Holka na osmitisícovce

Kateřina Mandulová se v létě s Karolínou Grohovou pokusila o výstup na pákistánský Broad Peak (8051 m). Nejde o to, jak to dopadlo, ale o čem přitom přemýšlela. 5BC7CAAD-DD1F-4D6A-B3BB-4247578953DD


Vaše “šílené” akce sleduju dlouhodobě. Jste pro mě důkazem, že ženy dokážou často mnohem víc než muži. Někde jste ale zmiňovala fyzické limity ženského horolezectví. V čem spočívají?

Představte si, že přijde bouře a váš stan neustále zafoukává sníh. Pekelné podmínky, o život. Stalo se nám to na Pik Pobědě, kde jsem byla s Martinem Sankotem. Každou půlhodinku musíte vylézt a odkopávat závěje, což pro ženu může být problém. Pomáhala jsem, střídali jsme se, ale fyzicky jsem skoro nebyla schopná to odpracovat. Pro dvě holky by to už bylo velmi těžké.

IMG_2839

Mimo jiné jste i přešla čadar, tedy stokilometrový zimní trek po zamrzlé řece do nitra indického Himálaje, kde teploty klesají až k –30 C. Ženy ovšem mají horší termoregulaci…

Zima až takový problém není, stačí si vzít teplejší bundu a spacák. Nějak to přetrpím, je to zvladatelné. Fyzickou silou se ale mužům prostě nevyrovnám.

Na drsné akce potřebujete železnou kondici. Co pro to děláte?

Koupu se v ledové vodě a běhám dálkové trasy. Není to ale cílevědomý trénink, dělám to spíš proto, že mě to baví.

Baví vás podchladit se a vyčerpat k smrti? Jste masochistka?

To úplně ne, ale mám sklony vystavovat se diskomfortu. Asketismus a lehké utrpení je součástí mého života

Vysvětluje se to i závislostí na endorfinech, tedy látkách, které tělo vylučuje v extrémních situacích. Připadáte si jako “feťačka”?

Spíš jde o celkové rozpoložení mysli. Snažím se hledat zocelení, abych byla co nejlépe použitelná na horách. Teď o víkendu jsem běžela ultramaraton, sto kilometrů. Byla to pro mě příležitost zažít, jaké to je nespat a překonat krizi. Taková zkušenost je pak užitečná i v jiných situacích. Otestovala jsem sama sebe a už vím, že to dokážu.

DSC_0817

Jak jste se ke svému poněkud “neobvyklému” trávení volného času dostala?

Přivedli mě k němu rodiče. S bratrem nám vyprávěli, jak před rokem 1989 nemohli cestovat, a my už můžeme. Ale hlavně nás odmalička brali do hor. Na Mt. Blanc jsem vylezla už asi v deseti letech. Později jsem vyrazila stopem do Střední Asie, o které jsem toho spoustu přečetla. Zajímala mě historie regionu, kde kdysi carské Rusko a Anglie soupeřily v takzvané “Velké hře”, dějiny tamních zeměpisných objevů… Dostala jsem se do základních táborů tamních sedmitisícovek a řekla si, proč na ně nezkusit vylézt. Výškové lezení byl tedy vlastně zcela logický krok.

To mimochodem dokazuje, že hranice a omezení existují jen v našich hlavách. Můžeme dokázat cokoli šíleného, stačí jen chtít.

Ano, ale člověk by k tomu měl dospět postupně, ne dávat si přehnané cíle. Někoho žene ego rovnou na Mt. Everest, což je špatně.

Který byl váš první opravdu vysoký kopec?

V roce 2010 jsem se pokusila o výstup na kazašský vrchol Chan Tengri (7010 m) a dostala se do výšky 6500 metrů. Na vrcholu první sedmitisícovky jsem stanula v srpnu 2014 a byl to tádžický Pik Korženěvské (7105 m.).

Dnes máte na dosah Sněžného leoparda. O co jde?

Tím titulem jsou oceňováni horolezci, kteří vystoupí na všechny sedmitisícové vrcholy bývalého Sovětského svazu. Vrcholů je celkem a byla jsem na čtyřech. Schází mi jen kyrgyzský Pik Pobědy (7439 m.), o který jsme se v létě 2019 pokoušeli s Martinem Sankotem. V 7000 metrech jsme ale “pověsili pytel”, jak se v lezeckém slangu říká, když to zabalíte. Odrazilo nás špatné počasí.

