Radíme vám, jak na cestách neonemocnět, nenechat se okrást a jak se domluvit s domorodci. Rizika ale nečíhají jen kolem vás. Jsou i přímo ve vaší hlavě. Pojďme si pro jednou trochu zafilozofovat...

Před lety jsem absolvoval roční cestu po zemi z Prahy do Indonésie. Když jsem pak seděl ve zpátečním letadle, říkal jsem si: „Co mě vlastně doma čeká tak důležitého, abych se kvůli tomu musel vrátit? Co tam budu hledat? Kariéru? Nemám to raději otočit a cestovat ještě další rok nebo dva?“

Že je návrat z delší cesty psychicky mnohem těžší než odjezd potvrzuje i cestovatel Roman Vehovský (www.cestouosuduanahody.wz.cz). Po Asii putoval v kuse celých sedm let. „Úplně mi to změnilo život,“ říká. „Sám na sebe se dívám jinak než předtím, život vnímám s nadhledem. Ale především jsem si uvědomil, jak zbytečně lpíme na materiálních věcech. Nechci vést rádoby chytré filozofické řeči, ale zařazení do ,normální‘ společnosti je po návratu velmi složité. Nevím, co budu v životě dělat, ale ani to moc neřeším. Zatím dopisuju druhou knížku o své cestě – je to cíl, který mě drží doma. Ale až bude hotová, možná zas odjedu.“

To, co se stalo mně i Romanovi, prožívali poutníci odedávna. „Myšlenka moje zrála a brzy bylo rozhodnuto,“ napsal před více než sto lety slavný cestovatel Sven Hedin. „Musil jsem zase zpět do velké svobody pouště, tam ven do daleké roviny mezi sněhem pokrytými horami Tibetu. Neuposlechnouti tohoto vnitřního hlasu, který mluví tak silně a zřetelně, znamenalo uvrhnouti se ve zkázu a zhoubu. Člověk musí věřiti v jeho božský původ, musí také spoléhati a věřiti v sebe sama a podrobiti se hořké bolesti, kterou přináší rozloučení s domovinou na dlouho a na nejisto.“

Cestovatelský heroin

Hedin tak pojmenoval asi největší nebezpečí, které vám při cestování hrozí: že se na něm stanete chorobně závislí. Pocit naprosté svobody, radost z poznávání cizího a podivuhodného světa a slast z vypadnutí z každodenního nudného života doma má totiž sílu heroinu. Stačí jedna jediná delší cesta a jste ztraceni.

Budete postiženi „cestovatelskou nemocí“, která je nevyléčitelná a kterou člověk trpí do konce života. Diagnóza a příznaky? Po návratu domů budou vaše myšlenky neustále bloudit kdesi daleko a vysoko v horách, v chrámech a na bazarech a vy budete přemýšlet, kdy a jak se na cesty zase co nejdřív vrátit. Toho se bojte, a ne přepadení, okradení či uštknutí jedovatým hadem.

Základním nebezpečím cestování je, že díky němu můžete prohlédnout virtuální hru, kterou s námi doma hraje společnost a reklama. Mnoha cestovatelům delší výprava úplně proměnila život, zpřeházela dosavadní pořadí hodnot a rozbila vědomí toho, co je k životu nezbytné. Připravila je tak o schopnost bezchybného fungování v neustálém kolotoči každodenního chození do práce, vydělávání a utrácení peněz, placení složenek a daní, plnění povinností řádného občana atd.

Na cestě zjistíte, jak málo toho ve skutečnosti potřebujete ke spokojenému životu. Minimum oblečení, minimum peněz, minimum nejzákladnějších věcí, prosté jídlo…

Čím nižší vlakovou třídou budete cestovat, s tím bizarnějšími, milejšími, zajímavějšími, přátelštějšími a pohostinnějšími lidmi se potkáte.

Čím míň nepotřebných krámů s sebou potáhnete, tím svobodněji se budete cítit a tím menší budete mít strach, že vás o majetek někdo připraví.

Prožijete pár týdnů či měsíců mezi domorodci, kteří toho mají ještě méně než vy. Často dokonce nemají vůbec nic. Přesto jsou mnohem spokojenější a šťastnější než lidé ze Západu, kteří naopak mají úplně všechno, ale pořád se jim to zdá málo. Při setkání s indickými žebráky, jejichž jediným majetkem je stará deka, člověk pochopí, že v životě existují podstatnější věci, než poslední model mobilu nebo tabletu. A vysvětlete domorodé ženě, která na břehu Gangy vymlacuje špínu z mokrého prádla klackem, že by podle televizní reklamy měla prát v prášku s aktivními enzymy a zářivou silou kyslíku…

Kam se to všichni ženou?

Vypadnete z domácí zaběhnuté každodennosti a zajetých kolejí, což vám dá vzácnou a jinak nedostupnou možnost podívat se sami na sebe zvenčí. O tak intimních věcech, jako jsou otázky, co člověk dělá v životě dobře a co špatně, se totiž nejlíp přemýšlí z odstupu.

Doma jste jako v tunelu a na podobné úvahy tam nikdy nenajdete čas (přemýšlejte ráno v metru, jak naložit se svým životem!). Řada mých známých se shoduje, že se jim chaotická skládačka jejich dosavadního uspěchaného a roztříštěného života náhle složila do jasně přehledného obrazu právě během delšího putování.

Ze všech těchto důvodů může být cesta klíčem k vnitřní proměně osobnosti. Změní váš dosavadní způsob přístupu k životu, transformuje váš způsob uvažování. Oprostí vás od uctívání toho, čemu sociologové říkají statusové symboly (tedy věcí, jejichž vlastnictvím si lidé potvrzují svou příslušnost k určité společenské vrstvě).

Po návratu pak budete doma přemýšlet, jestli jste se zbláznili vy, nebo naopak všichni kolem vás. Kam a za čím se to proboha všichni ženou? Co to řeší?

Proč si kupují tohle a támhleto, když to vlastně vůbec nepotřebují? A kdy konečně zas někam odjedu?

Autor: Ivan Brezina