U silnice v Makovském průsmyku nestojíme jen kvůli krásám Beskyd. Dovedl nás sem i příběh, který je stejně zamotaný jako spletitá horská údolí. Chceme hledat historii brigády Jana Žižky z Trocnova – největšího partyzánského oddílu, který na našem území za 2. světové války působil. Jednotka složená ze sovětských vojáků i českých a slovenských dobrovolníků měla téměř 1 400 bojovníků. Její existence byla protkána léčkami a přestřelkami a na hlavu jejího velitele vypsal vysokou odměnu sám Hitler. Má to ale háček. Komunistická propaganda partyzány zdegenerovala do podoby neposkvrněných čítankových hrdinů, kteří se zhmotnili do kýčovitě monumentálních pomníků. U jednoho právě stojíme.

Zrychlený přesun

Před námi je asfaltový přesun do Rakové u Čadce, kde ze slovenské strany hranice začneme stoupat na hřeben. Těch třicet kilometrů hlubokým údolím řeky Kysuce bychom si mohli usnadnit i vlakem, ale údolí zvolna klesá, tak proč si trochu neroztočit nohy? V Rakové ale sranda končí – pět set výškových metrů nad námi se zubí beskydský hřeben. Dlouhé stoupání ukusujeme jen pomalu, takže aspoň můžeme přemýšlet, jak vyčerpávající musely být dlouhé přesuny partyzánů členitým horským terénem. V utajení, za jakéhokoliv počasí a s plnou polní.

Míjíme Kamennou chatu, nástupní místo hřebenovky, a rovnou pokračujeme na naši první beskydskou tisícovku – Velký Polom (1 067 m). Odtud už začíná klasický beskydský all-mountain. Styl nahoru dolů, nějaké to tlačení, kořenité pasáže, rozbité sjezdy, prudké výjezdy, ale také výstavní trailové úseky.

Postupně se přidávají i silně rozbahněná místa zásobovaná vydatnými prameny beskydských svahů. Náročným terénem patnáctikilometrového hřebenového úseku se neprobíjíme zrovna nejrychleji. Konečně sjíždíme na Bílý Kříž, kde se musíme rozhodnout jak dál. Budeme se dál držet hřebene, nebo se už stočíme do centra Beskyd? Nízké, pozdně odpolední slunce i absence partyzánských stop na hřebenu nám dává jasnou odpověď.

Bivak v srdci hor

Zbývají nám necelé dvě hodiny světla a před námi je ještě kus cesty. Po lesní cestě stoupáme k jednomu z dominantních vrcholů Beskyd – Smrku (1 276 m). Vrchol dobýváme s čelovkami, jen chvilku se zastavujeme u výhledu na hluboko v údolí svítící pavučiny Čeladné a Frýdlantu. Rovnou míříme do postele. Stačí jehličím vystlaný plácek, alumatka a spacák.

Jsme utahaní jak psi, ale konečně jsme na partyzánské stopě. Právě v oblasti Smrku totiž působil další partyzánský oddíl, Wolfram, a na jeho svazích byl zrádcem Kotačkou zavražděn člen Wolframu Josef Bierský. Zajímavé je, že z Anglie vyslaný a řízený Wolfram úzce spolupracoval s oddílem Jana Žižky (pod sovětským velením). Navzdory politickým tahanicím Moskvy a Londýna! Ale teď už spát, zítra jdeme do finále.

Teprve ráno vidíme, kam jsme se to včera vydrápali. Obklopuje nás hustá beskydská divočina. Civilizace zůstala někde v dálce pod námi, všude božský klid. Právě husté lesy a prudké svahy této oblasti byly epicentrem působení partyzánů. Magura, Kněhyně, Trojačka, Martiňák, Podolánky… Snad na každém kroku tu najdete nějaký pomníček nebo pamětní desku obětem bojů i poprav místních lidí pomáhajících partyzánům. My směřujeme na Kněhyni, kde podle historických pramenů měla brigáda Jana Žižky základnu. Snad by tam dokonce měly být i zbytky velitelského bunkru. To musíme prozkoumat!

