Nedostatek vody je limitní nejen pro outdoor, ale i pro prosté přežití. Desítky generací poutníků si proto lámaly hlavu nad nejlepším způsobem jejího uskladnění a transportu. Dnešním trendem jsou camelbagy – vaky na vodu nošené na zádech a umožňující pít i za chůze, tedy bez nutnosti zastavit se a sundat batoh.

Moderní camelbagy mají hadičku k ústům konstruovánu tak, že ji můžete vést z batohu jak přes pravé, tak i levé rameno.Vyrábějí se v různých velikostech a s různými způsoby plnění, čištění a pití. Existují vaky o obsahu půl litru i třicet litrů, ale naprostá většina jich bere ohledy na potřeby jednotlivce – tedy s obsahem dva až tři litry. Jemné nuance si můžeme ukázat na dvou špičkových představitelích této kategorie outdoorové i armádní výstroje. Na trhu jsou ale i další systémy.

Výkon pro sací svaly

„Camelbagy jsou drahé, v batohu se nepozná, kolik je v nich ještě vody, a při chůzi se z nich špatně pije,“ znějí nejčastější výtky zastánců klasických čutor nebo šetřílků s PET láhvemi vybavenými univerzálním doplňkem Smart Tube. Pomiňme velmi nepravděpodobnou situaci, kdy budu dobíhat vlak nebo bojovat s afghánskými Táliby a ze stresu dostanu neodolatelnou chuť se okamžitě napít. Vaky obou výrobců jsem podrobil zátěžovému testu. S izraelským systémem Source jsem přešel vysokohorskou trasu GR 20 na Korsice a s americkým Camelbagem putoval pohořím Gorgany v ukrajinských Karpatech. Žádné problémy s pitím za chůze jsem nepocítil – na rozdíl od problémů s plícemi, klouby, zády a srdcem. Ale možná mám elastickou hubu. Pravda je, že vypít z obou vaků víc vody než půl litru je pro sací svaly slušný výkon.

Slivovice nebyla třeba

Vaky izraelského výrobce Source a amerického Camelbagu k nám dovážejí české firmy se specializací na armádní výstroj, ALP z Podbrdska a SPM z Liberce. Oba vodní systémy jsou hojně využívány nejen cizími armádami, ale také našimi vojáky na pouštních misích v Afghánistánu. Uživatelé obou výrobků celkem pochopitelně říkají, že zrovna ten jejich je lepší. Mezi častá tvrzení patří, že voda v tom druhém vaku po delší době zapáchá a může být zdraví škodlivá. Po návratu z terénu jsem se proto rozhodl pro trochu rizikové, ale zcela spravedlivé porovnání. Do obou vaků jsem nalil vodu z kohoutku a nechal je týden na balkóně, kde na ně celé dny pražilo slunce (v reálné situaci voda ve vaku déle nezůstane). Připravil jsem si k ruce láhev valašské medicíny (slivovice) na případnou záchranu střevní mikroflóry a požádal kamaráda, aby oba vaky zabalil tak, abych neviděl, z kterého budu pít. Pak jsem je postupně oba otevřel a několikrát se z nich hluboce napil.

Výsledek? Po chuťové stránce jsem necítil žádný rozdíl a co je důležitější, po požití ani jedné vody jsem neměl zdravotní potíže. Izraelští i američtí vývojáři odvedli velmi dobrou práci, samozřejmě s pomocí nejmodernějších technologií a materiálů. Vnitřní strany camelbagů jsou totiž zcela hladké, takže bakterie nemají šanci se na nich udržet.

Američané: až do vesmíru

Systém Camelbag je nabízen s celou řadou více či méně důležitých doplňků, což je pro Američany typické. Mezi ty potřebnější patří ruční pumpička pro nabírání vody z povrchu mělké studánky. Její jednoduchost a praktičnost oproti nabírání polévkovou lžící se prokáže už při prvním použití. Stejně jako u Source je v horní části vaku šroubovací otvor na plnění vody. K plnicímu otvoru se dostaneme přes zip ochranného obalu, dodávaného spolu s vakem. Do tohoto obalu se vejde celá řada vaků o velikostech od dvou do cca tří litrů (Američani totiž používají jiný měrný systém) a tzv. In-line microfilter k vaku na vodu. Ten se dá v případě potřeby snadno namontovat.

Camelbag je americká firma s pětadvacetiletou tradicí. Už před lety přišla s originálním nápadem spojit batoh a vak na vodu dohromady. Z počátku byly Camelbagy oblíbené hlavně mezi cyklisty a motokrosaři, ale dnes už tyto vaky využívají i další uživatelé z oblasti outdoorových sportů. V civilním sektoru se výrobky firmy Camelbag dostaly s horolezci na vrcholek Mt. Everestu, ve vojenském sektoru jsou ve výstroji třeba U.S. Marine Corps. A s posádkami amerických raketoplánů pronikly i do vesmíru.

Text: Petr Blahuš