Oba borci si kromě skútru k asijskému dobrodružství vybrali ještě exotičtější dopravní prostředek. Druhým vozidlem jejich minikonvoje byla totiž motorizovaná tříkolka tuk-tuk – asijská motorikša, která dostala jméno podle charakteristického zvuku dvoutaktního motoru.

Nápad se v hlavě Martina Měchury (36) zrodil při předchozí cestě do Asie. „Všiml jsem si, že se tam všude prohánějí Vespy,“ začíná vyprávění rodák z Horních Řepčic. „Vždycky se mi líbily. Na rozdíl od Evropy, kde jsou považovány za drahé veterány, jsou v Asii poměrně levné. Napadlo mě pořídit si tuhle motorku na východě a dojet na ní domů. Bylo by to skvělé téma na expedici.“

Druhá linka příběhu se odvíjela od jiné cesty, tentokrát do Indie: „Vymyslel jsem tam, že by byla hodně zajímavá cesta tuk-tukem, který jsem už znal z dřívějška. Nápady se propojily, navíc se mi zalíbila i idea, že bychom cestou domů brali místní lidi jako stopaře. Tuk-tuk je na to nakonec stavěný.“

Dva kluci, dva stroje

Martin s Petrem spolu na dalekou výpravu vyrazili poprvé. Dohodli se, že se v řízení budou den po dni střídat. „Jízda v tuk-tuku je méně pohodlná,“ vysvětluje Martin. „Stroj je nízký a my jsme oba vysocí, takže jsme se občas museli skrčit. Tuk-tuk také nevyniká velkou rychlostí. Jede maximálně kolem šedesátky a do kopce pěkně pomaloučku. Vespa je ale naproti tomu o dost živější. Člověk si na ní může trochu zablbnout a pohrát si.“

Kromě toho, že byl tuk-tuk na cestu přes dva kontinenty pro řidiče trochu nepohodlným a bizarním dopravním prostředkem, měl i výhody. Třeba v tom, že se do něj dala naložit zavazadla. „Prostor pro přepravu stopařů se tím sice zmenšil, ale protože jsme byli v Asii, prostě se tam nějak namačkali. Volné místo bylo tak pro tři cestující, ale vezli jsme i sedmičlennou rodinu. Tuk-tuk se s nimi ale odmítl rozjet. Motor chcípnul, takže jsem pasažéry nechal vystoupit. Když jsem znovu nastartoval, už běžel bezvadně. Až později jsem zjistil, v čem byl problém. Hlava rodiny přisedla trubku od sání…“

Potrhlí vesničané?

Nezvyklý konvoj vzbuzoval u domorodců velký zájem: „Zaznamenávali jsme úsměvy a údiv. Asiati na tuk-tuk ukazovali a buď se smáli, nebo kroutili hlavami. V Thajsku se divili, že ho řídí Evropan. V Íránu děti dostávaly záchvaty smíchu. Později jsme se od jednoho místního muže dozvěděli, že něco podobného tuk-tuku v Íránu dřív jezdilo na venkově. Domorodci si tedy nejspíš mysleli, že jsme nějací potrhlí vesničané. Po zbytek cesty byl tuk-tuk hlavní atrakcí a Vespa se krčila v pozadí, ale v Íránu tomu bylo naopak. Země je totiž uzavřená před vnějšími vlivy a takový skútr se tam nikdy nedovážel.“

Jízda na obstarožních strojích vyžadovala častou údržbu. Panovaly obavy ze zničení motorů, hlavně kvůli prašným cestám. „Abychom mohli jet, vymýšleli jsme, co s filtrováním,“ vzpomíná Martin. „Závad nás potkala celá řada. Ještě v Thajsku nám u tuk-tuku začala zlobit převodovka. Nová se koupit nedala a opravit ji si nikdo netroufal. Nakonec se do toho pustil chlapík s pojízdným servisem – přímo na chodníku u autobusáku. Později nám v Bulharsku začala vyskakovat rychlost. Nedržela zařazená čtyřka, takže jsme se v převodovce sami vrtali asi tři hodiny. Šlapala, až když jsme ji rozebrali a zase složili dohromady.“