DC4AF9FD-E288-4EC4-BD66-875FF1765458

K titulu Sněžného leoparda vám tedy chybí už jen závěrečných 439 metrů?

Výškově ano, ale z místa, kam jsme došli minule, je to na vrchol ještě dost daleko. Poběda má totiž několik kilometrů dlouhý hřeben. Už ale vím, že na to mám dost sil. I když Poběda je těžká hora, na kterou se často dlouhou dobu nikdo nedostane. Nedávno jsem někde četla, že letos “nikomu nedala”.

Letos jste ale snahu o Pik Pobědy odpískali. Proč?

Z politických důvodů. Nebylo myslitelné trávit léto s Rusákama a lézt s nimi na “Štít vítězství”.

Na Broad Peaku jste loni vystoupila do výšky 7800 metrů, takže jste nestála až úplně nahoře. Jak se vyrovnáváte s neúspěchem?

“Věšet pytle” není ostuda, k lezení to prostě patří. Štěstí je tam prostě být. Ale samozřejmě by bylo lepší, kdybychom vylezly až na vrchol. Už jen proto, že bychom se teď s Karolínou Grohovou nemusely obhajovat, což je nepříjemné. Když člověk někam vyleze, přijímá gratulace a nemusí vysvětlovat, proč to nevyšlo. Pro mě osobně ten výstup hodnotu měl. Dvě holky lezly bez kyslíku na osmitisícovku, to je dobré i genderově, ne?

Bez čeho se na podobných akcích neobejdete?

Bez funkčních věcí, které jsou v extrémních podmínkách absolutním základem, někdy i otázkou života a smrti. Vlněné termoprádlo Devold Expedition, které hřeje i mokré. Vařič Jetboil Minimo. Termoska Esbit. Expediční jídlo Travellunch. Pohorky Asolo, do kterých neteče a nemrznou v nich nohy. Péřovka Rab. Ponožky Bridgedale. Batoh Lowe Alpine.

DSC_0592

Někteří horolezci mluví o spirituálním přesahu a duchovním rozměru výstupů. Máte to podobně?

Byla jsem pod tibetskou horou Kailás a na dalších “spirituálních” místech, označovaných jako “trůny bohů”. Nejsem ale moc duchovní člověk. Hory prostě prožívám jinak, dívám se na ně jako na privilegium. Do hor jde člověk jen na návštěvu, vstupenkou je fyzička a štěstí. Není samozřejmé tam být, ale když to do sebe všechno zapadne, je to vzácný pocit. Ocitnout se široko daleko nejvýš, nad vámi už jen nebe a nekonečný vesmír.

Kdesi zmiňujete, že jste za své lezecké zážitky a extrémní cesty zaplatila skrytou cenu: možností žít běžným rodinným životem. To je velmi otevřené…

 “Normální” lidi nejezdí stopem do Tibetu, stačí jim nedělní výlety na hrady a zámky. Začala jsem se s nimi proto míjet. Nerozumějí, co mám za sebou a proč to dělám, mně zase připadají jejich životy nudné. Asi i proto jsem zůstala sama. Postupně jsem pochopila, že pro řadu mužů jsem nepřijatelná.

Okruh výběru tedy máte užší?

Ano, ale i moje laťky jsou asi nastaveny příliš vysoko a možná nereálně. Nevybrala jsem si, že budu lézt po horách, cestovat a nemít rodinu. Takhle mě to nikdy nenapadlo, prostě jsem se jen někde zasekla. A přitom bych to myslím byla schopna skloubit, rodina by mě nezastavila.

DSC_0584

Ve vaší touze po Sněžném leopardovi cítím chlapský přístup. Muži vytvářejí sbírky, ať už známek, pohledů nebo “dobytých” žen či sportovních úspěchů. Sbíráte vrcholy?

Nesbírám, ale zkompletovat titul Sněžného leoparda je pro mě horolezecká meta – logický krok, který by mě posunul dál. Něco jako třeba maturita. Na Pobědě bych se toho hodně naučila. Sedmitisícovky jsou navíc zajímavější než osmitisícovky.

V čem?

Lezou na ně jiní lidé s jinou motivací, kteří se o hory zajímají z podstaty. Na sedmitisícovkách proto panuje zdravější prostředí. Odvezla jsem si odtamtud cenná přátelství s lezci, které jsem do té doby neznala. Osmitisícovky naopak často přitahují egoisty, kteří v horách nemají co dělat.

