Topil jste se někdy?
Před lety v Rakousku, bylo mi asi osmnáct. Pospíchali jsme a já udělal chybu. Zůstal jsem pod hladinou, bojoval, ale řeka byla silnější. Chcete se nadechnout a pak přijde chvíle, kdy to prostě už neovládnete a nadechnete se vody. Už bych to nechtěl zažít znovu!

Jakou nejnebezpečnější řeku jste sjel?
Asi Abbysmo, což je úsek řeky Apurimac a přítok Amazonky. Její kaňon je plný sifonů a velmi nepřehledný, ale riziko se těžko hodnotí.

Proč?
Na divoké vodě je to podobné jako v horách – dokud se nic nestane, jste v pohodě. Riziko je s námi pořád, ale snažíme se s ním počítat a vyhýbat se mu. V roce 2017 jsme sjeli řeku Sary Jaz na hranicích Kyrgyzstánu a Číny. Hodně nebezpečné to bylo už kvůli nedostupnosti. V Evropě vedou podél řek cesty, ale na Sary Jazu jsme byli ve všem odkázáni sami na sebe. Každý problém, který se v takové situaci objeví, je velký. Po dojezdu jsme museli od řeky vystoupat asi 500 výškových metrů. Sráz byl tak prudký, že kdybychom spadli, je po nás. V takové chvíli si člověk uvědomí, jak je malý a křehký.

Když si vzpomenu na akce, které jsem v mládí podnikal v horách, někdy bych si nafackoval. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, co se může stát. Máte to podobně?
Určitě, to je normální vývoj. Člověk sbírá špatné zkušenosti a získává z nich poučení. Ale s věkem se mění i poměr rizika a adrenalinové „odměny“, které z něj mám. Extrémní zážitky už mi neposkytují takové vzrušení jako dřív. Připadají mi nebezpečnější a začínám uvažovat, kdy se mi riziko ještě vyplatí. Prostě balanc.

Zkusím tu myšlenku doříct. Když patnáctiletý kluk splouvá Lužnici, má z toho obrovský pocit dobrodružství, zadostiučinění a endorfinu. Vy už byste na stejný zážitek potřeboval sjet Niagarské vodopády?
Ano, něco takového. Ale taky se můžu na Lužnici věnovat tomu klukovi, předávat mu zkušenosti a mít dobrý pocit, že se jako začínající vodák zlepšuje.

Zažil jste někdy strach, který vás ochromil?
Na divoké vodě na to nemám čas, všechno je tam hrozně rychlé. Dá se to přirovnat ke smyku v autě. V tu chvíli instinktivně řešíte situaci a nepřemýšlíte, jak to skončí. Že to mohl být velký malér, vám dojde až zpětně. Strach někdy mívám na břehu, když hodnotím situaci. Pokud je ten strach opravdu silný, je lepší do lodi nelézt a úsek raději přenést. Strach by mi totiž nedovolil soustředit se na to, co se děje. Rozklepaná kolena jsou signálem: „Tohle nejezdi!“

Funguje to stejně i na letní Lužnici? I na „lehké“ české vodě jsou přece smrtící jezy.
Ano, ale řada vodáků to bohužel podceňuje. Jez může být nebezpečnější než to, co na expedicích jezdíme my. Chová se jinak než divoká voda. Na rozdíl od přírodních překážek je totiž cíleně vymyšlený a postavený na to, aby vodu zastavil – a s ní samozřejmě i všechno, co po ní pluje. Nebezpečné jezy na českých řekách bych přenášel i se svým vybavením a zkušenostmi z extrémních akcí.

Jeden z nejlepších vodáků světa říká: „Přenášejte jezy na Lužnici“?
Ano – nebezpečí je tak velké, že vzrušení z jezu prostě nestojí za riziko. Myslím to vážně! Začínající vodáci si možná řeknou, že to přece nic není. O nebezpečných jezech se to ale ví a většinou jsou na nich i výstrahy. Vždycky je přenáším.

