Malá obec Holštejn leží jen asi tři kilometry jihovýchodně od Sloupu (viz Outdoor 4/2017). Kousek za vesnicí je zřícenina stejnojmenného hradu a pod ním volně přístupná jeskyně Lidomorna (Hladomorna). Zdejší asi třicetimetrová skála nenabízí sice tolik lehčích směrů, jako Sloup, ale pokud lezete cesty klasifikace aspoň 7 UIAA, doporučil bych Holštejn víc. Díky menší návštěvnosti je tu totiž povrch skal méně uklouzaný a lezení tudíž pro krasové nováčky příjemnější.

Na holštejnském „hřišti” byly v 90. letech vytvářeny asi nejtěžší cesty u nás. Vzniklo tu několik milníků české lezecké scény (třeba Hradní spára 10-, Čarodějův učeň 10+ nebo Perla východu 11). Podél západního okraje vesnice najdete v lese pět lezeckých sektorů otevřených celoročně (kromě skal V Buči od 1. 7. do 31. 12.). Po vydařeném lezeckém dni doporučuju návštěvu holštejnské hospody Pod hradem, kde můžete vychutnat místní specialitu – nivovou topinku.

Které cesty by mohly být vašimi prvními holštejnskými skalpy?

Honzova

Lidomorna, 5, 18 m, J. Vít a J. Pípal (1964), borháky, sportovní

Pravá část sektoru Lidomorna je typická dlouhými a hladkými kouty. Nejlevější z nich je zároveň i nejlehčí a dobře poslouží pro seznámení s materiálem. V horní pasáži využijete i komínovou techniku.

Maskovaná Judita

Nad Holštejnskou jeskyní, 6, 25 m, V. Pípal a Z. Bělehradová (1968), borháky, sportovní

Pěkný dlouhý kout vedoucí v nejvyšším místě sektoru. Nejtěžší místo přijde až těsně pod slaňákem, takže doporučuju se v úvodní pasáži moc nevyšťavit a snažit se celý kout odšlapat co nejvíc nohama.

Kotašlova varianta

Lidomorna, 6+/7-, 25 m, J. Krch a Pospíšil (1971), borháky, sportovní

Tohle už v pohorkách a s batohem na zádech asi nevylezete. Hlavně úvodní bouldřík vyžaduje precizní práci nohou a silné prsty, abyste byli schopni užmoulat malé oblé lišty. Zbytek je už jen krásný vytrvalostní kout s malým převískem na závěr.

Mauglího cesta

Vaňousovy díry, 7-, 20 m, J. Beneš a B. Prudil (1982), borháky, sportovní

Rozlezová klasika v pravé části kolmých stěn Vaňousovských. Nejnepříjemnější je asi hned nástup. Začíná tu totiž šest cest, takže to dost klouže. Pokud ale překonáte první dva metry, užijete si převislou linii po dobrých chytech. V půlce pozor na menší odlez.

Menzes

Vaňousovy díry, 7, 20 m, B. Prudil a P. Weisser, borháky, sportovní

Moc pěkná linka se zajímavým řešením klíčového místa v polovině. Zkuste chyty vzít v opačném pořadí, než jste si původně mysleli a uvidíte, že malý hlavolam hravě překonáte.

Urob si sám

V Buči, 8-/8, 22 m, V. Wolf a O. Řitička (2005), borháky, sportovní

Lezitelná osma středomořského charakteru se spoustou jištění a úžasných kroků. V půlce je potřeba se trochu nadechnout a zabrat a nahoře už jen nezazmatkovat a vydržet.

Nejdelší den

Nad Holštejnskou jeskyní, 8+/9-,18 m, Z. Konečný (2005), borháky, sportovní

Luxusní záležitost, která ve vás probudí sportovního ducha. Pokud jste přes zimu nezaháleli a trénovali sílu v prstech plus vytrvalost, nebude pro vás Nejdelší den žádný problém. V klíči je třeba se nebát jít trochu dynamičtěji a kolem posledního očka se leze více zleva. Pokud ale povalíte z vyklepávací police zprava, na obtížnosti to nic nezmění.

Epita

Vaňousovy díry, 9, 20 m, T. Pilka (1987), borháky, sportovní

Devítková povinnost – pro delší určitě lehčí a pro půlčíky noční můra, ale o to větší výzva. Cesta se skládá ze dvou zákeřných míst, které se obě musejí řešit skokem. Dolez je čistá vytrvalost po dobrých chytech, ale spadnout se dá i dva kroky pod řetězem. Pokud máte rádi Sharma style, Epitu si zamilujete. A cože to divné slovo znamená? Jde se o zkomoleninu španělského „e puta” (lezecká nadávka hojně používaná v jižních zemích).

Text a foto Filip Zaoral