Brát si s sebou do Asie jídlo z domova je nesmysl. I když maminčina bábovka, pár řízků a lahev rumu na prvních pár dní cesty se hodí.

Co v Asii jíst?

Jezuitský misionář Desideri zmiňovaný už v minulém článku si na své cestě po Tibetu zapsal: „Vzhledem k tomu, že se téměř po celé tři měsíce nenarazí na jedinou vesnici nebo osadu, a to od Tašigangu až po Saga-dzong, je nutné s sebou nést zásoby čaje, másla, rýže, pražené mouky a masa, které ve zdejším chladnu zmrzne a  uchovává se jako u nás šunka, aniž se musí zasolovat nebo udit.“ Situace se ale za tři sta let poněkud změnila.

Brát si s sebou do Asie jídlo z domova je nesmysl, protože byste s ním dlouho nevydrželi (i když maminčina bábovka, pár řízků a lahev rumu na cestu se hodí). Navíc na rozdíl od dávných dobyvatelů a  objevitelů stejně nemáte k dispozici nákladní karavanu jaků, velbloudů a mul. Budete se proto muset spolehnout jen na místní zdroje.

Nejdůležitější je betonový žaludek

Cestovatel a fotograf Zdeněk Thoma píše v knížce Putování k posvátné hoře Kailás o tom, že nejdůležitější vlastností poutníka po Asii není odvaha, houževnatost, vytrvalost, dokonalá znalost jazyků ani poučenost v geografii, ale betonový žaludek:

„Protože snídat v himálajských pustinách tři týdny plesnivé sušenky s mírně žluklým uherákem, to člověku leze krkem. Kombinace pražené ječné mouky s lančmítem se také po týdnu přejí.

Cestovatel nesmí propadnout panice, když se stravuje v podezřelých špeluňkách, kde výraz hygiena nikdy neslyšeli, když sedí v mongolské jurtě a hostitel mu s nadšeným výrazem nalévá již sedmý šálek (velikosti lavoru) kumysu, kterým má zapít kilo ovčího loje, když si v šanghajské hospodě objednal z jídelního lístku v čínských znacích, a teď mu kuchař nese plný talíř smažených prasečích pinďourů.

Musí zachovat nehybnou tvář, když pije čhang, tibetské pivo, jež paní z chatrče před chvílí osobně připravila a propasírovala mléčnou tekutinu vlastníma rukama, takže jí teď bíle svítí, a zažraná špína začíná až nad zápěstím.

Měl by být schopen bez mrknutí oka a záchvěvu zažívacího ústrojí ochutnat pražené kobylky, tropické ovoce durian, jež slyne lahodnou chutí, ale smrdí jako zkažené maso v zapařených hadrech, a v mumraji orientálního tržiště pátrat na pultech po exotických pochoutkách i přes jejich nevábný vzhled a odpudivý zápach.

Takový muž je pak hoden nazývat se cestovatelem!“

Pravá kopejtovka

K poučenému kulinářskému výkladu Zdeňka Thomy přidám vlastní historku. Na zimním treku severoindickým Zanskarem jsme promočení a promrzlí dorazili po celodenním pochodu do vesničky a byli pozváni na nocleh a večeři. Podávala se skvělá polévka, silný masový vývar zahuštěný moučnou jíškou. Moc nám chutnalo a chtěli jsme si přidat, až pak kdosi z nás zalovil sběračkou na dně hrnce a vytáhl celé kravské kopyto i s chlupy a paznehtem. Ten večer jsme jedli pravou himálajskou „kopejtkovku“.

Po několika podobných příhodách se ale vůči kulinářským překvapením stanete imunními a budete pak schopni pozřít skoro všechno, aniž by se vám to příliš eklovalo. I placky z ječné mouky, z níž himálajská hospodyně před vašimi zraky vylovila několik tučných červů, mají po namáhavém přechodu šestitisícového sedla Saričen La chuť nebeské many.

Vařit si na cestách sám z místních surovin je sice možné, ale je to poněkud nepraktické a zdlouhavé. Vařič má cenu brát jen při výpravě do hor a odlehlých oblastí, ešus či jídelní misku naopak oceníte i při běžné výpravě do obydlených končin. Dá se v něm umíchat jogurt s ovocem, po návštěvě tržiště připravit zeleninový salát nebo na pokoji v hotelu si v něm můžete uvařit kávu.

Cibulka s asfaltovou příchutí

Nejlacinějším a nejrychlejším způsobem stravování jsou všude v Asii pouliční stánky a jídelny, kde jedí domorodci. Nebývají nejčistší. Prvních pár dní budou mít sice možná choulostivější z vás strach z nákazy, ale až třeba jako já, přistihnete indického kuchaře, jak krájí cibulku do vašeho pokrmu přímo na asfaltu ulice, na snížený hygienický standard si prostě zvyknete.

Dobré a syté jídlo lze ve většině asijských zemí pořídit v přepočtu už od 0,5 amerického dolaru. Objednat si můžete i poloviční porci a nikde se nesetkáte s pohrdavými pohledy, které znáte z našich pohostinství. Zatímco v muslimských zemích lze běžně dostat masité pokrmy, v buddhistických a hinduistických oblastech vám většinou nezbude než se přeorientovat na převážně vegetariánskou stravu.

U pouličních stánků si vyberete očima, v jídelnách někdy bývají i jídelní lístky v angličtině a s cenami. Pokud tam nejsou, jednoduše obejděte stoly ostatních hostů a ukažte číšníkovi, na co máte chuť. Dražší hotely a restaurace ve větších městech nabízejí západní speciality (tzv. continental či western cuisine), jídlo tu ale stojí mnohem víc. Pokud se vám zasteskne po evropské stravě, lze také ve většině hlavních asijských měst objevit drahé obchody s dovezenými konzervami a polotovary.

Mnohem levnější a zajímavější jsou lokální speciality. Jídla sice často pekelně pálí, člověk si ale za pár dní zvykne. Nebo se můžete předem domluvit s číšníkem na méně kořeněné verzi. Pokud jste už spolkli sousto, po kterém vám hoří ústa, nezapíjejte jej studeným nápojem, situaci to ještě zhorší. Pomůže doušek mléka nebo zajedení chlebem.

Text a foto: Ivan Brezina

Úvodní foto: Pixabay