Bratři Švihálkovi sjíždějí svahy tak strmé, že průměrný horolezec by měl potíže i s cestou vzhůru. Jezdí skoro výhradně společně a při extrémních sjezdech navíc i filmují. S Jirkou a Ondrou se tak můžete podívat třeba do Peru, Nepálu, Maroka nebo Norska a inspirovat se k netradiční skialpové výpravě.

Když jsem se začátkem roku 2014 s bratry Švihálkovými seznámil, byl jsem v té době vůbec první, kdo s nimi dělal rozhovor. Za dva roky se z nováčků na české outdoorové scéně staly celebrity. A díky jejich filmům s nimi můžete procestovat celý vysokohorský svět.

Lyžovali jste na fantastických místech, třeba v Peru, Nepálu, Maroku nebo Norsku. Která oblast je podle vás lyžařsky nejvděčnější?
Asi Chamonix – do hor se tam dostaneš snadno, vše je dobře připravené a poměr logistiky a zážitků je asi nejlepší. Lidsky nám nejvíc přirostlo k srdci Maroko, s místními Berbery máme nejlepší zkušenosti. A nejhezčí severskou atmosféru jsme na lyžích zažili v Norsku.

Jaké máte letos plány?
Norsko, i kvůli natáčení filmu. Chtěli bychom ho projet celé od jihu na sever a navštívit všechny hlavní oblasti. Dalším cílem je švýcarský Wallis, který máme málo prozkoumaný, snad jako poslední alpskou oblast.

A co v létě? Pokusíte se znovu o sjezd něčeho vyššího?
Ještě si nejsme úplně jistí. Nastupujeme do kurzu horských vůdců UIAGM, což bude stát hodně času a peněz. Navíc se taky trochu vracíme ke klasickému lezení – požadavky UIAGM jsou vysoké a musíme se dostat na určitou úroveň.

Žijete v Brně. Nenapadlo vás se za lyžováním přestěhovat do hor?
Ne, v brněnské lezecké komunitě máme spoustu kamarádů, jsou tu lezecké stěny…

Jirko, jednu zimu jsi trávil v Dolomitech. Jaké skialpové túry bys tam doporučil?
Pokud je dost sněhu, jsou Dolomity jednou z nejlepších skialpinistických oblastí Alp. Skoro do všech vysokohorských sedel se tam snadno dostaneš autem. Túry jsou proto jednodenní, což vše velmi zjednoduší. Klasická skialpová túra pro středně zdatného lyžaře je Tofana di Rozes. Sklon 35–40° je pro většinu skialpinistů ještě přijatelný.

Ondro, nezáviděl jsi bratrovi v roce 2014 expedici na Dhaulágirí?
Představa sjezdu osmitisícovky na lyžích mne lákala, ale s mými studijními a pracovními povinnostmi by to byla utopie. Pokud se ptáš, jestli jsem bratrovi záviděl i poté, co členy expedice v základním táboře pohřbila lavina, odpověď je asi jasná. Dva Jirkovi spolulezci nepřežili…

Jirko, změnilo neštěstí v Himálaji tvoje plánování dalších akcí?
Nezměnilo, ale před lavinami mám od té doby velký respekt – dokonce myslím větší než běžný návštěvník hor. Někdy mě to brzdí možná až moc, ale zase mám větší šanci, že bych to nějak přežil.

Jde ten respekt získat bez toho, aby člověk lavinu zažil na vlastní kůži?
Myslím, že ne. Filmy, instruktážní videa ani kurzy člověku přímou zkušenost nepředají.

Loni jsi měl v Tatrách nepříjemný pád, který ti hodně zamíchal kartami. Jak k němu došlo? 
Sjížděl jsem z Ľadové štrbiny. Horní pasáž měla asi 55°, takže jsem jel s maximální opatrností a jednotlivé oblouky jsem od sebe pečlivě odděloval. Níž se žleb rozšířil a svah už měl jen okolo 45°, to už člověku přijde jako loučka. Pustil jsem se do větších a rychlejších oblouků, ale měl jsem smůlu. Trefil jsem kámen ukrytý těsně pod sněhem, což mě v té rychlosti rozhodilo. Pádu jsem už nedokázal zabránit. Padal jsem asi sto dvacet výškových metrů, ale naštěstí pode mnou nebyl žádný výrazný skalnatý práh. Odnesly to vazy v koleni a přišel jsem o expedici na Manáslu.

Vzal sis z toho nějaké ponaučení, nebo to k extrémnímu lyžování prostě patří?
Chce si to dobře rozmyslet, kde můžeš bezpečně zastavit případný pád. Málo lidí si uvědomuje, co pád ve strmém terénu obnáší, dokud ho nezažijí. Ponaučení? Ve svahu se sklonem nad 40° je nesmysl pouštět se do vyšší rychlosti, pokud k tomu není pádný důvod, třeba točení filmu. Vždycky tam totiž může být kámen.

Ondro, loňská skialpová sezona byla věnovaná Africe. Čím vás lákal marocký Atlas?
Kontrastem mezi pouští a sněhem. Dole je vedro, osli a Berbeři, ale o pár set metrů výše se lyžuje. Navíc neradi točíme filmy, ve kterých divák nepozná, jestli je to v Rakousku, nebo v Norsku. Maroko i filmařsky dávalo jedinečnou příležitost pro spojení lyžování a kultury.

Doporučili byste Maroko skialpinistům? 
Určitě, a to i průměrným. Atlas rozhodně nejsou strmé žleby, kvůli kterým jsme tam byli my. Kdyby se hora Džabal Tubkal přenesla do Alp, byla by to nejjednodušší čtyřtisícovka. Trochu nevýhoda jsou ale spousty lidí – i díky tomu, že přímo pod kopcem jsou dvě horské chaty. Oblast M’Gounu je něco jako Vysoké Tatry, jen trochu větší a bez lesů. Kopce jsou dost oblé, takže si tam zalyžuje opravdu každý. Chata Tarkedit se otvírá jen pro větší skupiny. My tam ale byli ve stanu.

Ondro, na vašich výpravách jsi kameraman. Co to pro tebe znamená?
Ostatní se na túře zastaví a vydýchávají. Já sice taky stojím, ale mám zadržený dech, abych pořídil neroztřesené záběry.

Jak na to, kdybych chtěl na skialpových výpravách točit taky?
Je to hodně i o technice. Pokud chceš mít pěkné záběry, něco to prostě stojí. Čím lepší vybavení, tím je těžší. Skialpinista-filmař se prostě musí smířit s faktem, že ponese pár pár kilo navíc. Doporučuju vyhnout se stereotypu a být tvůrčí. Netočit jen lyžování, ale i věci okolo, střídat druhy záběrů, nezapomínat na detaily, jako je třeba zapínání lyží a bot…

Jakou techniku zvolit?
Základem je akční kamera. Můžeš ji připnout kamkoli, a i když rozbiješ obal, kamera přežije. Nemusíš se o ni proto bát, díky čemuž získáš spontánnější záběry. Značku neporadím – kamery jsou malé a výkonné, ale všechny trochu zlobí.

Jirko, jak moc zdržuje natáčení od lyžování?
Docela dost a hlavně si kvůli točení méně vychutnáš hory. Místo aby sis užíval klid a rozhledy, snažíš se splnit úkol. Pokud jsou ale výsledky tak dobré jako u Ondry, je to fajn. Až jednou skialpů necháme, filmy budou nádherná vzpomínka.

Více: Svihalekski.com

Text: Martin Skuhravý | Foto: archiv bratří Švihálků