Cross-country neboli „XC“, tedy „napříč venkovem“. Česky řečeno „starý známý pohyb v přírodě“.

Módním termínem přejatým z angličtiny popisujeme aktivity, které provozujeme odedávna. Když vyrazíte na XC závod v běhu, poběžíte to, čemu naši otcové a dědové říkali „přespolák“. Často to byl spíš „přesloučák“ nebo „přeslesák“ – prostě terénní běh. Jako svébytná sportovní disciplína se ustavil ve 2. polovině 19. století v Anglii. První závod se tam běžel v prosinci 1867 a v roce 1912 se XC běh objevil na olympiádě ve Stockholmu.

Podle Mezinárodní asociace atletických federací (IAAF) může mít XC běh různou délku od 1 750 metrů do dvanácti kilometrů (podle pohlaví a věkových kategorií). Trať by měla mít hodně přirozených zákrut a zatáček. Přírodní podmínky nejde standardizovat, a to je právě na XC běhu oproti „klasické“ stadionové atletice na tartanu to zajímavé. Střídají se při něm různé povrchy: louky, cesty, pole, lesy… Terén může být měkký, kluzký, tvrdý nebo sypký. Běží se do kopce a z kopce, občas se skáče přes potoky. XC se tím blíží trail runningu (běhání po přírodních stezkách s nezpevněným povrchem) a někdy i mountain trail runningu (běhání po horách).

XC běh si můžete užít i v „nezávodní“, čistě kondiční podobě. Ve srovnání s „městským“ joggingem vám poskytne jiný zážitek, daný pestřejšími podmínkami. V často až neschůdném terénu musíte přizpůsobovat délku kroku a zápolit s terénními nerovnosti, kameny a kořeny. Musíte měnit rychlost běhu a tempo dýchání. Různé povrchy vyžadují různý došlap, díky čemuž zatínáte jiné svalové skupiny. XC běh je fyzicky náročnější a má větší tréninkový efekt. Vytrvalost a koordinaci pohybů podporuje víc než nudné supění po asfaltových cestičkách v parku.

Pokud to samé provozujete na terénním kole, jde o XC cyklistiku (viz test na str. XY). Až čtyřiadvacetihodinové závody často obsahují freeridové nebo downhillové prvky a od roku 1996 jsou olympijskou disciplínou. Při XC paraglidingu není letec omezen jediným vysokým kopcem. Postupně hledá jednotlivé termiky, s jejichž pomocí se na padáku opakovaně nechává vynášet nahoru. Nad krajinou tak cestuje často i stovky kilometrů. A konečně je tu XC lyžování, zvané též backcountry. Nejde při něm o rychlost na strojově upraveném okruhu, ale o radost z jízdy volným terénem mimo stopy.

Všechny XC sporty se zaklínají „větším kontaktem s přírodou“. Vlastně tedy jen objevujeme Ameriku – sport kdysi v přírodě vznikl a až později se přestěhoval na stadiony, do hal, na hřiště a na okruhy. Že tomu dnes říkáme anglickou zkratkou, je ale jedno. Horší je, když jste ve vorku tak byzy, že se vám kroskántry nevejde do skedjúlu už ani o víkendu.