Kam kráčejí boty

Obuv na ven prodělala v posledních několika letech podobě spletitou evoluci jako proslulé Darwinovy pěnkavy na Galapágách. Jak se v desítkách typů bot vyznat? V prvním díle seriálu se zaměříme hlavně na výšku a tuhost trekové obuvi.

Když jsem začátkem 80. let minulého století jezdil na čundry, stačily nám tenisky, kanady a farmářky. V této často dost bizarní obuvi jsme podnikali i náročné mnohadenní přechody slovenských a rumunských hor. Nejvyšší metou pak byly tzv. popradky – těžké celokožené pohorky, kterým se pro jejich specifický tvar přezdívalo „krychle“. Sehnat se ale daly jen přes známé na Slovensku (mimochodem, vyrábějí se stále, viz www.makaraobuv.sk). Dnes stačí zajít do nejbližší pobočky některého z outdoorových řetězců a v záplavě trekových bot se doslova utopíte. Které zvolit, aby seděly právě vám?


Sandálov

Nejtěžší to má paradoxně ten, kdo s outdoorem teprve začíná a chce jedny boty na různé příležitosti. „Univerzálnost je vždy kompromisem,“ vysvětluje vedoucí prodejny Rock Point na pražském Pankráci Petr Šupich. „Doporučil bych ale měkčí kotníkovou celokoženou botu, která se v mezinárodní klasifikaci označuje písmenem B. Prostě lehčí pohorka, kterou jsme kdysi znali jako pionýrku. Dnes už je ale mnohem promyšlenější a pohodlnější. Tenhle typ je mezi našimi zákazníky nejoblíbenější. Český trh je totiž dost konzervativní – lidé chtějí kůži.“
Z hlediska počtu prodaných párů ale v Česku vedou nízké trekové polobotky. Většina z nás jich má doma víc párů a chodí v nich každý den do práce, což cizinci v designových společenských botkách moc nechápou.
Další naší národní specialitou jsou trekové sandály. Spousta Čechů v nich chodí od dubna do října i po městě, což je ve světě zcela unikátní. Až fanatická domácí obliba trekových sandálů se dá ukázat na fenomenálním úspěchu „hybridních“ bot značky Keen, které spojují klimatický komfort sandálů s pohodlím a robustností nízké trekové boty. Navzdory tomu, jak malé Česko je, jsme dnes po Německu druhými největšími uživateli „keenů“ v Evropě.
Zajímavý rozdíl ale panuje i mezi Starým kontinentem a Novým světem. Podle Vlasty Pazourkové, specialistky na trekovou obuv z Rock Pointu, jsou Spojené státy a Kanada hodně zaměřené na odlehčené boty typu Merrel. Na celém světě se jich díky tomu prodá nejvíc. „V Americe je trendem trailrunning a tzv. fast and light trekking, tedy rychlé přechody nalehko s návratem do civilizace. V Evropě naproti tomu stále vládne tradiční backpacking, který v obuvi reprezentují třeba těžší pohorky od Meindlu či Lowy.

botyPocit jako v přezkáčích
Trekové boty se liší především výškou a tuhostí. Právě tyhle dva parametry přitom zásadním způsobem ovlivňují jejich biomechanické vlastnosti. Laicky řečeno jde o to, jak moc boty vaši nohu „podrží“, jakým způsobem se budou podílet na přenosu sil, které při chůzi vznikají a jak dalece budou schopny tlumit nárazy. Testováním sportovní obuvi z hlediska biomechaniky se zabývá Aleš Tvrzník z armádního výzkumného pracoviště tělesné výchovy a sportu Casri. „Čím vyšší bota, tím lépe stabilizuje nohu v pravolevém vychylování,“ vysvětluje obecné pravidlo.
Čím výš jde tedy bota nad kotník, tím víc ho fixuje. To je výhodné pro dvě skupiny uživatelů. První jsou ti, kdo mají podélnou klenbu zborcenou směrem dovnitř – lidově řečeno platfus. Druhou skupinou jsou ti, kdo sice tímto problémem netrpí, ale nemají chodidlo v dostatečné kondici. „Když pak ujdou dvacet kilometrů, svaly se unaví, jinak zdravé chodidlo už náporu podlehne a začne se propadat dovnitř. Vyšší a tužší bota je pak výhodou, zvlášť v těžším terénu,“ vysvětluje Tvrzník.
I tady ale platí úsloví „něco za něco“. Čím je totiž bota vyšší a tužší, tím víc omezuje ohyb chodidla v podélném směru. Špička nohy se pak k holeni neohne tolik jako v nízké a měkké botě. Kotník máte sice stabilní a klenba se vám nebortí, ale zase máte pocit, jako kdybyste šli v přezkáčích. S požitkem z příjemné chůze je konec. Osobně dodnes vzpomínám na stovky kilometrů ve vojenských kanadách – tvrdých a neohebných „krabicích“, které mou nohu sevřely jako kasárenská cimra duši čerstvého brance. Když jsem je ale zul, nohy kupodivu vůbec nebolely.
Podle Aleše Tvrzníka se nedá paušalizovat. „Pokud máte kotníky s dobrou kondicí a klenbu, která se nepropadá, zachová si vaše noha funkční vlastnosti i po třiceti kilometrech. Pak je vhodnější nižší a měkčí bota, která vám umožní ohyb ve větším rozsahu. Problematické noze naopak pomůže vyšší a tužší bota. Záleží ale i na tom, jaké máte s delší chůzí zkušenosti. Začátečníkům bych doporučil pevnější boty. Na delší štrece si všímejte, jak se vaše nohy chovají, a podle toho pak vybírejte.