Jak moc je v horách důležitý výběr parťáka?

Pro mě je to vůbec nejpodstatnější. Na vrchol můžu vyrazit jen s někým, na koho je stoprocentní spolehnutí. Lézt s cizími lidmi na komerčních expedicích na osmitisícovky je nesmysl. Jejich motivací je “dobývat” a “získávat” vrcholy, lezou hlava nehlava nebo je tam dokonce někdo vytáhne… Já chci v horách fungovat jinak.

Na co myslíte, když několik dnů ležíte ve stanu a čekáte, až se zlepší počasí? Takové ty nekonečné hodiny, kdy je člověk jen sám se sebou…

Hlavně si nesmím v duchu říkat, že bych mohla být někde jinde, třeba na pláži. Takové úvahy jsou špatně. Musíte cítit respekt k hoře, protože jen ona určí pravidla hry. Na Broad Peaku jsme moc dlouho nečekaly, ale třeba na Chan Tengri jsem byla ve stanu uvězněná osm dnů.

IMG_9028a

Nepadá na vás v podobných chvílích malomyslnost?

Únava, samota a nejistota na mě občas dolehne i při autostopu. Někdy mi začne být smutno, ale naštěstí to nemívám moc často. Cestou z chmurné nálady je kontakt s místními lidmi. I když cestuji sama, jen málokdy jsem skutečně sama.

Jak zvládáte návraty do běžné reality? Není po všech těch extrémních zážitcích už pak doma vlastně nuda?

Ne, vnitřně naplněná se cítím i doma. Smyslem života jsou pro mě vztahy s lidmi, nikoli cestování. To mě zformovalo, udělalo ze mě, kdo jsem. Díky cestování jsem se dozvěděla spoustu věcí, získala nadhled, zbavila se předsudků… Ale samotné cestování se po určité době nutně vyčerpá. Ve chvíli, kdy se na cestách efekt nového, objevného a dobrodružného vytratí, je lepší vrátit se domů. I dřív jsem se ale cestování vždycky snažila dát nějaký další smysl, aby to nebylo jen toulání a zevlování. V Indii jsem se třeba učila hindí.

Zmiňujete ztrátu předsudků. Teď jste se vrátila z Pákistánu, kde žijí zlí muslimové, islámští teroristé. Tedy podle mínění řady Čechů, kteří tam nikdy nebyli.

Nesmysl! Když se v té zemi pohybujete, objevíte něco, co už skoro nikde na světě není – totální klid, respekt a obrovskou, až posvátnou úctu k hostům. Takové srdce na dlani jsem opravdu nečekala – navíc od lidí, kteří sami neměli vůbec nic nebo hodně málo. V Pákistánu na mě byli všichni hodní, a to samé i v Rusku. Projela jsem ho stopem a nosili mě na rukou, bez ohledu na špatnou pověst, kterou Rusko má. Na cestách prostě opakovaně zjišťuji, že lidé jsou hodní. S tou základní důvěrou v dobro se mi příjemně žije.

22_vladik_01

Autostopem jste projela “divoké země”. Jak se k samotné ženě na cestách chovali muži? Nepokusil se Vás některý řidič znásilnit?

Ne. Párkrát to nebylo příjemné svezení, ale zůstalo to jen ve slovní rovině a vysvětlilo se to. Snažím se předcházet problémům. Základní bezpečnostní pravidlo je nedat mužům prostor pro postranní myšlenky. Jde o to, co vyzařujete a pečlivě vysvětlovat vaše očekávání. A věřte, že, když vybalíte na řidiče, že jedete třeba do Vladivostoku, získáte respekt a rozhodně vám nikdo nebude stát v cestě.

Kateřina Mandulová (43)

Horolezkyně, cestovatelka, extrémní lyžařka, běžkyně ultramaratonů a spisovatelka pochází z Rožnova pod Radhoštěm.

Na cestách po světě strávila více než tři roky života. Lezla na vrcholy Tian Shanu, Pamíru, Kordiller nebo východního Tibetu a vystoupila na několik sedmitisícovek. Autostopem projela například Sibiř, Tibet, americký Divoký západ, Pákistán, Gruzii nebo jižní Ameriku.

Napsala knihy Vladivostop (2010) a Jasanové básně (2017).

Živí se jako právnička. Je svobodná a žije v Praze. Více: www.mandulova.cz

 

Add Comment Register



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


pět − 4 =

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>