Na co myslíte, když jdete celé týdny ledovou plání?
V noci mi v hlavě neustále víří spousta myšlenek a nedořešených věcí z minulosti, které mám čas si uspořádat. V duchu se vracím k zážitkům z raného dětství, třeba z doby, kdy mi byly tři roky. Přemýšlím i o lidech, se kterými jsem se setkal, a o tom, co mi řekli.

A ve dne?
Přes den na to nemám čas, protože musím být zcela koncentrován na vnější události. Jaké je počasí, co se děje, jaké hrozí nebezpečí… A právě tohle je na polárních expedicích nejúžasnější. Stále jsem na 100 % v přítomnosti, TADY A TEĎ. Velmi se to liší od stavu, který zažíváme v běžných podmínkách. Doma většinu času trávíme přemýšlením o tom, co bylo, nebo co bude.
Osamělé putování pustinou vám tedy přináší silnější propojení se sebou samým?
Absolutně! Pozornost musí být stále zaměřena na to, co se právě děje. Nikde široko daleko kolem totiž není nikdo, kdo by mi v případě průšvihu pomohl. Spolehnout se můžu jen sám na sebe.
Co je nejnebezpečnější? Mráz? Sněžné bouře? Lední medvědi?
V tak extrémních podmínkách je riskantní vlastně všechno, člověk musí být na malér připraven prakticky neustále. Je třeba mít předem promyšlený systém, jak reagovat na různé situace. Pád do ledovcové trhliny, setkání s medvědem… Na sólo výpravu na Severní pól jsem se připravoval dva roky, protože o přípravě je všechno. Kdo ji podcení a nesoustředí se na riziko, ten nepřežije.
Byl jste někdy blízko smrti?
Bohužel ano. To je negativní stránka polárních expedic.

Devold Expedition – nejteplejší a nejodolnější funkční prádlo na trhu (www.norskamoda.cz).

Na co jste v tu chvíli myslel?
Na nic. Tělo reaguje instinktivně. Dělám, co je třeba, na přemýšlení nemám čas. V hlavě se mi to rozjede až večer ve stanu, když už jsem v bezpečí. V tu chvíli cítím intenzivní štěstí, že jsem vyváznul. Každý rok na Silvestra si přeju, abych přežil. Zatím se mi to přání plní.
Do polárních oblastí se často vydáváte sám. Proč?
Když jdu sám, všechno je mnohem obtížnější. I můj náklad je těžší. Ve skupině se členové dělí třeba o stan nebo věci na vaření, já to všechno táhnu sám. V případě maléru nemám koho požádat o pomoc a všechna rozhodnutí musím přijímat sám za sebe. Je to složitější fyzicky i psychicky, ale v tom je právě výzva. Čím větší problémy a těžkosti, tím silnější zážitek. Extrém je víc naplňující a obohacující. Když je člověk sám, vede dialog s přírodou a vesmírem na jiné úrovni. Je to způsob meditace. Na výpravách jsem často sám řadu týdnů nebo i měsíců. Je to jedna z mých nejsilnějších životních zkušeností. Jen já, hvězdy, sníh a vítr… Ze začátku to bývalo velmi obtížné, ale rychle jsem si to zamiloval.
Říká se, že je to univerzální mužská potřeba: vystavovat se nebezpečí, s něčím bojovat a něco si tím dokazovat?
Souhlasím – potřebujeme překonávat sebe sama. V každodenním životě lidé nechtějí mít problémy. Jenže právě problémy jsou to, co člověka posunuje dál. Přinášejí silné emoce. Postupem času jsem se proto naučil dívat se na problémy jako na něco pozitivního. Životní úspěch přece určuje, jak se člověk umí vyrovnat s překážkami. Kdyby byl život jednoduchý, bezpečný a příjemný, neobsahoval by výzvy a byl by prázdný a nudný. Muž se bez výzev neobejde.

Většina lidí teď v zimě sedí u kamen, pije něco dobrého a čte si knížku nebo se dívá na televizi. Vzletně se tomu říká komfortní zóna.
Komfortní zóna je velmi příjemná. Ale když si ji chcete užít, musíte ji nejdřív opustit a vystavit se strádání, zimě a nepříjemnostem. Bez předchozí nepohody se v komfortní zóně budete nudit.
Při jaké nejnižší teplotě jste spal venku?
Extrémně nízké teploty jsem zažil na obou pólech, ale na Severním pólu je to horší. Ve vzduchu je tam totiž víc vlhkosti, a tedy i pocitově větší zima. Když jsme v březnu 1990 vyrazili z kanadského Ellesmerova ostrova na Severní pól, bylo –52 °C. V takových podmínkách se člověk hlavně musí pořád hýbat, zastávky musí být co nejkratší. Při pohybu si totiž tělo topí samo. Ale hlavně tomu musí předcházet pečlivě promyšlená příprava a trénink. Naučit se co nejrychleji postavit stan a připravit jídlo, vědět, jestli v tak nízké teplotě bude fungovat vařič, mít dobrý spacák, správně se obléknout.
Jak?
Základem je vlněné termoprádlo, protože teplejší základní vrstva prostě neexistuje.
V 21. století máme syntetické materiály. Nejsou lepší než to, co „vymyslely“ ovce?
Přírodu nic nepřekoná. Eskymáci a Vikingové používali přírodní materiály před tisíciletími, a skvěle slouží dodnes. Vlna hřeje, i když je vlhká, nesmrdí ani po mnohadenním nošení, je ekologicky přívětivá a obnovitelná. Jsem Nor, takže nedám dopustit na naši domácí značku Devold, kterou nosili už Nansen a Amundsen. Tohle prádlo je navíc i velmi odolné, což je na dlouhých expedicích důležité.

