Běhání v přírodě přináší radost tisícům lidí. Kdo s sebou vezme i svého psa, získá další zážitky a na tratích dosáhne lepších časů.

„Canicross se dostal do Česka asi před dvaceti lety,“ vypráví jeden z protagonistů běhání se psy, královéhradecký atlet Dušan Erbs. „Přišel hlavně z Francie a Belgie, což jsou kolébky tohoto sportu. První oficiální závod se u nás konal v roce 1993 a mistrovství republiky se uskutečnilo o tři roky později.“

V začátcích si prostě pár lidí chodilo zaběhat se psy, ale dnes canicross prodělává boom. Letošního celorepublikového pohárového seriálu se zúčastňuje kolem sedmdesáti dvojic, k nimž musíme přičíst ještě kategorii příchozích. Ti sice zatím nemají velké ambice závodit, ale základna se díky nim už dá počítat na stovky.

Pes vás zrychlí

Nejčastějším plemenem, které se v canicrossu objevuje, je evropský saňový pes. „Jde o výsledek křížení ohařů, jehož výhodou je rychlost,“ pokračuje Dušan Erbs. „Nejdůležitější je, aby měl pes chuť tahat a radoval se z pohybu. Někteří psi procházejí určitým výcvikem, aby cítili tah. Pokud se ale vedou k běhání od štěněte, návyky se jim zautomatizují a nemusí se učit. Nastává spíš opačný problém, protože je s nimi pak těžké na vodítku jen chodit. V podstatě se dá ale běhat s každým psem – já jsem třeba začínal s kokršpanělem.“

Canicrossové závody jsou v podstatě sprintem, a to nejen pro psa, ale i pro člověka, u kterého samozřejmě víc záleží na běžeckých schopnostech. „Tratě měří obvykle od tří do sedmi kilometrů, a kdo má běžecké základy, zvládá běh se psem technicky líp než běžec bez zkušeností a tréninku,“ upozorňuje závodník. „Takové lidi za sebou pes spíš vláčí. Osobně jsem začal canicross kombinovat s atletikou. Byl to správný postup, protože fyzická stránka je u člověka důležitější než u jeho čtyřnohého partnera.“

Pes běžce při canicrossu výrazně zrychlí. Erbs říká: „Můj rekordní průměr na zhruba šestikilometrové trati je 23 kilometrů za hodinu. Kdybych běžel sám, dostal bych se asi na patnáct. Závody ovšem nejsou jen o rychlosti, ale i o vzájemné souhře. Proto se nestává často, že by člověk startoval s cizím psem. Hodně totiž záleží na tom, jak zvíře poslouchá svého pána a zda se nechá vyrušit třeba pohybem lesní zvěře. Je dobré, když je na sebe dvojice zvyklá, sehraná a tvoří pár.“

Plavání se psem

Obvykle se startuje hromadně a závody se moc neliší od běžných klasických přespolních běhů nebo krosů. „V případě víceetapových klání vyrážejí dvojice do terénu Gundersenovou metodou,“ vysvětluje běžec. „V seriálu Hill´s Cup se během soboty obvykle zvládnou dvě etapy a třetí se běží v neděli. Specifické jsou pak noční závody s čelovkou, nebo ty v závěru sezony, kdy se už někdy běhá na sněhu.“

Dušan Erbs je rovněž pořadatelem závodu v Hradci Králové na Biřičce, tedy v areálu, který využívají i běžci, bikeři nebo triatlonisté. Vypráví: „Když je teplo, tak jako bonus na závěr programu pořádáme v rybníku Biřička plavecký závod se psy. Podobné speciality, jako jsou jízda na kole, na koloběžce, běh do vrchu, nebo krátký sprint, se objevují i při jiných závodech. Vedle canicrossových závodů se tak nabízejí i další varianty pohybu se psy, třeba scooterjöring (koloběžka), bikejöring (kolo), skijöring (lyže) a dogtreking.“

Bivak ve dvou

Posledně jmenovaná disciplína se podobá canicrossu a řada lidí je kombinuje. Jedná se ale už o delší trasy mezi padesátkou a stovkou kilometrů. Používají se proto vytrvalejší a silnější plemena – huskyové, malamuti nebo samojedi. „Ohaři mají v povaze rvát prvních pět deset kilometrů. Nevysvětlíte jim, že do cíle schází ještě dalších třeba padesát nebo šedesát kilometrů,“ krčí Erbs rameny. „Severská plemena si naopak běží svým pravidelným tempem a jsou schopna stovku zvládnout. V dogtrekingu se taky klade větší důraz na pobyt v přírodě. Účastníci mají v batohu veškerou výbavu, potraviny a vodu pro psy i pro sebe, ale i něco na nocleh. Délka a časový limit umožňují přespání, takže závody bývají vypsané i s bivakem.“

Na trénink se psem není vypracovaný žádný obecný manuál. Podle Erbse každý využívá svých zkušeností. On sám doporučuje klasickou běžeckou přípravu směřovanou asi na pět kilometrů. Vedle toho probíhá i trénink psa, která spočívá nejen v podněcování chuti táhnout, ale i v rozvíjení fyzických schopností. „Nejčastěji to probíhá tak, že se pes zapřáhne ke kolu nebo koloběžce,“ radí závodník. „Při tréninku i při závodech je ale nutné psy hlídat. Hlavně v letních měsících, kdy je horko, by se mohli uštvat. Nemají záklopku jako lidi…“