Fejeton o bagrech, které v Himálaji ničí treky

Víte, co je to ambivalentní pocit? Stav rozporuplnosti, který prožíváte, když se díváte, jak vaše stará tchyně ve vašem novém autě padá do propasti. DSC_0500 (kopie)

Ambivalence je neoddělitelná směsice radosti a smutku, satisfakce a vzteku. Osobně to u mne s tchyní moc nefunguje – vycházím s ní skvěle a ta úžasná žena navíc v pětasedmdesáti vyráží obden na cyklovýlety, lyžuje a běhá s báglem po horách. Berme to tedy jen jako obecně filozofující přirovnání. Ambivalentní pocit ale pravidelně prožívám, když na nějakém krásném himálajském treku sleduju, jak si buldozery a bagry razí cestu napříč horskými hřebeny.

Severní Pákistán, indický Ladákh a Garhvál, Nepál, Sikkim… Všude je to stejné. Do dříve nepřístupných údolí míří každý rok nové a nové cesty. Naposledy jsem si to palčivě uvědomil předloni na treku do Zanskaru, odlehlého údolí v severní Indii. Prošel jsem ho už třikrát, poprvé na jaře 1994. Tehdy tam nevedla žádná cesta, pokud nepočítám silničku do městečka Padum, které leží v polovině trekové trasy. Dnes se staví silnice přes sedlo Šingo La do horního Zanskaru, silnice ke klášteru Lingshet v dolním Zanskaru, a aby toho nebylo málo, ještě i silnice skrz rokli řeky Zanskar. Nejizolovanější himálajská vesnice Kargyak (Kurgiakh), ležící ve výšce 4 600 metrů, tak bude za pár let dostupná džípem. A čadar (chadar), tradiční zimní pěší pouť po zamrzlé řece, kterou mniši a poutníci chodili tisíce let? Až se bagry prokoušou kolmými stěnami rokle, každý si raději sedne do autobusu. Ledová tradice zanikne a svět zas bude o něco chudší.

Když se někdy kolem roku 1970 začal chodit slavný nepálský Annapurna Circuit trek, vyráželo se z Dumre a končilo v Pokhaře. Pěšky to trvalo 23 dnů. Dnes se to smrsklo na pět – komu by se chtělo šlapat po silnici, která se každý rok z obou stran prodlužuje? A se silnicí přichází elektřina, civilizace a kulturní změny. Silnice z hor vyhání tradici, atmosféru, samotu a pocit odlehlosti, za kterými tam chodíme. Trek kolem Annapurny prý definitivně zanikne už během nejbližších roků, až se obě větve silnice spojí.

Tragédie? Pro nás možná, ale domorodci to vidí přesně obráceně. Horské silnice pro ně znamenají víc zboží, snadnější život, dostupnější lékařskou péči… Po silnicích k nim proudí všechno to, co my doma považujeme za běžnou součást pohodlného života. Máme jim to snad sobecky upírat? Máme je udržovat ve středověku jen proto, abychom za nimi mohli vyrazit na trek? Ne – přejme jim ty bagry. V himálajských silnicích se skrývá stejná ambivalence jako v tom pomyslném autě s tchyní.

Text a foto: Ivan Brezina
Free mockups