„Myšlenka moje zrála a brzy bylo rozhodnuto,“ napsal před více než sto lety cestovatel Sven Hedin v knize „Tibet“. „Musil jsem zase zpět do velké svobody pouště, tam ven do daleké roviny mezi sněhem pokrytými horami Tibetu. Neuposlechnouti tohoto vnitřního hlasu, který mluví tak silně a zřetelně, znamenalo uvrhnouti se ve zkázu a zhoubu. Člověk musí věřiti v jeho božský původ, musí také spoléhati a věřiti v sebe sama a podrobiti se hořké bolesti, kterou přináší rozloučení s domovinou na dlouho a na nejisto.“

Hedin tak pojmenoval asi největší nebezpečí, které vám při cestování hrozí: že se na něm stanete chorobně závislí. Pocit naprosté svobody, radost z poznávání cizího a podivuhodného světa a slast z vypadnutí z každodenního nudného pracovního života doma má totiž sílu heroinu. Stačí jen jedna jediná delší cesta a jste ztraceni. Budete postiženi „cestovatelskou nemocí“, která je už nevyléčitelná a kterou pak člověk trpí až do konce života.

Jaké jsou její příznaky? Po návratu domů budou vaše myšlenky už neustále bloudit kdesi vysoko v horách, daleko v chrámech a na bazarech a vy budete přemýšlet, kdy se zase na cestu vrátit a jak tam pobýt co nejdéle. Toho se bojte, a ne přepadení, okradení či uštknutí jedovatým hadem.

Jedna cesta změní život

Mnoho cestovatelů mluví o tom, že jim delší výprava do světa úplně proměnila život, zpřeházela jejich dosavadní pořadí hodnot a rozbila vědomí toho, co je k životu nezbytné. Připravila je tak o schopnost bezchybného fungování v neustálém kolotoči každodenního chození do práce, vydělávání a utrácení peněz, placení složenek a daní, plnění povinností „řádného občana“ atd. Důvody jsou zcela prozaické:

1. Zjistíte, jak málo toho ve skutečnosti potřebujete k plnému a spokojenému životu

Minimum oblečení, minimum peněz, minimum těch nejzákladnějších věcí, prosté jídlo… Vše ostatní jsou svazující zbytečnosti. Pochopíte, že na cestě kupodivu platí nepřímá úměra – čím méně peněz máte, tím víc toho zažijete (dvojnásobek peněz kupodivu neznamená dvojnásobek dobrodružství). Čím nižší vlakovou třídou budete cestovat, s tím bizarnějšími, milejšími, zajímavějšími, přátelštějšími a pohostinnějšími lidmi se potkáte.

Čím míň nepotřebných krámů s sebou potáhnete, tím svobodněji se budete cítit a tím menší budete mít strach, že vás o majeteček (hovniválovu kuličku) někdo připraví. A řada těchto bazálních cestovních zkušeností a prožitků lehkosti z „minimalismu“ je kupodivu velmi dobře přenosná i do běžného života doma.

2. Prožijete pár týdnů či měsíců mezi domorodci

Často nemají vůbec nic. Žijí doslova ze dne na den a netuší, co bude zítra. Přesto jsou mnohem spokojenější a šťastnější než lidé ze Západu, kteří naopak mají úplně všechno, ale pořád se jim to zdá málo. Žijeme si jak prasata v žitě, a nestačí nám to. Při setkání s indickými žebráky, jejichž jediným majetkem je stará deka, člověk pochopí, že v životě existují podstatnější věci než poslední model mobilu nebo tabletu.

Konfrontace vaší vlastní kultury s úplně jiným životním stylem tak zdůrazní manipulativní povahu světa, v němž žijete. Vysvětlete domorodé ženě, která na břehu Gangy vymlacuje špínu z mokrého prádla klackem, že by podle televizní reklamy měla prát v prášku s aktivními enzymy a zářivou silou kyslíku…

3. Vypadnete z domácí zaběhnuté každodennosti

Dá vám to vzácnou a v Česku jinak nedostupnou možnost podívat se sami na sebe „zvenčí“. O tak intimních věcech, jako jsou otázky, co člověk dělá v životě dobře a co špatně, se totiž nejlíp přemýšlí z odstupu. Doma jste příliš „v tom“ a na podobné úvahy tam nikdy nenajdete čas (přemýšlejte ráno v přeplněném metru, jak naložit se svým životem!).

Spěch je jak známo nepřítelem reflexe a na cestě se nikam nespěchá. Za nekonečných hodin v autobusech, za nekonečných dnů čekání na zapadlých nádražích a za nekonečných týdnů pomalého popojíždění z místa na místo má člověk ideální podmínky na přemítání o těch nejpodstatnějších a nejvnitřnějších věcech. Řada cestovatelů se shoduje, že se jim chaotická skládačka jejich dosavadního uspěchaného a roztříštěného života náhle složila do jasně přehledného obrazu právě během putování.

Odstup od záplavy všedních domácích starostí a každodenních problémů napomáhá tomu, že právě na cestě často člověka napadnou ty nejlepší věci obecně koncepčního charakteru. Třeba poznání, co chci v životě dál dělat a co už fakt ne.

Cesta může člověku ukázat jinak nedostupný celek. Stačí jen na cestě přestat řešit banální záležitosti, které doma každý den řešíte, a mozek začne sám od sebe fungovat jinak. Bude se zabývat jinými myšlenkami než obvykle, vytahovat na povrch vaše dávno zasuté stresy, prohry a psychická zranění, bude je znovu přežvykovat, zpracovávat, a tím se s nimi postupně vyrovnávat… „Jeďte někam daleko, abyste se k sobě dostali blízko,“ řekl kdosi.

Text: Ivan Brezina | Foto: Shutterstock