Výhodná cena

Expedice odstartovala loni začátkem března odletem do Bangkoku, kde měli cestovatelé přes Facebook předběžně domluvenou koupi tuk-tuku za výhodnou cenu. Thajský prodejce chtěl 30 000 bahtů, což je asi 25 000 korun. Vozítko bylo ale nepojízdné, takže první cesta vedla do servisu. Když sečetli veškeré náklady i s pořízením Vespy, vyšlo jim, že do vozidel a náhradních dílů investovali 90 000 korun. Ještě než vyrazili…

Dobrodružství na cestách vypuklo v Thajsku, kam se pak motoristé přes Kambodžu a Laos zase vrátili. „Byla to jen taková předehra,“ vysvětluje Martin. „Postranním výletem do sousedních zemí jsme se sžili s technikou a v Thajsku jsme pak dokoupili náhradní díly, které bychom jinde nepořídili.“

Následoval Myanmar (Barma), který se dnes už sice otvírá světu, ale pro cizince zde stále panují přísné regulace. S vlastním dopravním prostředkem se tam smí jet pouze s cestovní agenturou. Navíc vás musí doprovázet úředník příslušného ministerstva, což je velmi nákladné.

Hlučící davy

„Zvažovali jsme, že obě vozítka pošleme po moři, ale nakonec se nám naskytla možnost projet Myanmar za pět dnů a za stejnou cenu, jakou by stála přeprava lodí. Museli jsme ale putovat po okreskách, což přesun zdržovalo. Trasu jsme se snažili co nejvíc narovnat, abychom se dostali co nejdřív do Indie. Cestovka nám ale naplánovala několik výletů. Čas se tím protahoval a nakonec hrozilo, že zmeškáme pětidenní limit. Denně jsme museli třeba ujet kolem tří set padesáti kilometrů. Poslední den platnosti průjezdního povolení myanmarské vlády jsme to ale stihli a na hranici jsme přijeli asi hodinu před zavřením.“

Na východě Indie projeli státem Nágáland, kde místní ještě v nedávné minulosti lovili lebky. „Dnes už se ale našinec může na vystavené lebky podívat v náčelníkově chatrči bez obav, že by přišel o hlavu,“ tvrdí Martin. „Východoindická oblast je ale problematická. Vede skrz ni drogová stezka a úřady tam bojují s pašeráky. V posledních letech už je to ale naštěstí klidnější.“

V Indii svezli Češi nejvíc stopařů z celé cesty: „Určitě nejméně takových sto padesát. A jakmile jsme zastavili, obstoupily nás davy, které hlučely jako kotel na rockovém koncertě. Jeden Ind mi podal ruku a pak už jsem si musel dlaní potřásat s každým, kdo na mě dosáhl. Nakonec jsem zařval Stop! – jinak bych asi pravici podával donekonečna. Indové se nechtěli rozejít a trochu ustoupili, až když jsme se rozjeli. Bylo to pro nás asi největší psycho, protože jinak jsme na zastávkách mívali společnost jen asi deseti nebo dvaceti zvědavců…“

Posvátné město

Navzdory invazi přihlížejících se ale z vozidel skoro nic neztratilo. „Když jsme přespávali někde v hotelu, v otevřeném tuk-tuku jsme na noc zamykali jen plynové bomby, které v Indii přece jen mají určitou hodnotu. Za celou dobu jsme přišli jen o kanystr s pěti litry benzinu a o hever. Nejsem si ale jistý, jestli jsme ho někde nevytrousili.“

Martin přiznává, že Indie je jeho srdeční záležitostí. „Před expedicí jsem tam byl už dvakrát, takže jsem měl představu, kam zajet. Sto kilometrů navíc jsme nelitovali třeba kvůli návštěvě města Khadžuráho, které je známé svými chrámy s výzdobou erotickými sochami. Na zpáteční cestě nešlo minout Váránasí, mystické město hinduistů na břehu posvátné řeky Gangy,“ vypráví český cestovatel o místě, které je trvale osídleno už víc než tři tisíce let.

