Básnická hvězda českého romantismu nebyla žádným neduživým intelektuálem. Fyzickými výkony se Mácha vyrovnal dnešním nejtvrdším dálkovým „chodičům“.

Základní obrysy Máchova života jistě znáte ze školy, ale pozor – tohle není žádný nudný čítankový klasik! Na svět přišel v roce 1810 do chudé rodiny mlynářského tovaryše. Vystudoval filozofii a práva a začal právnickou kariéru v Litoměřicích. Psal básně v češtině (což tehdy ještě nebylo běžné!), hrál na kytaru, ale hlavně to nebyl žádný šprt. Už během studií se rád a často pěšky toulal po Čechách. Dnes by se řeklo, že trampoval.

Vynálezce spaní pod širákem

Kokořínsku se po něm dnes přezdívá „Máchův kraj“. Na vandrech okolím Dubé tu Mácha zaslechl pověst o otcovraždě, ke které mělo dojít roku 1774. Vznikla tak jeho nejznámější báseň „Máj“, kterou jsme se museli povinně učit ve škole. Oblíbil si i Brdy, a když začal psát román „Kat“, jednu jeho část nazval podle zdejšího hradu Valdek. Literárně využil také toulání po dnešním Českém ráji a podél Sázavy.

I když je Mácha často prezentován jako romantický „osamělý poutník“, všechny své dálkové treky absolvoval s kamarády. S Antonínem Strobachem se třeba vydal z Prahy přes Mělník, Kokořín, hrad Houska a Doksy na Bezděz (po nejhezčí části této trasy dnes vede červená značka). Jindy zase za pět dnů došel z Prahy do Krkonoš. Putoval přes hrady Valečov, Kost a Trosky a v Radimi u Jičína cestou prožil „zlou noc při kořalce“. Na Sněžce stanul v srpnu 1833 a o svém vandru napsal prózu „Pouť krkonošská“. V roce 1835 se několik dnů toulal kolem Mladé Boleslavi. Právě z té doby prý pochází výraz „spát pod širákem“. Mácha totiž nocoval zabalený jen do pláště a hlavu si chránil velkým kloboukem, který pro něj byl typický.

Pěšky přes Alpy

Nechodil ale jen po Čechách. V srpnu 1834 vyrazil s přítelem Antonínem Strobachem na velký vandr do severní Itálie. O putování si vedl deník. Z něj se dozvídáme, že za pouhých deset dnů došli z Prahy přes České Budějovice, Linec, Salcburk a Innsbruck až do Benátek. Znamená to denní průměr asi šedesát kilometrů a jen občas si „stopli“ koňský povoz. Kdo z dnešních ultramoderní výstrojí vybavených „chodičů“ by to dokázal zopakovat?

Oba poutníci pak přepluli do Terstu a pokračoval k Lublani, odkud se po šesti týdnech od startu vrátili přes Vídeň do Prahy. Kvůli cestě do Itálie si Mácha musel opatřit pas. Jen díky tomu víme, že byl vysoké postavy a podlouhlého obličeje a že měl modré oči, široká ústa, vysoké čelo, hnědé vlasy a prostřední nos. Při přechodu Alp přišel k jizvě pod okem. Což není zbytečný detail – o tom, jak vlastně vypadal, se totiž dodnes vedou spory. Jeho jedinou podobiznu si můžete prohlédnout v kapli hradu Valdštejn v Českém ráji.

Fascinace hrady

Mácha ale nejen čundroval a pak o tom psal básně a prózy. Byl to i malíř, který se na svých cestách tahal se skicářem. Zajímaly ho hlavně zříceniny hradů, ve kterých viděl romantické důkazy „zašlé slávy Čechů“. Navštívil, popsal a namaloval jich skoro stovku. Sborník „Hrady spatřené“ je dnes vynikajícím dokladem o tom, jak se české zříceniny za skoro dvě století změnily. Z vandru Kokořínskem, který podnikl v roce 1832, pochází i jeho pravděpodobný autoportrét.

O čtyři roky později otěhotněla Máchova přítelkyně Lori. Jejich dítě se narodilo v říjnu 1836 jako nemanželské. Mácha v té době pracoval jako advokátní koncipient v Litoměřicích, odkud se za synem Ludvíkem vypravil pěšky a zase se tam pěšky vrátil (podle dnešní GPS ušel více než sto čtyřicet kilometrů). K plánované svatbě už ale nedošlo. V neděli 23. října Mácha vystoupil na vrch Radobýl, odkud při psaní tulácké básně „Cesta z Čech“ spatřil, že v Litoměřicích hoří. Hned seběhl dolů a připojil se k hasičům. Uřícený se ale napil vody z Labe, kterou se hasilo, a záhy ho složila těžká střevní infekce. Zemřel nad ránem 6. listopadu 1836, zřejmě na choleru.

Praotec českého outdooru a dálkových pochodů putoval i po smrti. Když měli v roce 1938 Litoměřice zabrat Němci, Češi nemohli připustit, aby „pěvec Máje“ zůstal v cizině. Zorganizovali proto vojenský převoz jeho ostatků do Prahy, kde byl v květnu 1939 Mácha slavnostně pohřben na vyšehradském Slavíně. Došlo k tomu za obrovské účasti lidu, takže celá akce vyzněla jako protiněmecká demonstrace. Cynici říkají, že to byla jediná úspěšná operace naší armády v období Mnichova. A nebo šlo o „vandr in memoriam“?

Text a foto: Petr Blahuš