Představovat na webu Outdooru merino je jako vysvětlovat Jaromíru Jágrovi, k čemu je hokejka. Víme, že jde o vlnu zvláštního plemene ovcí, která díky menšímu průměru vláken „nekouše“. V posledních letech jsme sledovali triumfální návrat vlny do venkovních sportů, kdy merino postupně vytlačovalo do té doby módní syntetiku. Především v základní vrstvě funčního prádla, kterou nosíme přímo na těle.

Přírodní kvalita

Není v tom žádný přechodný trend, ale promyšlená volba. Když totiž jednou obléknete merino vlnu, trička z umělých materiálů už zůstanou ve skříni. Na kůži je to úplně jiný pocit – a to aniž byste si někde přečetli, že vlna lépe izoluje a lépe odvádí vlhkost.

„Tisíce generací ovcí se nemohou mýlit,“ vysvětloval před čtyřmi lety na jedné z českých přednášek norský polárník Aleksander Gamme, který jako první na světě došel sám z pobřeží Antarktidy na jižní pól a zpátky. Co myslíte že měl na sobě?

Jako na trávníku

Kvalita jednotlivých produktů z merina se ovšem zásadně liší. Na materiál se v minulých letech vrhla řada výrobců, kteří v zájmu outdoorových uživatelů vycítili obchodní příležitost. Ne každý má ale s merinem zkušenosti. A nikdo na světě s ním nepracuje tak dlouho jako norská firma Devold, založená v roce 1853. V jejím vlněném oblečení vyplul v roce 1893 Nansen na severní pól a v roce 1911 se Amundsen vydal na jižní pól. S Devoldem je to tedy podobné jako ve známém vtipu, kde anglický lord vysvětluje tajemství svého dokonalého trávníku: „Hnojit, uhrabovat, zalévat… A abych nezapomněl, náš rod to tak v tomto parku dělá už tři sta let.“

Šít z merina různé gramáže různě teplá trička dokáže každá zručnější švadlena. K dokonalému výsledku to ale nestačí. Je třeba přemýšlet, zkoušet a inovovat. V Devoldu si proto vlnu berou do parády technologové. Kombinují různé vrstvy, pozměňují jejich strukturu, jinak je tkají, něčím je doplňují… Výsledkem jsou vlněné výrobky s lepšími užitnými vlastnostmi, než by mělo samotné merino. Jaké s tím mají uživatelé zkušenosti?

Jak makat do kopce?

Slovenský skialpinista a horský nosič Matúš Vnenčák se v rámci tréninku i výdělku věnuje vynášce nákladu na tatranské chaty. Tahle aktivita je pro něj ale i závodní disciplínou – několikrát zvítězil ve vynáškovém závodu Sherpa Rallye. „V zimě oblékám na závody pod skialpovou kombinézu tričko Devold Mesh,“ říká. Těžko si asi lze představit potivější disciplínu než běh do kopce na čas s extrémně těžkým nákladem. Vnenčák si ale Mesh bere i na běžné „soukromé“ sportování, třeba na běžky nebo na kolo. „Pokud je velká zima, natahuju přes něj tričko Devold Expedition,“ vysvětluje. „Na funkčním prádle od Devoldu oceňuju i to, že je trvanlivější než merino výrobky jiných firem.“

Mára Holeček

Špičkový český horolezec Mára Holeček obléká tričko Devold Mesh v případě, že se hodně pohybuje. „Příkladem jsou horské nástupy nebo treky,“ vysvětluje. „Prostě všude tam, kde podávám vysoký fyzický výkon. První vrstva přímo na těle nesmí být vlhká, na což je Mesh ideální. Na výškové výstupy jinak nosím hlavně tričko Devold Expedition, které je extrémně teplé. Podrželo mě na většině akcí včetně Nanga Parbatu, Gašerbrumu nebo Talungu.“

24 dnů a 6 hodin

Vlnu merino si oblíbil polárník Václav Sůra. Jako základní vrstvu obléká jednovrstvou řadu Sport, na které oceňuje schopnost odolávat zápachu. Ne že by snad Sůrovi chyběly základní hygienické návyky, ale na arktických expedicích se nedá prát. „Voda je pro polárníka strašně cenná,“ říká Sůra. „Dá se získat jen rozpuštěním ledu, a to stojí benzín, který musím táhnout na saních. Do syntetiky bych už po třech dnech lezl se sebezapřením, ale vlna to zvládá skvěle.“

Převlékat se? Právě proto, že si na pól všechno táhnete s sebou na saních, by byl každý kus oblečení navíc velkou zátěží. Vlna je na rozdíl od bavlny nebo umělých vláken materiálem, který čichově odolá dlouhodobé koupeli v lidském potu. Nepřežijí v ní totiž bakterie, které by pot rozkládaly na zapáchající složky. Tohle ostatně věděli už před sto lety Sůrovi polárničtí předchůdci, kteří ve vlněném oblečení bez převlékání často trávili celé měsíce.

„Na přechodu Bajkalu v roce 2010 jsem v jedné spodní vrstvě Devoldu musel vydržet přesně 24 dnů a šest hodin,“ vzpomíná Sůra. „A opravdu nesmrděla.“

Text: František Petrák | Foto: Shutterstock, archiv redakce