Real Turmat – lehoučké jídlo, které má dostatek kalorií a živin i pro cestu na pól (www.norskamoda.cz)

Co jíte? Jaká potrava je do nízkých teplot nejlepší?
Pro udržení tělesného tepla jsou třeba vysoce kalorické potraviny obsahující tuky a cukry. Na výpravách většinou snídám ovesné vločky s přídavkem másla. Obědvám čokoládu a směs ořechů, sušeného ovoce a cukru. Největším jídlem je pro polárníka večeře – nejčastěji sušené maso s nějakou přílohou. Denně to celkem dělá přes 6 200 kalorií, tedy opravdu hodně. Jídlo Real Turmat je vysušeno mrazovou sublimací, aby bylo velmi lehké. Ke všemu jím spoustu tuku, který mi v mrazu dodává extra energii.
Kdyby člověk seděl celou zimu u kamen, tak kalorická dieta by ho asi zabila.
Ano, abych si mohl dovolit vydatně jíst, musím podávat vysoké výkony v extrémních podmínkách. Ale i když se takhle cpu, na výpravě stejně vždycky o víc než 10 kilo zhubnu. Mám extrémní výdej energie.
Řada lidí si myslí, že polárníci na zahřátí vypijí spoustu alkoholu. Kolik s sebou máte lahví?
Jen jednu, docela malou – na oslavu, že jsme došli k cíli a dokázali to. Polárníci jinak alkohol nepijí, protože jeho efekt je přesně opačný. Když se napijete, cítíte zahřátí, jenže to je klam. Alkohol roztahuje periferní cévy, které ale tělo v mrazu potřebuje mít stažené, aby neztrácelo teplo. Opilý polárník by zemřel na podchlazení.

Jak řešíte, když se vám v mrazivé noci chce čurat? Ze spacáku a stanu si přece vycouráte drahocenné teplo?
Nevycourám, polárníci na to mají trik. Ve spacáku stačí mít obyčejnou plastikovou lahev. Naučit se do ní trefit chce trochu tréninku, ale ušetřené teplo za to stojí. Plná lahev navíc ve spacáku ještě nějakou dobu hřeje. Funguje to i u žen, které jen potřebují speciální nástavec.
Nansen, Amundsen a další otcové zakladatelé neměli membránové oblečení, GPS navigaci, halogenové svítilny, ani další moderní vybavení. Jsou dnes polární výpravy jednodušší?
Pokud chcete, není problém vyrazit se stejným vybavením, jako před sto lety. Dnes je to ale jednodušší i mentálně. Máme dokonalé mapy. Víme, kam jdeme a co nás tam čeká.
Svět je tedy menší?
Určitě. Před sto lety se ještě lidé mohli vydat někam, kde před nimi ještě nikdo nebyl. Dnes je všechno vyfoceno ze satelitů, což snižuje nejen riziko. Pokud se dostanu do problémů, pomoc může přijít velmi rychle.
Zbyl ještě prostor pro dobrodružství?
Ano, protože osobní zkušenost se nedá nahradit. Je obrovský rozdíl si o něčem číst nebo to vidět v televizi a zažít to na vlastní kůži. Být tam venku, kráčet na vlastních nohou po bílé pláni, cítit vítr ve vlasech. Na světě je pořád nekonečně mnoho míst, kde čeká dobrodružství. Jen se zvednout a vyrazit.
Nizozemská herečka Manon Ossevoort v prosinci 2014 dojela na Jižní pól na traktoru. Je to ještě vůbec dobrodružství?
Nechci ji soudit, takže to řeknu diplomaticky: podobné akce jsou zkrátka symptomem dnešní doby. Všechny velké zeměpisné objevy už byly vykonány a všechny osmitisícovky slezeny, takže zbývá už jen dělat bláznivé věci. Tam ještě může být někdo první. Který první Čech dojede traktorem na pól? Kdo jako první sjede Everest na lyžích? A kdo tam jako první vyjede na invalidním vozíku?

 Jsou vaše limity ve vnějším světě nebo v hlavě?
Lidské limity jsou vždy v hlavě. Můžeme být sebelíp trénovaní a zkušení, ale největší překážkou jsme si nakonec my sami. Na riskantních akcích si zaprvé musíte věřit, že to dokážete, a zadruhé překonávat strach. Bojuju s ním stále znovu a znovu. Ráno se probudím ve stanu se strachem, co mne čeká. Ale pak si vždycky řeknu: „Jo, zvládneš to!“ Když se zhluboka nadechnu, strach zmizí. Zabalím a vyrazím.

Børge Ousland (58)

Pravděpodobně nejlepší žijící polárník. Výčet jeho úspěchů zahrnuje mj. přechod Grónska (1986), sólo výpravy na Severní pól (1994) i Jižní pól (1997), nebo výstupy na himálajské osmitisícovky Čho Oju (1999) a Mt. Everest (2003).
Pracoval též jako potápěč na ropných plošinách v Severním moři.
Žije v Oslu, s manželkou má syna a dvě dcery.