Kdy vás naposled někdo překvapil nebo zmátl odpovědí na otázku: „Co děláš za práci?“ Vilda Chejn by nezasvěcené zmást dokázal. Naše povídání nad kávou v lezecké hospodě Lokal Blok jsem otevřela otázkou, jestli je pro lezce práce stavěče dreamjob. Odpovědí bylo jasné: „Jo!“

„Jsem rád, že pracuju v lezecké komunitě,“ odhaluje Vilda důvody, pro které má svoji práci rád. „Mám možnost se v jejím rámci rozvíjet a zároveň možná i trochu přispívat k jejímu fungování. Nevýhody? Člověk je z té práce unavený a trochu mě to i limituje ve vlastním lezení. Míň se mi pak totiž chce trénovat.“

Za den postaví třeba pět lanových cest nebo deset boulderů. Vychází z možností dané stěny a z toho, jaké chyty a struktury má k dispozici. Předem ví, jak těžké mají cesty být. Do dané klasifikace se musí strefit, což není snadné. Ne z každého silného lezce by byl dobrý stavěč. Je třeba prostorová představivost, schopnost odhadnout obtížnost a velmi specifická stavěčská kreativita. Tohle všechno je pak zárukou kvality cesty od konkrétního stavěče – plus léta zkušeností navrch.

Jak poznat dobrou cestu

Pokud mají být cesty dobré, nedá se jejich stavění odbýt náhodným „naházením“ různých chytů na stěnu. „Cesta by měla být vyvážená,“ popisuje Vilda, podle čeho poznáte na umělých stěnách práci dobrých stavěčů. „Cesta by měla mít svůj rytmus – měla by ti tedy naznačit, jak ji polezeš. Dobrá cesta je čitelná, a to přesto, že by v ideálním případě měla být na stěně širší škála cest. Cesty s boulderem (jedním výrazně těžkým místem), vytrvalostní cesty… Pro cesty s lanem stejně jako pro bouldery platí, že by měl být rozpoznatelný záměr, se kterým je stavěč vymyslel.“

Samotné bouldery jsou samozřejmě jiná kapitola. Jsou kratší a silovější, obtížnost se v nich koncentruje na menší plochu a je možné postavit je jako jakousi hádanku. I boulder by měl být postaven promyšleně – tak, aby se lezci po vyluštění hádanky zjevil záměr stavěče.

Problém morfa

Postavit dobrý boulder je kumšt. Jeden problém je navíc na umělé stěně palčivější než venku: Jak to udělat, aby byl boulder podobně těžký pro všechny bez ohledu na to, jestli měří dva metry, nebo jenom metr šedesát? Při lezení venku si menší člověk často může najít jiné stupy, ale uvnitř většinou nemá šanci. Když je stavěč čahoun a zapomene, že jsou i malí lezci, je to dost smůla…

„Pro většinu holek a menších lidí jsou některé bouldery objektivně těžší,“ říká k tomu Vilda. „Značené bouldery se na stěnách stavějí posledních pár let a tohle je jeden z problémů, o kterých se ví. Řešením může být přidání stupů navíc.“ Naštěstí se najde i dost cest a boulderů, jejichž obtížnost nespočívá ve vyloženém morfo kroku.

Kam jde vývoj?

Když se podíváte, jak dnes vypadají bouldery na moderních stěnách (a srovnáte je s „archivními“ fotkami starými třeba jen pár let), možná se vám podaří odhalit jistý trend. Dřív se na „umělkách“ lezlo po menších chytech a přímočařeji. Dnes se mnohem víc leze po velkých oblých chytech, které drží opravdu špatně. Proč? „Myslím, že je to technologickým vývojem chytů,“ spekuluje Vilda. „Velké chyty z poslední doby jsou velmi zajímavé – musíš vymyslet, jak je vůbec uchopíš. S takovými chyty je zajímavější pracovat i pro stavěče.“ Staré dobré bouldery po lištách by ale prý Vilda ze stěn úplně nevykazoval. Co se v nich totiž lezec naučí, venku jako když najde. Lezení na skutečné skále se prostě často podobá lezení po malých lištách.

Na závěr Vilda přidává jeden zasvěcený tip: „Na umělku se chodí trénovat – strategie je jiná než při lezení venku. Je lepší dát pět nadějných pokusů v těžké cestě a o krok ji nevylézt než čtvrt hodiny odpočívat a pak ji vylézt. Umělka je trénink na ven – o úspěšné přelezy jde až tam.“

Text: Lucie Trojanová | Foto: archiv Viléma Chejna