Orientace v horách: Podle mapy jsme na támhletom kopci…
Základním předpokladem dobré orientace je správné čtení mapy. Podrobnost mapy by měla být úměrná náročnosti terénu na orientaci – ideálně s měřítkem kolem 1 : 50 000, v náročnějším terénu dokonce 1 : 25 000. Jen na takto podrobných mapách lze přesněji číst tolik důležitý sklon terénu pomocí vrstevnic.
Musíte si ale uvědomit, kde je „nahoře“ a kde „dole“, což lze snadno poznat podle nejvyššího bodu v okolí – bývá označen bodem a číslem označujícím jeho nadmořskou výšku. Vrstevnice blízko potoka nebo řeky jsou logicky v údolí.
Kde jsem?
Neméně důležitou vlastností mapy je její ekvidistance – vzdálenost jedné vrstevnice od druhé. Pro orientaci ve vysokých horách je potřeba, aby ekvidistance byla kolem 25 m. Pokud vzdálenost mezi vrstevnicemi na mapě představuje vzdálenost 50 až 100 metrů v terénu, je schopnost číst mapu zhoršena, protože zanikají důležité detaily. Při pohybu ve vysokohorském terénu je určení sklonu pomocí vrstevnic mnohem důležitější než odhad vzdálenosti.
Pro určení polohy jsou ideální místa s dobrým rozhledem. Jako dobré záchytné body pro porovnání krajiny s mapou dobře poslouží tvary a výška blízkých hřebenů, potoky, říčky (a šířka a směr jejich údolí), vodní plochy a detaily, jako je např. hranice lesa na svazích a podobně. Nejlépe je spojit si více takových záchytných bodů a všímat si jejich vzájemné polohy a úhlu, pod kterým je vidíme.
Buzola
Ne vždy ale máte dobrý rozhled. Pokud vás v horách překvapí mlha, hustý déšť nebo vánice, samotná mapa vám není příliš platná. Teprve teď plně oceníte buzolu nebo GPS navigaci.
Buzola má výhodu, že jí ani na dlouhém putování nedojdou baterky, je lehká a práce s ní je velmi jednoduchá. Pomůže, zvláště když znáte svou polohu na mapě a směr, kterým chcete jít. Pak stačí jen zorientovat mapu a určit azimut. Horní okraj mapy zpravidla míří na sever. Mapu zorientujeme tak, aby její severní okraj souhlasil s červenou střelkou vodorovně položené buzoly či kompasu. Nezapomeneme, že v okolí buzoly nesmí být elektrické vedení nebo kovové předměty, které by mohly střelku zmást.
Jakmile se střelka ustálí, pootočíme podložkou buzoly tak, aby se střelka ocitla v červené brance. Podle mapy pak stačí určit směr, kterým potřebujete jít (azimut), a zapamatovat si jeho hodnotu ve stupních (0–360°) na buzole. Tento úhel se pak budeme snažit následovat, jak terén dovolí.
Při orientaci mapy je také důležité si uvědomit, že střelka kompasu neukazuje na geografický sever, ale na sever magnetický, který je trochu jinde a neustále se pomalu mění. Zatímco v našich zeměpisných šířkách je hodnota odchylky (neboli deklinace) obou těchto bodů jen pár stupňů a není potřeba se jí příliš zabývat, v některých oblastech, jako například na severu Kanady či Aljašky, může být přes 20°.
Družice
GPS je neocenitelnou pomůckou hlavně při určování vlastní polohy, což dokáže s přesností na několik málo metrů. Navíc umí s o něco menší přesností (cca 30 m) určit i naši nadmořskou výšku. Předpokladem správného využití je nahrání vhodné a dostatečně podrobné mapy. Na GPS si můžete předem navolit plánovanou trasu, a jakmile se vychýlíte z kurzu, přístroj vás upozorní.
Čím víc družic vaše GPS „vidí“, tím přesnější informaci dostanete. Problém může nastat, pokud zbloudíte v údolí v zákrytu vysokých štítů, kde je družicový signál odcloněn. Další nevýhodou GPS je poměrně krátká výdrž baterií (v řádu několika hodin), což na delší putování není příliš praktické. Pak je třeba GPS zapínat jen v nouzi jako pomoc k přesnému určení polohy a pracovat spíš s buzolou a mapou.
Slast bloudění
Co dělat, když vypoví technika, ztratíte mapu nebo buzolu a ocitnete se zcela ztraceni v neznámém terénu? Spoléhejte na jednoduchou orientaci třeba podle lišejníků rostoucích na severní straně kmenů (na severní polokouli) nebo podle hodin a slunce (přímka mezi malou ručičkou namířenou na slunce a dvanáctkou ukazuje na jih).
Osobně nerad slepě spoléhám na techniku, která se může snadno porouchat nebo vybít. Na delší výpravy do hor s sebou proto GPS neberu. Raději se spoléhám sám na sebe jako dávní objevitelé a mořeplavci po přistání na novém kontinentu. Miluju vzrušující nejistotu při mírném bloudění, díky němuž navíc často neplánovaně objevíte místa, kam byste se jinak nepodívali.
