Raftování na Zanskaru: Koření treků v indickém Himálaji

Napsat, že je indický Ladakh trekovou Mekkou, je novinářské klišé. Už dávno to přece ví každý, kdo se jen trochu zajímá o náročné putování s těžkým batohem vysokými horami. Tohle je ale absolutní adrenalin! DSC_2656

Po dvoutýdenním treku údolím Zanskar (viz Outdoor 11/2015) si lížeme rány v Léhu, hlavním městě Ladakhu. Vlastně je to spíš městečko – žije tu jen asi třicet tisíc lidí a ještě neztratilo lidské proporce. Unavení a pohublí trekaři tu najdou všechno, co potřebují k regeneraci sil. Restaurace se širokou nabídkou lokálních specialit, velký trh s ovocem, pekárny plné sladkostí, hospody s pivem…

Pokud předtím bojujete s hladem a zimou v pětitisícových himálajských sedlech, je Léh na dva nebo tři dny ráj. V horké sprše tu smyjete prach cest, vyperete si propocené hadry, prolezete palác připomínající Potálu v tibetské Lhase, projdete se labyrintem uliček kamenných domků, prošmejdíte krámky se starožitnostmi… Všechno se ale nakonec omrzí – i komfortní zastávka v městečku poskytujícím dokonalé zázemí západním dobrodruhům.

Vzpomínky na lanovku

A pak jednou večer sedíte u piva, když přiběhne kamarád s rozšířenýma očima: „Objevil jsem raftovací agenturu! Vlastně ne jednu, ale hned několik! Co kdybychom zítra spluli dolní tok řeky Zanskar? Jo a už jsem taky usmlouval cenu…“ V jeho nadšených výkřicích se mísí hned dva principy, které jsem se na cestách naučil ctít. Zaprvé: co nejvíc se vystavit náhodě a přijímat věci tak, jak přicházejí. A zadruhé: smlouvat, smlouvat a zase smlouvat.

V Léhu jsou desítky agentur a cestovek nabízejících nejrůznější outdoorové zážitky. Treky, lezecké výstupy, výlety na motorkách, putování na horském kole, rafting… Tabulkové ceny mají ale mírně řečeno poněkud napálené. Za jednodenní raftování si klidně řeknou i 3 000 rupií (1 200 Kč). Pokud ale agentur obejdete několik a porovnáte ceny, po úporném boji to srazíte na polovinu.

Druhý den ráno natěšeně sedáme do mikrobusu, který nás podél kalných vod Indu veze do Nimmu. Tam odbočuje k jihu silnička prodírající se údolím do Chillingu. Před dvaceti lety jsme sem k smrti utahaní dorazili z treku údolím Markha a potřebovali jsme se dostat z druhého břehu řeky Zanskar, která je tu už široká asi padesát metrů. Místo mostu tu mají lanovku, ve které nás tehdy převezli vysoko nad pěnícími se vlnami. Zpětně to byl parádní zážitek, i když jsem měl v té chvíli v divoce se houpající dřevěné bedně pořádně stažený zadek…

V zajetí bílé vody

Na vzpomínky ale není čas. V Chillingu nás vysypou z auta a zaženou ke břehu, kde čeká několik raftů. Opodál se povalují hromady vest, pádel, přileb a neoprenových bot. „Vyberte si!“ zavelí chlapík, který se nám představuje jako John. Jeho tibetsky znějící jméno nedokážeme vyslovit, takže používá přezdívku. „Přes léto dělám raftového průvodce a v zimě beru cizince na čadar,“ vysvětluje, zatímco se soukáme do vest. „Celý můj život se tak točí kolem téhle řeky.“

Následuje instruktáž, jak se v raftu na bílé vodě chovat. Protože v něm nebudeme sedět poprvé, není to pro nás žádná novinka. V pražském sklepě máme Colorado z břeclavského Gumotexu, ve kterém na jaře pravidelně sjíždíme všechno, co právě teče. Jenže to je v Česku, a tady v Himálaji to teče přece jen trochu víc… Dozvíme se ale, že vlastně o nic nejde. Vzadu bude sedět zkušený kormidelník, který raft uřídí vlnami teoreticky i bez naší pomoci. V nejdivočejších úsecích prý proto raději zavelí „Pádla do lodi!“ a my se máme prostě jen držet a nechat to na něm. Navíc nás budou doprovázet dva kajaky – kdyby snad někdo vypadl, aby ho mohli vylovit.

Kde se srazily kontinenty

Složení týmu je kosmopolitně-mezinárodní. Pár Čechů, Japonec, dva Izraelci, indické páry na svatební cestě… Konvoj několika raftů odráží od břehu a následují tři hodiny totálního adrenalinu. S výjimkou několika málo širších úseků to totiž opravdu teče! Kvílící peřeje, řvoucí vodní válce, dunící vlny… To, co vidíte na fotkách, je jenom slabý odvar reality. Většinu času jsem totiž nemohl fotit. Buď jsem musel s ostatními heroicky zabírat, aby měl raft rychlost k úniku z vln, nebo by mi stříkající vlny foťáky prostě vyrvaly. Na několika místech vlna zalila celý raft a už už to vypadalo, že se zvrhneme. Tyhle situace důvěrně známe, ale indičtí turisté v raftu seděli poprvé. Řvali hrůzou!

Pak se úzké údolí rozšíří a v dálce se objeví sangam – soutok Zanskaru a Indu. Řeka je najednou krotká jako beránek. Na výzvu kajakáře z našeho doprovodu skáčeme přes boky raftu a v plovacích vestách si užíváme teď už jen lehký proud. Z hladiny řeky si prohlížím okolní skály. Právě tady totiž podle geologů došlo k obrovité srážce. Zhruba před 130 miliony let se od prakontinentu Gondwana odtrhl indický subkontinent a rychlostí asi deseti centimetrů za rok začal putovat na severovýchod. Před 70 miliony let se srazil s euroasijskou tektonickou deskou. V místě srážky se pak začal zvedat hřeben Himálaje. Laik dnes už nic nepozná, ale nárazníková zóna obou desek probíhá právě u Nimmu, kam za chvíli doplujeme. Čeká nás tam teplé jídlo, káva, společné focení a konec jednoho himálajského dobrodružství.

 Text a foto: Ivan Brezina
Free mockups