Tuze důležitá vlastnost

Má tedy být treková bota spíš tuhá a nepohodlná, nebo příjemně měkká? Kromě kondice vaší nohy záleží i na terénu. Chystáte se sestupovat suťovištěm? Potřebujete vysokou a tuhou botu, abyste si nevymkli kotník. Chystáte se procházkovým krokem po asfaltkách a lesních cestách středočeskou rovinou do Prčice? Pokud zvolíte kratší trasu pochodu, jistě bude lepší pohodlnější nízká a měkká trekovka. Pokud ale půjdete z Prahy (75 km), dopřejte nepříliš trénovaným nohám trekové polobotky s vyšší torzní tuhostí, jakkoli na cestě do „Prčic“ žádný obtížný terén nezdoláváte. Podrážku s menší torzní tuhostí poznáte podle toho, že danou botu v ruce snadno zkroutíte. Ale pozor. Zatímco v těžkém terénu nebo na extrémně dlouhé trase má opora nohy v botě s vyšší torzní tuhostí své opodstatnění, nadužívání takových tvrdých bot vede k tomu, že chodidla zleniví. Nemluvě o tom, že rázy, které nepohltí chodidlo (uvězněné v tvrdé botě), přecházejí ve větší míře do kolen a výš. Tvrdé boty jsou navíc také méně pohodlné. Je bota naopak příliš „bačkorovitá“? Dožeňte to tuhou vložkou.
Propadání nohy do strany (odborně řečeno pronace) je důležitým mechanismem tlumení nárazů a tlaků, které při chůzi zákonitě vznikají. Logicky jsou tím větší, čím rychleji se pohybujete a čím větší náklad nesete na zádech. Srovnání běhu a chůze je velmi zajímavé. „Měřili jsme to u vojáků s různou zátěží,“ vysvětluje Aleš Tvrzník. „Při běžné chůzi na nohu působí síla, která se přibližně rovná vaší celkové tělesné hmotnosti. Jakmile se ale rozeběhnete, vlivem gravitace se zvýší na dvojnásobek. Když půjdete s batohem, jeho hmotnost se pouze přičte. Pokud tedy vážíte sedmdesát kilogramů, musel byste vláčet navíc ještě sedmdesátikilogramový batoh, aby byly vaše nohy vystaveny stejným silám jako při běžném běhu.“ 
Ani při tom nejdrsnějším horském přechodu „natěžko“ tedy nohy trekkera nedostanou zabrat tolik jako při obyčejném přespolním běhu. Samozřejmě platí, že s hmotností batohu narůstá i potřeba stabilizovat nohy. Tím vyšší a tužší trekové boty byste měli mít. Požadavek na tlumení nárazů tu sice není tak důležitý jako u běžecké obuvi, ale výrobci ho rozhodně nezanedbávají. Za posledních dvacet let došlo k obrovskému posunu. Dnes už jsou samozřejmostí nejrůznější tlumící zóny, sloužící k pohlcení přebytečné kinetické energie. Nejčastěji se to řeší sendvičovou podrážkou, do které je zařazena měkčí vrstva, například z polyuretanu nebo z materiálu EVA. Od běžeckých bot si ale výrobci trekovek „vypůjčují“ třeba i tlumicí gelové vložky nebo vzduchové kanálky.

