Petra „Pafa“ Blahuše znám z vandrů přes třicet let. Vím, že je trochu magor (v dobrém slova smyslu!), ale z některých jeho kousků mi jde po zádech mráz.

Hned začátkem 90. let sis pořídil pilotní průkaz na padák. Proč?

Chtěl jsem začít létat a bez průkazu by to bylo ilegální. Paragliding je přitom jednoduchý – i když všechno pustíš, padák s tebou přistane sám. Platí to ale jen za ideálních podmínek. A kdyby se letci bez průkazu něco stalo, novináři by to rozmázli a poškodilo by nás to všechny. Takže jsem chtěl průkaz, i když jsem nikdy neslyšel, že by policajti někde na kopci ty průkazy kontrolovali.

Za jak dlouho se to člověk naučí?

Pilotní kurz trvá týden, ale tam ti jen vysvětlí, jak se nezabít. Získáš tam pilotní průkaz kategorie A, tedy „zelenáč“. Já mám kategorii B a kategorie C je už instruktor. Kluci, co na padáku létají závodně, ti ale řeknou, že člověk se to učí celý život.

Kde všude jsi létal?

Když vynechám české hory, tak třeba ve Švýcarsku, v Julských Alpách nebo ve francouzských Vogézách, kde prý v 70. letech paragliding vznikl. Horolezci byli po výstupu líní slézat dolů, a tak si upravili vojenské padáky a začali z vrcholů skákat. Létal jsem i v Norsku. Skočím tam ze skály a až ve vzduchu zjistím, že jsem odstartoval do fjordu, kde bude velký problém najít místo na přistání. Za rybářskou osadou jsem si naštěstí všiml rovné loučky. Přistanu a koukám, že je to hřbitov. Padák jsem balil dva metry od hrobu britských letců, kteří tam byli sestřeleni v dubnu 1940. Ale ještě bizarnější věc jsem zažil při letu z beskydského Radhoště. Ve vzduchu do mě narazil pták. Asi to byl drozd, nic velkého, ale docela to bolelo. Druh jsem neměl čas zjišťovat, protože jsem šel právě na přistání.

Šlo ti někdy o život?

Třeba ve Švýcarsku. Chtěl jsem ušetřit za lanovku a osm set metrů převýšení vylezl po svých. Nahoře se ale mezitím otočil vítr, takže bych musel skákat z odvrácené strany kopce do takzvaného rotoru. To je klesající proud vzduchu, který se navíc ještě otáčí kolem dokola. Musel jsem čekat, a nakonec jsem kvůli tomu vletěl do bouřky. Nasál mě mrak, ve kterém byla skoro tma. Pomlátily mě kroupy, kolem práskaly blesky… Horší ale bylo, že v bouřkovém mraku vznikají velmi rychlé stoupavé proudy. Zvedne tě to rychlostí třeba 15 m/s, prostě rychlovýtah. Staly se případy, že to paraglidistu vytáhlo třeba do sedmi kilometrů, kde nedostatkem kyslíku upadl do bezvědomí. V hrůze jsem šel do řízené vývrtky a nějak se z toho dostal.

Jak tě napadlo skočit z Mt. Blanku?

Už když jsem tam kdysi vylezl jako „pěšák“, říkal jsem si, že by bylo skvělé z vrcholu odstartovat. Zažil jsem tam totiž bizarní příhodu. Blížil se vrtulník a já myslel, že letí někoho zachraňovat. Přistál na vrcholu, vyskočil z něj chlap ve svátečním obleku a podal ruku ženě v šatech a v botách na jehlách. Pilot jim dal sklenička a šampáňo, oni ho bouchli a přiťukli si. Pak zase nasedli a odletěli. A tak jsem si řekl: „Když letí oni, proč ne já?“ Asi za rok jsem se na Mt. Blanc vydal znovu. Šel jsem klasickou cestou z Chamonix přes kuloár a Vallotku a kromě horské výbavy jsem táhnul i padák.

Kolik váží?

Asi dvanáct kilo, ale je velký, takže jsem měl obrovský batoh. Lidi se mě ptali, proč si ho nenechám na chatě, a já odpovídal, že se už nebudu vracet. Věděl jsem, že ve výšce skoro pět kilometrů je řídký vzduch, ale netušil jsem, že to tak moc ovlivní aerodynamiku. Padák se totiž před startem musí nafouknout, což byl trochu problém. Vrchol je naštěstí celkem plochý. V rozměklém sněhu jsem si tam vyšlapal cestičku na rozběh, ale v té výšce se už projevovalo vyčerpání. Zvládl jsem to až asi napotřetí.

Jaký byl let?

Nepohodlný – na prsou jsem měl totiž batoh se spacákem, vařičem, lanem, mačkami a náhradním oblečením. Po letecké stránce to ale proběhlo zcela bez problémů. Cíleně jsem se vyhýbal stoupavým proudům, abych byl co nejdřív dole. Neměl jsem ale vario, takže jsem to odhadoval jen podle houpání žaludku. Sestup o 3 800 výškových metrů jsem zvládl asi za dvacet minut. S vousy obalenými jinovatkou jsem přistál u hospody, kde na zahrádce seděli lidi v kraťasech. Všichni začali tleskat a přinesli mi pivo.

Riskoval jsi?

Ano, už proto, že létání v horách se od běžného létání liší. Mezi vysokými kopci se letové podmínky každou chvíli mění. Když se dostaneš nad ohřátou skálu, je tam stoupavý proud, kus dál tě to zase táhne dolů… V údolích to navíc fouká z různých směrů, takže mě to kdekoli mohlo hodit na skály. Nad Chamonix to už ale bylo jednoduché, místa na přistání je tam dost.

Smí se to vůbec?

Pokud vím, startovat z vrcholu „bílého zabijáka“ není zakázáno. Možná by mohli chtít vidět mou zdravotní pojistku, nevím.

Nechystáš se to zopakovat?

S paraglidingem jsem na čas přestal a udělal jsem si pilotní průkaz na letadlo. Teď si chci ale pořídit padák s motorem, který má letec na zádech, takže uvidíme.

S motorem bys to mohl vzít obráceně – odstartovat v centru Chamonix a vyletět na vrchol…

Teoreticky by to šlo, popřemýšlím o tom.