Za touhle skyrunningovou disciplínou musíte vyrazit do zahraničí, protože u nás pro ni jednoduše nemáme dost prudký a vysoký kopec. Základním pravidlem závodu, jak už z názvu vertical kilometer (VK) plyne, je totiž překonat 1 000 výškových metrů (někde i více) na co nejkratší trati.

Nejvíce takových závodů najdete asi v Itálii, ale samozřejmě se VK pořádá nejen v dalších alpských zemích, ale i v jiných pohořích. Většinou bývá součástí nějaké víkendové skyrunningové akce, takže v pátek odpoledne si zaběhnete jen do kopce a v sobotu či neděli následuje delší sky závod. Zpravidla vám také pořadatel dopraví oblečení na převlečení do cíle a dolů vás sveze lanovkou v ceně startovného, neplatí to však vždy – například v Limone musíte dolů po svých.

Dá se to vůbec běžet?

Lidé se často ptají, jestli se tak prudký kopec vůbec běhá. Odpověď zní: Ano, elita skutečně velkou část trati běží a vůbec ne pomalu, to si můžete být jistí. VK může působit jako jednoduchá, nenápaditá dřina, ale věřte, že bojovat tak, abyste se nahoru dostali s hlavou vztyčenou, není vůbec jednoduché. Pokud si samozřejmě nechcete kopec jen tak vyjít, ale o tom závod není. Základem, tak jako při jiných závodech, je rozložení sil. Veškeré zažité rychlosti a poznatky o tempu na určité vzdálenosti jsou zde scestné. Trať je tak krátká a čas tak rychle narůstá, že vám to přijde až absurdní. Elita běhá časy kolem 30 minut a ve švýcarském Fully ho dokonce Urban Zemmer stlačil ještě níž – to je výkon z říše snů!

Když vás kopec zlomí

Jenže zatímco při jiných závodech krizi obvykle zaženete zpomalením, zvolněním tempa, na těchto tratích to často znamená úplně zastavit. I při maximálním nasazení se totiž pohybujete dost pomalu, takže už nezbývá nic jiného než stát a čekat. Právě to mi jako závodníkovi přišlo velmi ponižující, měl jsem pocit, že mě kopec zlomil. Nechápal jsem, že musím zastavit, i když konec je tak blízko, prakticky na dohled, a přitom každý krok k němu je tak těžký.

Jakmile se ale dostanete do varu maximální tepové frekvence, kterou slyšíte nahlas tlouct v uších, nevidíte dál než na svoje špičky a zpocené ruce vám kloužou po stehnech, ve kterých se marně snažíte najít oporu před bolestí zad, už z tohoto stavu není úniku. Buď se tréninkem naučíte na této úrovni zátěže pracovat dostatečně dlouhou dobu, anebo jsou šance na slušný výsledek pryč.

Šetřit síly nemá smysl

Svoji první zkušenost s VK jsem získal v Chamonix. Zdejší trať je možné rozdělit na dvě části. Prvních 700–800 výškových metrů stoupáte krátkými serpentinami pod lanovkou a zbytek pak po skále, umělých stupech a žebříku, po kterém vylezete pod horní stanici lanovky. Tam se už začínají hromadit diváci. Ještě zbývá pár schodů a následuje cílová „nakloněná rovinka“, která je v obležení.

Šel jsem do toho s respektem a v jednoduchém terénu serpentin jsem se drobet šetřil vzhledem k následujícím skalám a finiši. V horní části jsem ale musel kvůli dalším závodníkům a terénu zpomalit. Najednou už byl cíl kousek, já se to ještě snažil rozbalit, ale už bylo pozdě dohánět. Cílový sprint už nic moc nezmění. Na téhle trati už bych to tedy dnes udělal obráceně a šel bych na maximum v tom úvodním dlouhém, monotónním stoupání, ovšem s ohledem na to, že neuvážený nebo nekoncentrovaný pohyb může mít na skále fatální následky.

To je ale společný jmenovatel všech sky disciplín. Hole jsou na trati v Chamonix zakázané, ale naopak v italském Canazei mi hodně pomohly. Vzhledem k tomu, že je zdejší trať o kilometr kratší, je to opravdu boj s kopcem. Od startovní brány vidíte vysoko nad sebou typickou červenou bránu, která je těsně před cílem, a víte, že cesta k ní vede přímo nahoru bez žádných servítků.

Nahoru klidně i po čtyřech

Na začátku vás čeká trochu klouzavého bahna a pak už stoupáte kopcem tak prudkým, že hůlky zvedáte až nad hlavu, abyste mohli soupažit další krok. Lezete přes kořeny a vysoké schody a každé uklouznutí vám bere hrozně moc síly. Za červenou bránou následuje mírný kousek, kde je třeba to rozbalit, než se prudce zatočí doleva do cílové stojky. Posledních 50 metrů je opravdu chuťovka. Snad polovina závodníků jde na všechny čtyři, aby mohli za cílem padnout do infarktového stavu.

Když jsem se z toho nahoře sebral, otevřel se mi opravdu dechberoucí výhled přes celé údolí na majestátní Piz Boe (vrchol nedělního skyrace), Marmoladu a další ikony Dolomit. Doslova pár metrů za cílem je prudký útes, kopec končí a padá několik set metrů dolů. Právě z jeho hrany jsem si vychutnával vítězství nad kopcem a pozoroval další malinkaté závodníky pod sebou.

S další zajímavou tratí jsem se setkal v Limone u jezera Garda – bohužel však jen tréninkově, protože při závodě se kvůli špatnému počasí běžela náhradní trasa. O to víc se mi ale na ní chce závodit. Startuje se totiž u hladiny jezera a během těch 1 080 výškových metrů stoupání se vystřídá historické město, olivový háj, bahno, sutinové pole, strmé přelezy kamenů, krátké seběhy, ale hlavně nádherné úzké hřebínky, ze kterých můžete ve vteřině mrknout na celou Gardu, zatímco skály pod vámi padají strmě k jejím břehům.

Text: Tomáš Bystřický pro RUN magazín | Foto: archiv autora