Po třech letech natáčení přichází do kin zásadní snímek z outdoorového prostředí – portrét Radka Jaroše, který jako první Čech (a teprve patnáctý člověk na světě) vystoupil na všech čtrnáct světových osmitisícovek.

1. Možnost dívat se „jinak“

Oficiálně jde o dokument, ale vlastně netušíme, jak moc je to i hraný film. Radek Jaroš je totiž velmi zběhlý v mediální sebeprezentaci. Jak se při natáčení stylizoval? Co myslí vážně a co pro zvýšení efektu jen „hraje“? Jaký je rozdíl mezi skutečným Radkem a obrazem, který o sobě promyšleně vytváří? Nevíme. Pozor, to není kritika horolezce ani tvůrců filmu. Práce s médii a umění „prodat“ podařené špičkové výstupy k horolezectví patří stejně jako k jakémukoli jinému vrcholovému sportu. Všimněte si třeba jen bizarního mediálního paradoxu – Radka neproslavily ani tak jeho předcházející sportovní výkony, jako spíš omrzlé prsty, o které přišel na Annapurně.

Pokud vás zajímají filozofické problémy mediality, můžete se na film dívat „jinak“. Všímejte si, které situace působí „nahraně“. Co třeba když Radek se svými už dospělými dětmi diskutuje, jak se kdysi před odjezdy na nebezpečné expedice vyrovnával s vědomím, že je už možná nikdy neuvidí? Není to už trochu kýč?

99 % filmu ale působí velmi přesvědčivě. Horolezec v nich vystupuje v mezních situacích, a to nejen kdesi v Himálaji. Když se probouzí z narkózy po amputaci prstů a svíjí se bolestí, nic nehraje. Stejně tak když leží ve výškovém táboře totálně vyčerpaný ve stanu a ulevuje si hláškou, že je to „píčou ke zdi“ (zkuste domyslet poetickou hloubku tohoto přirovnání!). Vulgarita slavného horolezce zlidšťuje – stejně jako když se na archivních záběrech z 80. let potácí namol opilý uprostřed řeky.

2. Šance na retrospektivu

„Cesta vzhůru“ je doslova nabitá archivními materiály jak z Radkova soukromí, tak i z předcházejících výstupů a dalších dobových sportovních podniků. Při srovnání téhle „časové konzervy“ s aktuálními záběry z expedice na K2 si v běhu času všimnete dvou zásadních posunů. První jsou změny v technologii. Ještě před pár lety by ve filmu chyběla dokumentace z vrcholu osmitisícovky, kam by nikdo nevytáhl těžkou kameru. Dnes se malá digitální kamera s vysokým rozlišením vejde do kapsy, takže mohli natáčet všichni tři členové útočného týmu.

Druhý posun proběhl ve výbavě. Co se do hor nosilo v 80. letech a co se nosí dneska? Jak se změnily střihy a barvy oblečení? Běžný divák, který na střeše světa nikdy nestanul a nestane, může ve filmu sledovat proměny expediční výbavy. Od své první osmitisícovky (Mt. Everest, květen 1998) Radek používá špičkové oblečení firmy High Point, ušité z nejlepších světových materiálů v šumavské Sušici. Což může být stejným důvodem k národní hrdosti jako česká vlajka na vrcholu.

3. Otázky, které film vyvolá

„Diváky čekají krásné záběry z míst, kam se dostane jen několik desítek lidí z naší planety,“ slibují tvůrci. Horské scenérie ve filmu spatříte, ale vlastně o ně zas tak moc nejde. Tohle totiž není snímek o přírodě, ale spíš psychologický portrét cílevědomého, až umanutého člověka, který jde promyšleně a tvrdě za svým. I když při postupném získávání Koruny Himálaje Radek nezahynul, přeneseně jí obětoval celý svůj život. Na misku vah totiž položil partnerské vztahy, rodinu, čas prožitý s dětmi, kariéru a částečně i zdraví. Mezi nejsilnější momenty „Cesty vzhůru“ paradoxně nepatří vrcholové záběry z K2, ale situace, ve kterých si Radek vyjasňuje složitý vztah se svou dcerou Andreou.

Při sledování filmu si proto mnohokrát řeknete: „A co já? Byl bych kvůli splnění svých snů svolný k podobným kompromisům?“ A právě tohle „Cestu vzhůru“ zásadně odlišuje od záplavy jiných filmů o outdoorových expedicích se vzletnými frázemi o překonání vlastních limitů. Vylézt někam je jistě hezké, ale mnohem podstatnější je přemýšlet, proč to vůbec dělám, co mi to přinese a co za to musím zaplatit.

„Cesta vzhůru“ je tedy i archetypálním příběhem o překážkách a o vůli, která je navzdory vnitřním pochybám překonává. U filmu si můžete uvědomit, že my sami často své vztahy obětujeme kariéře, alkoholu, vlastní neschopnosti kompromisů nebo jiným vztahům. Tyhle zdánlivě banální situace jsou možná ještě složitější než boj s mrazem a výškovou nemocí. Film nám tak umožní se nad sebou zamyslet, což je vždy cenné.

Režisérem filmu„Cesta vzhůru“ je David Čálek, který je zároveň i scénáristou a kameramanem. Na snímku se dále podílel Jan Daňhel (střih), Ivan Acher (hudba) a Richard Němec (producent). Film v délce 100 minut má oficiální premiéru v kinech 27. srpna a trailer najdete na www.cestavzhuru.eu.

Text: Redakce

Foto: PR filmu Cesta vzhuru