Extrémní sportovci ale někdy zmiňují závislost na riziku.
Riziko se nedá oddělit od toho, co děláme. Už jen to, že jsme v říčním kaňonu daleko od civilizace, je nebezpečné. Riziko ale cíleně nevyhledáváme, naopak se ho snažíme minimalizovat. Snažíme se udělat maximum, abychom se vrátili zpátky. O každé řece si předem zjistíme co nejvíc informací, prohlédneme si satelitní snímky, promyslíme detaily.

I tak ale může za každým zákrutem řeky číhat vodopád, který uvidíte až v poslední chvíli, takže vás zabije. Lze se na to nějak připravit?
Na kajacích dokážeme většinou zastavit i na úplně miniaturním místě a zhodnotit situaci. Jeden ze skupiny je vždycky vpředu a dává ostatním signály, kudy jet. Když je třeba, vyleze z lodi a jde se podívat, co na nás čeká. Nestává se, že bychom o riziku nevěděli.

Něco jako postupující bojová skupina, ve které se vojáci navzájem kryjí?
To mne nikdy nenapadlo, ale je to přesně tak. Máme i podobné signály rukama. Vysílačky většinou nepoužíváme, musejí se totiž často dobíjet a zůstat v suchu.

A pokud dopředu vidět není?
Rozhodujeme se každý za sebe. Riskneme to? Nebo lodě raději přeneseme? Některá místa se jet prostě nedají. Někdy to znamená vylézt z kaňonu a jít s lodí na zádech třeba den pěšky.

Pěšky jste před lety museli dojít i k nepálské řece Langu Khola.
Do nástupního místa nevedla žádná silnice, jen karavanní stezka schůdná leda pro osly. Takže jsme museli devět dnů přes tři sedla vyšší než pět tisíc metrů. Věci a kajaky nám neslo devět šerpů, normálně si je přivázali na záda jako batohy. Na vodu jsme nasedli ve výšce 4 530 metrů a po 19 dnech z ní sesedli ve výšce 190 metrů, což je převýšení 4 340 metrů. Už z toho je vidět, jaký má Langu Khola spád. Tři týdny uprostřed divočiny v kaňonech, odkud se v případě průšvihu nedá utéct… Celkem jsme sjeli 540 kilometrů.

Bez čeho se v takových situacích neobejdete?
Určitě je to norské termoprádlo Devold. Na extrémních vodáckých expedicích si vezu všechno sám, výbava na mnoho dnů se mi musí vejít do lodi. Výhodou vlny je multifunkčnost, takže mi stačí jedno triko. Přes den v něm pádluju, v noci v něm spím. Triko hřeje i mokré a ani po dlouhé době nesmrdí. A pak vařič Jetboil, „rychlovarná konvice“, díky které mám za tři minuty horkou vodu i v divočině.

Z výbavy Jakuba Šedivého: Devold Breeze, lehké základní triko z merino vlny (www.devold.cz, www.norskamoda.cz)

Na české řeky jsme kdysi vyráželi na laminátových kánoích. Co používáte na divokou vodu?
Expediční kajaky jsou z plastu, který je skoro nezničitelný. Loď vydrží hrozně moc, ale při extrémním nárazu může prasknout nebo proříznout se o ostrou skálu. Stane se to naprosto výjimečně. A výhodou plastu je, že se dá šrám v nouzi zatavit vařičem Jetboil.

Jaké nejzajímavější řeky jste sjel?
V paměti mi utkvěly třeba tři řeky centrální Asie, kterým se říká Triple Crown, podobně jako mají horolezci Korunu Himálaje. Sary Jaz v Kyrgyzstánu, Muksu v Tádžikistánu a Baškaus v ruském Altaji. Člověk si tam velmi silně uvědomí, jak je sám a ztracený. Na rozdíl třeba od obydleného Himálaje jsou totiž okolní hory úplně prázdné. V Africe se mi líbilo na Nilu, v jižní Americe na řekách v Peru, Ekvádoru, Argentině nebo Patagonii… Těžko vybírat.

Na kontě máte i celou řadu prvosjezdů. Mužská potřeba být někde první se někdy vysvětluje psychoanalyticky. Tedy jako touha připravit o panenství krásnou dívku.
Možná, ale osobně mi na tom přijde zajímavější, že vůbec netuším, co na mne při prvosjezdu čeká. Nejde přitom o ego ani o snahu někomu něco dokazovat. Chci odhalit neznámo, které si jen domýšlím.

