Etnické nepokoje aneb máme se bát odlišných kultur?

Západní média jsou neustále plněna zprávami o tragédiích ze zemí třetího světa. Do jaké míry jsou tyto informace zavádějící a jak je máme vyhodnotit?

0001

„Do Indie?!“ ptali se mne na jedné z mých pozemních cest pákistánští celníci. „A to se nebojíš, že tě tam ti hinduističtí vrazi zabijí?“

„Z Pákistánu?!“ kroutili o pět minut později na druhé straně hranice jejich indičtí kolegové. „Jak to, že tě tam ti muslimští fanatici nepodřízli?“

Ta historka přesně ilustruje, jak zbytečný strach máme jeden z druhého, aniž bychom se znali, a jak se bojíme etnických rozdílů. Jenže v islámských zemích se na vás nikdo nebude vrhat jen proto, že jste „nevěřící psi“ nebo „bílé tváře“. Každý západní cestovatel bývá při své první cestě mezi muslimy překvapen, jak propastně se jeho původní obavy lišily od toho, co zažívá. Místo kulek a mečů totiž musí uhýbat neustálému třesení rukou a nekonečným pozváním na čaj. Lidské podvědomí ale bohužel všechny muže s plnovousy v turbanech paranoidně spojuje s teroristy.

Nesmyslné historky

Zprávy z novin a televize je dobré zasazovat do přiměřeného kontextu. Pokud v Istanbulu vybuchne bomba, nevyletí pravděpodobně do povětří čajovna, ve které tam budete o týden později sedět. Jestliže jsou v Karáčí nepokoje mezi dvěma znepřátelenými muslimskými frakcemi, neznamená to, že budou vzduchem létat nadávky a kameny i v Láhauru nebo dokonce pod Nangá Parbat. „Ignorujte historky o banditech, krvelačných feudálech, přepadeních atd.,“ shrnuje na výborné stránce o nástrahách nejnebezpečnějších zemí světa (www.comebackalive.com) kanadský válečný zpravodaj Robert Pelton. „Všechny tyto historky jsou sice jistojistě pravdivé, ale všechny se kupodivu vždycky přihodily někomu jinému než tomu, kdo vám je vypráví.“

Turisté jsou v bezpečí

Jako válečný zpravodaj Lidových novin jsem navštívil sever Srí Lanky v době, kdy tam probíhaly krvavé srážky mezi Tamilci a Sinhálci. Obě strany konfliktu mě přivítaly doslova „chlebem a solí“. Podobně se mi vedlo i u „teroristů“ v tureckém Kurdistánu nebo u „ujgurských separatistů“ v čínském Sinťiangu. I další oblasti Asie (třeba pákistánské Karáčí nebo indický Kašmír) jsou politicky a etnicky nestabilní a vzácně se zde můžete připlést k demonstracím nebo ozbrojeným konfliktům. Jako cizinci, kterých se to netýká, jste poměrně v bezpečí. Zprávy o unesených západních turistech berte s rezervou – pokud se dvěma bílým turistům z milionu něco stane, obletí patřičně přibarvená zpráva okamžitě celý svět. Nechci nikoho navádět, aby jezdil do míst bojů, ale situace je většinou zcela jiná, než se dočtete v novinách.

Na aktuální bezpečnostní situaci se lze telefonicky informovat po příjezdu do země na české ambasádě. Většina českých konzulů má o zemi svého působení hluboké vědomosti, podrobně sleduje místní politický vývoj, a je proto schopna vidět bezpečnostní situaci realisticky. Jejich rady a doporučení je proto třeba brát vážně, je tu ale jeden malý háček: Občas totiž padnete na člověka, který nejenže ví o dané zemi pendrek, ale navíc zřejmě nikdy neopustil bezpečné betonové zdi ambasády.

Cestujte, žijte!

V cestopise Jaroslava Lhoty „O horách, řekách, slonech a lidech“ (CK Adventura 1998) lze najít roztomilou pasáž, v níž český velvyslanec v Pákistánu nejdřív žertuje, že je prý v zajišťování návratu umrlých cestovatelů do vlasti v zinkových rakvích docela zběhlý. Vzápětí vysvětluje, jak podle jeho názoru takové nezávislé cestování většinou končí: „Nejčastěji sem chodí takové ty dívenky, co sem vyrazily hledat východní moudro. Čekají, že tady první den potkají svého guru, který je nechá prozřít, a místo toho je hned před letištěm rovnou o všechno okradou. Než sem dorazí pro náhradní pas, tak chytnou pořádnej průjem – vy ho taky chytnete – a sem už přijdou docela zmoudřelé. My je většinou pak jen posadíme do letadla a pošleme na jejich náklady zpátky k rodičům.“

Na slovech pana velvyslance je samozřejmě kus pravdy. Zároveň se zde ale objevuje typicky úřednická představa, že by lidé měli zůstat sedět doma, nejezdit bez dozoru do „nebezpečných“ zemí a nepřidělávat českým ambasádám práci. Jenže svéprávní dospělí se základní znalostí možných rizik přece dokážou sami posoudit míru případného nebezpečí a dosah svých činů. Když vím, že za kouření marihuany v Indii nebo v Nepálu můžu jít i na pár let „bručet“ a že tam dokonce existuje jisté nebezpečí šlápnutí do sloního hovna, je čistě jen na mém osobním uvážení, jestli se rozhodnu to riskovat a nést případné důsledky. Pár nezkušených holčiček bude pravda možná v Asii okradeno a dostane průjem. Nesrovnatelně víc českých cestovatelů ale díky podstoupení nepříliš vysokých rizik mezi etnicky odlišnými domorodci něco silného zažije, a naučí se tím samostatnosti.


Outdoor tip

O aktuální situaci v „horkých“ oblastech se informujte předem na konzulárním odboru Ministerstva zahraničních věcí ČR nebo na internetové adrese amerického ministerstva zahraničí: www.travel.state.gov

Text a foto: Ivan Brezina

Add Comment Register



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


2 × = šestnáct

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Free mockups