Canicross – závod pro šest nohou
Běhání v přírodě přináší radost tisícům lidí. Kdo s sebou vezme i svého psa, získá další zážitky a na tratích dosáhne lepších časů.
„Canicross se dostal do Česka asi před dvaceti lety,“ vypráví jeden z protagonistů běhání se psy, královéhradecký atlet Dušan Erbs. „Přišel hlavně z Francie a Belgie, což jsou kolébky tohoto sportu. První oficiální závod se u nás konal v roce 1993 a mistrovství republiky se uskutečnilo o tři roky později.“
V začátcích si prostě pár lidí chodilo zaběhat se psy, ale dnes canicross prodělává boom. Letošního celorepublikového pohárového seriálu se zúčastňuje kolem sedmdesáti dvojic, k nimž musíme přičíst ještě kategorii příchozích. Ti sice zatím nemají velké ambice závodit, ale základna se díky nim už dá počítat na stovky.
Pes vás zrychlí
Nejčastějším plemenem, které se v canicrossu objevuje, je evropský saňový pes. „Jde o výsledek křížení ohařů, jehož výhodou je rychlost,“ pokračuje Dušan Erbs. „Nejdůležitější je, aby měl pes chuť tahat a radoval se z pohybu. Někteří psi procházejí určitým výcvikem, aby cítili tah. Pokud se ale vedou k běhání od štěněte, návyky se jim zautomatizují a nemusí se učit. Nastává spíš opačný problém, protože je s nimi pak těžké na vodítku jen chodit. V podstatě se dá ale běhat s každým psem – já jsem třeba začínal s kokršpanělem.“
Canicrossové závody jsou v podstatě sprintem, a to nejen pro psa, ale i pro člověka, u kterého samozřejmě víc záleží na běžeckých schopnostech. „Tratě měří obvykle od tří do sedmi kilometrů, a kdo má běžecké základy, zvládá běh se psem technicky líp než běžec bez zkušeností a tréninku,“ upozorňuje závodník. „Takové lidi za sebou pes spíš vláčí. Osobně jsem začal canicross kombinovat s atletikou. Byl to správný postup, protože fyzická stránka je u člověka důležitější než u jeho čtyřnohého partnera.“
Pes běžce při canicrossu výrazně zrychlí. Erbs říká: „Můj rekordní průměr na zhruba šestikilometrové trati je 23 kilometrů za hodinu. Kdybych běžel sám, dostal bych se asi na patnáct. Závody ovšem nejsou jen o rychlosti, ale i o vzájemné souhře. Proto se nestává často, že by člověk startoval s cizím psem. Hodně totiž záleží na tom, jak zvíře poslouchá svého pána a zda se nechá vyrušit třeba pohybem lesní zvěře. Je dobré, když je na sebe dvojice zvyklá, sehraná a tvoří pár.“
Plavání se psem
Obvykle se startuje hromadně a závody se moc neliší od běžných klasických přespolních běhů nebo krosů. „V případě víceetapových klání vyrážejí dvojice do terénu Gundersenovou metodou,“ vysvětluje běžec. „V seriálu Hill´s Cup se během soboty obvykle zvládnou dvě etapy a třetí se běží v neděli. Specifické jsou pak noční závody s čelovkou, nebo ty v závěru sezony, kdy se už někdy běhá na sněhu.“
Dušan Erbs je rovněž pořadatelem závodu v Hradci Králové na Biřičce, tedy v areálu, který využívají i běžci, bikeři nebo triatlonisté. Vypráví: „Když je teplo, tak jako bonus na závěr programu pořádáme v rybníku Biřička plavecký závod se psy. Podobné speciality, jako jsou jízda na kole, na koloběžce, běh do vrchu, nebo krátký sprint, se objevují i při jiných závodech. Vedle canicrossových závodů se tak nabízejí i další varianty pohybu se psy, třeba scooterjöring (koloběžka), bikejöring (kolo), skijöring (lyže) a dogtreking.“
Bivak ve dvou
Posledně jmenovaná disciplína se podobá canicrossu a řada lidí je kombinuje. Jedná se ale už o delší trasy mezi padesátkou a stovkou kilometrů. Používají se proto vytrvalejší a silnější plemena – huskyové, malamuti nebo samojedi. „Ohaři mají v povaze rvát prvních pět deset kilometrů. Nevysvětlíte jim, že do cíle schází ještě dalších třeba padesát nebo šedesát kilometrů,“ krčí Erbs rameny. „Severská plemena si naopak běží svým pravidelným tempem a jsou schopna stovku zvládnout. V dogtrekingu se taky klade větší důraz na pobyt v přírodě. Účastníci mají v batohu veškerou výbavu, potraviny a vodu pro psy i pro sebe, ale i něco na nocleh. Délka a časový limit umožňují přespání, takže závody bývají vypsané i s bivakem.“
Na trénink se psem není vypracovaný žádný obecný manuál. Podle Erbse každý využívá svých zkušeností. On sám doporučuje klasickou běžeckou přípravu směřovanou asi na pět kilometrů. Vedle toho probíhá i trénink psa, která spočívá nejen v podněcování chuti táhnout, ale i v rozvíjení fyzických schopností. „Nejčastěji to probíhá tak, že se pes zapřáhne ke kolu nebo koloběžce,“ radí závodník. „Při tréninku i při závodech je ale nutné psy hlídat. Hlavně v letních měsících, kdy je horko, by se mohli uštvat. Nemají záklopku jako lidi…“
OUTDOOR Praktické info
Startovní podmínkou je, že pes musí být upoután k tělu závodníka. Při běhu je třeba mít volné ruce, takže je prakticky nemožné držet psa za vodítko. K zapřažení zvířete se používá speciální sedák, psovi se navlékne postroj plnící funkci bederního pásu. Obě pomůcky jsou spojené odpruženou šňůrou, aby při tahu nedocházelo ke škubavým pohybům, které by mohly psa poranit.
Nejznámějším výrobcem doplňků pro canicross je firma Manmat z Police nad Metují, která v této oblasti představuje světovou špičkou. Více: www.canicross.cz, www.mushing.cz, www.behejsepsem.cz, www.detiseveru.webnode.cz, www.bering.estranky.cz, www.manmat.cz
|
Napsat komentář