Indie je velmi pestrá a střídají se v ní nejen přírodní oblasti, ale i kultury, rasy a náboženství. Obyvatelstvo příliš neodpovídá tomu, co si většinou představujeme pod pojmem Ind. Jedná se o typické šikmooké Asiaty a teprve postupně se rasa mění. České cestovatele uchvátil hornatý Nágáland, který je díky pralesům celý zelený. Měli obrovskou chuť zastavit se na řadě míst, ale museli dodržovat itinerář.

Rozbitá spojka

Z Indie chtěli oba borci pokračovat na motoveteránech přes Pákistán dál na západ do Evropy. Narazili ale na administrativní problém – nedostali víza. „Nejschůdnější by bylo odletět do Prahy, požádat o ně na pákistánském velvyslanectví a pak se zase vrátit do Indie. To by ale stálo hromadu peněz a navíc jsme neměli jistotu, že bychom víza doma opravdu získali. Přemýšleli jsme, že v Indii expedici zakončíme. Pak jsme se ale rozhodli pro variantu spočívající v obeplutí Pákistánu po moři do íránského přístavu Bandar Abbás. Na lodi se plavily jen naše dva stroje a my jsme museli letět. Shledání s vozidly v Íránu dopadlo dobře – cesta v kontejneru je nijak nepoznamenala.“

Írán byl pro oba dobrodruhy neznámou zemí, takže neodolali pár zajížďkám. Třeba do pouštního města Jazd, které v roce 1272 okouzlilo i benátského kupce Marka Pola na jeho cestě do Číny. V Íránu se ale tuk-tuku rozbila spojka. „Náhradní díl se tam nedal sehnat. Na internetu jsme ho objevili až v Austrálii a nechali jsme si ho poslat do Íránu. Jenže to nevyšlo. Kurýrní služba byla pomalejší, než jsme čekali. V den, kdy měla spojka dorazit, jsme už museli být na turecké hranici.“

Útrapy před cílem

Závěr cesty proběhl v rychlejším tempu, a to hlavně kvůli zkracujícímu se časovému limitu a zhoršujícímu se počasí. Navíc spadal do vrcholící uprchlické krize. V Íránu, Turecku ani na Balkáně ale expedice nepotkala ani jediného běžence. „Ze zpráv jsme věděli, že se uzavírají některé hraniční přechody. Báli jsme se hlavně rumunsko-maďarské hranice. Čekali jsme ozbrojené hlídky a obrovské fronty, ale stála před námi jen dvě auta. Úplný klid byl i na maďarsko-slovenské hranici.“

A pak už to byl jen kousek domů: „Do Horních Řepčic jsme dorazili 23. listopadu. Nejvtipnější bylo, že do cíle ‚po svých‘ nedojelo ani jedno vozidlo. Ráno před plánovaným dojezdem se nám totiž v Lažánkách u Brna na Vespě ulomila nakopávačka. Bylo riziko na ní jet, takže jsme skútr raději nechali na Moravě.“

Pokračovali tuk-tukem, kterému se ale u Čáslavi zadřel píst. Jen 135 kilometrů před cílem! Domů dojeli kamarádovým autem s tuk-tukem na vleku. „Dočkali jsme se krásného přivítání,“ uzavírá Martin. „Ještě předtím jsme na kopci tuk-tuk sundali z návěsu a do vesnice doklouzali na volnoběh. Do cíle nás nakonec dotlačili kamarádi…“

Text: Milan Novotný | Foto: Vespaexpedition.cz