Free solo je považováno za nejobtížnější formu volného lezení. Kromě technické obtížnosti samotného výstupu je navíc lezec zatěžován extrémním psychickým vypětím. Není totiž nijak jištěn. Jedinou výbavu, kterou si horolezci berou s sebou na výstup, představují pytlík s magneziem, lezecké boty a plno odvahy. Ani přes sebedůkladnější přípravu totiž nelze vyloučit selhání. Boj s kolmou stěnou se většinou odehrává v přírodním prostředí, kde nelze zabránit nahodilostem, jakými jsou vylomení chytu, pád kamení nebo náhlá změna počasí.

Mezi časté cíle pro free soloing patří například světoznámé stěny El Capitan v amerických Yosemitech nebo severní stěna Eigeru v Bernských Alpách.

Kde se vlastně v horolezcích bere touha po tak náročném a nebezpečném stylu lezení? Motivací jsou především jednoduchost a rychlost, se kterou se lezci mohou ve stěně pohybovat. Pro názornost: Prvovýstup zmíněného El Capitana cestou
Regular Northwest Face Route trval v roce 1957 pět dní, dnešní elitní horolezci zvládají stěnu zlézt za jeden velmi dlouhý den, či za dva dny s bivakem uprostřed. Letos v květnu to Alex Honnold zvládl stylem free solo v neuvěřitelném čase
1 hodina a 22 minut!

Kdo by si myslel, že dobrodružství ve strmých stěnách bez použití lana je otázkou jen letních měsíců, mýlil by se. V evropských kruzích se v posledních letech často objevují zprávy o úspěších švýcarského alpinisty Ueliho Stecka.
Tomu se rychlostní rekord ve výstupu osmnáct set metrů vysokou severní stěnou Eigeru podařil právě díky lezení free solo za pouhé 2 hodiny a 47 minut. V minulém roce se Steck logicky přesunul do vyšších pohoří. A jeho kroky
nemohly vést jinam než do Tibetu, kde se mu podařil free solo výstup jižní stěnou Šiša Pangmy (8012 m) za deset a půl hodiny.

Ačkoliv by to tak mohlo z předchozích řádků vypadat, free solo není vždy otázkou lezení v přírodních terénech. Nejznámějším představitelem takzvaného builderingu (neplést s boulderingem) je lezec francouzského původu Alain Robert.
Ten má na svém kontě trumfy, jakými jsou Eiffelova věž, Opera v Sydney, nebo Petronas Twin Towers v hlavním městě Malajsie. U posledního ze zmíněných výstupů byl však v šedesátém z osmaosmdesáti pater zadržen policií. Řada
jeho výstupů je ovšem legální a Robert je za ně honorován v rámci zvýšení publicity nově vystavěných budov. Tak tomu bylo například u výstupu na tajvanský Tchajpej 101. Přes 500 metrů vysoká budova byla ve své době nejvyšším mrakodrapem světa, Robert ji zvládl zdolat v dešti za pouhé čtyři hodiny.

Text: Redakce

Foto: Wiki