Odcházení
Jakou obuv zvolit, je často i otázkou filozofického rozhodnutí. Proslulý trek přes „Duhové hory“ z islandského Landmanallaugharu jsem kdysi v pohodě zvládnul v „noname“ botách z tržnice. Předem jsem totiž počítal s tím, že je ostrá láva doslova rozřeže, a v Reykjavíku jsem je pak s klidným srdcem vyhodil. V běžných podmínkách se ale investice do kvalitních bot rozhodně vyplatí. Od „trekovek“ ze supermarketu za méně než tisíc korun nemůžete očekávat, že vydrží déle než sezonu. Na opačném konci pak stojí celokožené ručně šité pohorky v ceně přes 6000 Kč. S občasnou výměnou podrážky vám ale budou sloužit řadu let.
Že vás naopak levné boty mohou paradoxně nakonec přijít dost draho, dokládá případ, který byl nedávno popsán na specializovaném serveru horydoly.cz. Nejmenované italské trekovky za dva tisíce korun „odešly“ po pouhém týdnu nenáročných procházek v horách. Rozlepily se, kůže popraskala. Podle výrobce šlo o „univerzální model určený pro lehkou pěší turistiku i pro pohyb ve městě“. Při reklamaci však prodejce argumentoval „nadměrným opotřebením“ a „netypickým mechanickým zatížením“. Vymlouval se, že obuv není určena pro trekking. Majitel zničených bot správně argumentoval, že pokud vám někdo prodá turistickou botu, měl by předpokládat, že v ní budete chodit v přírodě…


Jedny boty nestačí

Prodejci trekových bot se vesměs shodují v tom, že by zákazník měl při nákupu přesně říct, na jakou aktivitu obuv potřebuje. Ideální je mít jich doma ve skříni víc druhů na různé použití. Možných klasifikací trekové obuvi je víc. Mezinárodní dělení pracuje se stupni A až E, které se rozlišují tvrdost, výšku a užití. Ještě přehlednější je dělení na:

Trekové sandály: jsou ideální na cestování po Indii nebo Thajsku. Noha v nich hezky větrá a nepaří se, a navíc nemusíte každý den prát propocené ponožky. Měly by mít kvalitní protiskluzovou podrážku a ochranu prstů před ukopnutím. Důležitý je i upínací systém, aby byl váš krok jistý a nedělaly se vám puchýře.

Trekové polobotky: s výjimkou estetického hlediska jde o nejlepší obuv na každodenní nošení po městě. Uplatní se ale i na vycházkách do lesa, na kratších výpravách do nenáročného terénu nebo na kolo. Nebývají nepromokavé, často naopak mívají větrací zóny ze speciálních prostorových vláken.

keen

Střední pohorky: od předcházejícího typu se liší zpevněným kotníkem a dnes už většinou i „nepropro“ membránou. Tato univerzální obuv se uplatní na vícedenních přechodech „natěžko“, na ferratách, ale třeba i na zimních vycházkách po lyžování. Pokud s outdoorem teprve začínáte, jsou střední pohorky dobrým prvním článkem výbavy.

Vysoké pohorky: vyznačují se promyšlenou fixací kotníku a celkově tužším provedením s velmi odolným svrškem. Jsou určeny do náročného terénu typu suťovisek, na VHT, a částečně i na led (dají se na ně upevnit mačky). Bez membrány se už dnes prakticky nevyrábějí.

Skelety: pro běžnou chůzi jsou dost neohrabané a většina populace je neužije. Ideální jsou ale na vysokohorské výstupy a lezení v ledu. Vnější plastová skořepina jim zaručuje nepromokavost, ale bohužel i „skleníkové“ pocení. Bývají vybaveny vyjímatelnou vnitřní botičkou.

Speciály: na trail running, na kolo, na nordic walking, na canyoning a na vodu… Vždy jsou přizpůsobeny konkrétnímu způsobu užití.

Termoizolační boty: zimní obuv do extrémních podmínek, kde nejde ani tak o stabilitu kroku jako o kvalitní zateplení. Příkladem jsou kanadské boty Baffin do – 100 stupňů Celsia, které popisuje cestovatel Martin Mykiska v knize Po zamrzlé řece do nitra Himálaje. „V těch botách shoříš,“ varoval ho prý kamarád před odjezdem.

Text a foto: Ivan Brezina, Maxim

Add Comment Register



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


pět + 3 =

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Free mockups