Ve skrznaskrz v zmapovaném světě tedy ještě existují bílá místa?
Pro vodáka určitě, a k tomu ta krásná nejistota! Říkáte si třeba, že nějaký kaňon sjedete za den, ale zaseknete se v něm třeba čtyřikrát déle.

Línými českými řekami asi opovrhujete?
Vůbec ne! Na české řeky jsem jezdil odmalička a před dvěma lety sjel Lužnici, klasicky na kánoi. Ne kvůli vodě, ale kvůli partě. Přes den jsme si na řece s kamarády povídali, večer si postavili stan v kempu a pili u ohně pivo. Nechci to nijak shazovat, je to prostě jiný zážitek než na divoké vodě. Tahle podoba vodáctví patří do české prázdninové kultury. Je to stejně krásné jako extrémní akce.

Ale přesto: české řeky jsou přecpané, na jezech se čeká ve frontě na šlajsnu, spousta vodáků je permanentně opilá… Osobně mi ta masovost prázdninové vodáctví znechutila.
Tomu rozumím, v létě bych na české řeky nevyrazil. Na vodě chci být se svou partou, ne s davem cizích lidí. A opilci na vodě jsou jednoznačně špatně! Ožrat se můžu v hospodě, kde je to bezpečnější než na řece. Alkohol je často i důvodem smrtelných nehod na jezech, bohužel.

Z výbavy Jakuba Šedivého: vařič Jetboil, „rychlovarná konvice do přírody“ (www.jetboil.cz, www.norskamoda.cz).

Jaké má průměrně zdatný český vodák alternativy?
V Rakousku je to řeka Salsa, ale to už je divoká voda. Je na ni potřeba nafukovací kánoe nebo spíš raft. Ve Slovinsku teče Soča, na které už je taky třeba umět víc než na Sázavě. Nebo si najměte vodáckého průvodce, který zná nebezpečné úseky a zhodnotí, na co ještě stačíte. Mezi českými vodáky je k průvodcům trochu odpor, ale proto taky máme tolik nehod.

Nepřihříváte si teď vlastní polívčičku?
Pádlování na divoké vodě sice učím, ale klasický průvodce nejsem. Nejezdím totiž se začátečníky, ale se zkušenými vodáky. Pomáhám jim zlepšovat techniku a vysvětluju, jak předem hodnotit riziko a zvládat nebezpečné situace. Beru je nejen na Soču, ale i do Norska, na Korsiku, do Himálaje, na jihoamerické řeky…

Čtenář si teď možná řekne: Proč to ten Jakub dělá? Co z toho má?
Dělám to ze stejných důvodů, proč horolezci lezou po horách. Odpověď není jednoduchá. Částečně je za tím asi sebepotvrzení a upokojení, že dosáhnu cílů, které osobně považuju za důležité. Ty cíle máme každý jiné.

Někdo chce postavit dům, jiný vystudovat školu, třetí sbalit krásnou ženu.
Ano. Na lodi se navíc i dostanu na místa, kde přede mnou ještě skoro nikdo nebyl. Nebo i vůbec nikdo, a to má pro mne obrovské kouzlo. V dnešním světě už takových míst mnoho nezbývá. Jak jinak zažít úžasný pocit, že jsem odkázán jen sám na sebe? Divoká voda je navíc i jako lyžování v prašanu. Je to živel, se kterým se postupně učím pracovat. Proudy a peřeje na první pohled vypadají jako chaos. Když jim ale začnete trochu rozumět, zjistíte, že mají svůj řád a dají se „číst“. Je to puzzle nebo rébus, v jehož luštění se můžu zdokonalovat celý život.

Jakub „Kajman“ Šedivý (36)

Extrémní kajakář splul zhruba stovku nejtěžších řek všech kontinentů s výjimkou Antarktidy. Na kontě má i řadu prvosjezdů.
Živí se jako sportovní fotograf, učitel vodáckých technik a vodácký průvodce.
Žije v Liberci, je svobodný a bezdětný.