jen jsou ulice českých měst tak sterilně čisté a tiché? Kde jsou cinkající rikši a povalující se posvátné krávy? Proč se v Tesku a v Bille nesmlouvá o ceny? Nuda, nuda, šeď. Nejtěžší je návrat z delších cest, protože stihnete zapomenout životně důležité koordináty svého domova. Účastníci expedice Bergans Bajkal 2010 popisují, jak v Praze nevěděli, kolik stojí jízdenka na metro a jak v noci padali z postele, protože byli zvyklí spát ve stanu.

Než si na jiný svět kolem sebe zvyknete, čeká vás kromě kulturního šoku psychická únava. Pramení ze dvou důvodů. Prvním je absolutní nedostatek soukromí. Ulice asijských měst jsou ve srovnání s Evropou přeplněny přelévajícími se masami lidí, v autobusech a vlacích se nedá pomalu ani stát, všichni se na sebe tlačí a tisknou. Druhým atakem na nepřipravenou západní psychiku je přemíra nových vjemů. V ulicích Dillí, Pekingu, Bangkoku či Jakarty na člověka neustále útočí pokřikující prodavači, žebráci, cinkající rikši, troubící taxíky, desítky zápachů a vůní a tisíce dalších novinek. Stačí dvě hodiny, abyste pak zbytek dne strávili zcela psychicky vyčerpáni s třeštící hlavou na lůžku v hotelu. Brzy si ale zvyknete.

Fáze smíření

Jak kulturní šok léčit? Po nějaké době frustrace odezní sama, lze tomu ale napomoci. Zastavte se na nějakém příjemném místě, zajděte si do kvalitní dražší restaurace na evropské jídlo, zatelefonujte domů, přečtěte si noviny se světovým zpravodajstvím, poslechněte iPod s českými kapelami. Někomu se jako léčba osvědčilo pořádně se opít a ráno se probudit sice s kocovinou, ale bez psychických problémů. Krize za pár dní přejde a teprve ve třetí fázi, po odeznění kulturního šoku, uvidíte svět kolem sebe takový, jaký opravdu je. Dostanete se do fáze smíření, ve které vám na první pohled podivné a šokující zákonitosti cizího světa konečně začnou dávat smysl. Přestanete vše hodnotit a srovnávat se standardy svého domova, který jste si v hlavě chtě nechtě přivezli s sebou. Koupou se Indové v neskutečně špinavé Ganze mezi polospálenými kusy mrtvol? Když je to baví, ať se koupou.