Koně s námi uháněli po cestě mezi kukuřičnými poli, vyjeli jsme na kopec a zase se vrátili zpátky. Tohle je Lesotho! Nekonečné pláně, hory, pravidelný rytmus koňských kopyt a vítr ve vlasech. Ačkoli jsme ráno podepsali, že budeme používat helmy a poslouchat našeho průvodce, dělali jsme si ve skutečnosti, co nás napadlo, a nejlepší na tom bylo, že průvodci to bylo fuk.

Služby průvodce bývají už zahrnuty v ceně koní a nejde se ho zbavit, tudíž je lepší respektovat místní strategii „peníze jen za práci“, která v zásadě říká: „Chcete-li pomoci místním lidem, najměte si muže jako průvodce.“

Nejlepší čtyřkolka na světě

Horské království Lesotho je ze všech stran obklopeno Jihoafrickou republikou. Východní Lesotho tvoří Drakensbergen, Dračí hory, zatímco středem a západem království se táhnou Maloti Mountains, nazývané domorodci Thaba Putsoa. Zmíněných mnohokvětů roste po celém světě asi sedmdesát druhů, ale každý Basut, obyvatel Lesotha, vám potvrdí, že nejhezčí je red poker flower právě z Dračích hor.

Gramotnost obyvatelstva dosahuje 98 procent, v každé vesnici je základní škola a v každé větší vesnici dokonce škola střední nebo něco jako učiliště. Hory jsou protkané cestami sjízdnými autem, ale když zaprší – a to je skoro pořád – spoléhají Basutové na nejrozšířenější dopravní prostředek ve své zemi: na malé houževnaté lesothské poníky. Často má jedna vesnice dohromady jen jedno „obecní“ auto, ale koní má každá rodina několik.

Nejlepší způsob, jak cestovat Lesothem a neutopit se v bahně, je přizpůsobit se. Koní je všude dost, jsou malí, klidní, dokonce někdy až laxní, takže ani pro naprostého začátečníka nebývá problém takové zvíře zvládnout. Odměnou je pak svoboda a nezávislost, která umožňuje navštívit i odlehlé horské vesnice bez přístupových cest.

Vypadají jako hobitíny

Lesothská obydlí jsou tradiční kruhové rondavely s kamennými stěnami, s udusanou hlínou místo podlahy a se špičatou střechou z vrstvené slámy. Viděl jsem taky moderní rondavely s plastovými okny, dlaždicemi na podlaze a vrtulí klimatizace. Tam však musela být ve střeše izolace, protože vrstvená sláma je sice vynikající střešní krytina, ale i tak občas někde proteče. Basutové jsou na počasí ve své zemi zvyklí, připravení a také pořádně vybavení. Typické oblečení horalů tvoří vysoké gumovky, nepromokavá vlněná deka a slaměný klobouk zvonovitého tvaru.

Z Maseru, hlavního města, vedou všechny cesty do hor. Většina z nich je prašná nebo bahnitá a často překonávají horská sedla v nadmořské výšce kolem tří tisíc metrů. Jedna z nich končí ve vesnici Semonkong skoro uprostřed Lesotha. Svůj název „Místo, které kouří“ dostal Semonkong zřejmě podle vodní tříště z nejvyššího vodopádu jižní Afriky. 192 m vysoký Maletsunyane Falls je v dosahu půldenního ponytreku. Vyznavače canyoningu bude zajímat, že podél vodopádu je možné slanit, a horolezce zase, že nad řekou nedaleko Semonkongu tvoří hranu údolí pásmo tufových skal s řadou slušně odjištěných cest různých obtížností.

Jediná horská chata

Na Průsmyku křováků (Sani Pass) stojí chalupa, která by si zasloužila pozornost, i kdyby to nebyl „the highest pub in Africa“, nejvyšší hospoda v Africe. Jedná se o zařízení svého druhu ojedinělé, protože v jižní Africe zdaleka není rozšířená horská či vysokohorská turistika tak, jak ji chápeme v Evropě. Chybí pro ni jakákoli infrastruktura či zázemí typu horských chat. Sani Top Chalet ale přesně takovou horskou boudou je, a protože zde v zimě (červen–srpen) často leží sníh, je vlastně i centrem afrického skialpinismu.

Thabana Ntlenyana, nejvyšší hora na jih od Kilimandžára, měří 3 482 m a je nejvyšší horou Lesotha. Sani Pass, který je nejčastějším výchozím bodem na Thabanu Ntlenyanu, leží v nadmořské výšce 2873 m. Mohlo by se zdát, že výstup nebude příliš náročný, převýšení pouhých pár set metrů vzbuzuje spíš pobavený úsměv. Pohled do mapy však prozradí, že vrchol je od Sani Passu asi šestnáct nebo sedmnáct kilometrů daleko a cesta vede přes tři horské hřebeny. Technicky není výstup náročný vůbec, jen převýšení tím naroste na trojnásobek a v podmáčeném terénu bez jakéhokoli značení to jde pomalu a ztěžka. Dlužno říci, že kůň ve srovnání s pěší chůzí není o nic rychlejší, jen vydrží víc. Hora sama není zrovna impozantní, vlastně je to jen hromada kamení. Nejvyšší hromada kamení na jih od Kilimandžára.

Text a foto Jan Šťovíček