Bunkr

Z úzké asfaltky se brzo napojujeme na lesní cesty traverzující příkré kněhyňské svahy pokryté temným lesem. Ověřujeme si tak, proč si partyzáni vybrali právě Kněhyni (1 256 m). I po dnešních, poměrně komfortních lesních cestách je zdolání třetí nejvyšší hory Beskyd náročné jak fyzicky, tak orientačně. U vrcholu Malá Stolová se napojujeme na finální kamenitou stezku stoupající úbočím až do sedla Kněhyně. Už jsme ale blízko.

V kněhyňském sedle nás nejdříve vítá masivní pamětní deska připomínající partyzánské boje. O kousek dál za malou studánkou nacházíme pomníček Růženy Valentové, učitelky z Olomouce, která byla zastřelena v listopadu 1944 při útoku komanda SS na partyzánský bunkr.

Ale kde je bunkr? Ze sedla sjíždíme směrem k Čertovu mlýnu a po pár set metrech narážíme na zbytky mohutných stěn, přímo u stezky vyskládané z plochých kamenů. Traduje se, že právě tohle byl velitelský bunkr partyzánského oddílu Jana Žižky. Naše radost z nálezu je ale předčasná. Ve skutečnosti jsou to pozůstatky lovecké chaty Greiffka z druhé poloviny 19. století. Partyzánský úkryt poškozený výstavbou vrstevnicové cesty leží asi pět set metrů od kněhyňského sedla.

Hitler versus Černý generál

Po krátké prohlídce zbytků bunkru pokračujeme k místu nejdramatičtějších okamžiků historie brigády – k Čertovu mlýnu. Tady vyvrcholil hon na jednotku, jejíž zničení vyžadoval sám Hitler. Důvody popsal jediný z přeživších velitelů jednotky Dajan Murzin: „Před Hitlerem dlouho tajili, že na československém území operuje silný partyzánský oddíl. Když chtěl vypravit svůj obrněný vlak do Rumunska, sdělili mu, že to není možné. Kvůli činnosti partyzánů v teritoriu je to příliš nebezpečné,“ vysvětluje v pamětech Murzin, kterému kvůli černé bradce přezdívali Černý generál.

Zpráva Hitlera rozlítí a na Murzinovu hlavu okamžitě vypisuje odměnu dva miliony říšských marek. Past sklapne 2. listopadu 1944. Gestapo připraví léčku na Čertově mlýně, do které se s pomocí českých konfidentů partyzány podaří vlákat. Pečlivě naplánovanou akci ale zhatí neočekávaná událost. Na místě setkání se náhodou ocitne i speciální protipartyzánský oddíl Ruhsam, který o připravené akci kolegů neměl tušení. Strhne se divoká přestřelka, ve které jsou postřeleni velitelé Ušiak i Murzin. V nepřehledné situaci se jim z obklíčení daří uniknout, ale brigáda Jana Žižky je rozprášena.

Operace Tetřev

Drama se ale dál stupňuje. Za několik dnů je v úkrytu objeven několikanásobně postřelený Ján Ušiak. Než aby padl do německého zajetí, raději se zastřelí. Dajan Murzin se krčí v malé zemljance v lesích nad Čeladnou. S pomocí střepu se mu z prostřelené nohy daří vyjmout kulku.

V údolích jsou na udání českých zrádců popravováni pomocníci partyzánů z řad místních obyvatel. 16. listopadu začíná operace Tetřev, která se má postarat o definitivní likvidaci partyzánů v oblasti Beskyd. Hory při ní pročesává 13 000 mužů německé armády, jednotek SS i speciálních stíhacích oddílů. Operace končí ale neúspěchem. Vojákům se daří zadržet jen pár partyzánů a většině se daří proklouznout. Činnost brigády Jana Žižky z Trocnova úspěšně obnovují v Hostýnských vrších.

Teď je řada zase na nás. Kousek za Čertovým mlýnem se napojujeme na ne zrovna zábavnou lesní cestu, která nás svádí až k chatě Martiňák. Odtud bez zásadnějších výstřelků traverzujeme na konec Horní Bečvy. Zbývá úmorný výjezd do Makovského průsmyku a zase stojíme u pomníku partyzána. Je už ale jiný, než jaký tu stál při našem odjezdu na náročný přejezd Beskyd. Místo kýčovitého monumentu teď vidíme skutečného bojovníka z masa a kostí, který se nebál nasadit život za osvobození naší země od nacistů. Rozhodně si zaslouží naše uznání i vzpomínku.

Text a foto: Petr Slavík (Trail-busters.cz)