Je nutné držet krok s hi-tech výbavou?

Moderní outdoorová výbava je fajn. Občas je ale dobře zamyslet se, jestli to s ní trochu nepřeháníme. shutterstock_8192629

 

Nedávno jsem seděl v horské chalupě, kde se u kamen sušily desítky skialpinistických bot letošního nebo maximálně loňského modelu. Skelety mého kamaráda mezi nimi vypadaly jako vlk mezi beránky. Odřené, ošoupané, s botičkou místy potrhanou a v barvách dávno nemoderních.

„Měl by sis taky pořídit něco takového,“ ukázal jsem zlomyslně na vyglancovanou výstavku. Kamarád to vzal trochu vážně. Nové boty u kamen si ze všech stran velice dobře prohlédl a pak dospěl k zajímavému závěru: „Jsou vyšší, botičku mají měkčí – to protože jsou nové. Ale jinak mi nenabízejí navíc nic, co bych už dvacet let neměl. Co je mi platné, že se dají použít pro nášlapné vázání, když ho nemám…“

Věci z muzea

Téma mne zaujalo a začal jsem o něm přemýšlet. Zrovna tenhle kamarád třeba navzdory vývoji horolezeckého vybavení stále používá pro ledové a mixové lezení rovný cepín. Jeho konstrukce s rovným topůrkem byla v roce 1992 světovou špičkou, jak rád připomíná. Ví, že je to dávno překonaný model. A přesto s ním toho vyleze víc než většina lidí s cepíny se zahnutými topůrky. Tedy s outdoorovým vybavením odpovídajícím moderní době.

Potíž je v tom, že vybavení dnes stárne stále rychleji. Zatímco já jsem mohl docela dobře začínat lézt po horách s vybavením našich otců, aniž by tím utrpěla moje autorita, dnes už je pět let staré vybavení zařazováno do kategorie „muzeum“. Ve skutečnosti přitom nestárne fakticky, ale jen morálně. Skutečný technický vývoj je totiž diskutabilní.

Jedním z důvodů je obrovský tlak na spotřebitele. Outdoorové firmy chrlí stále nové a nové modely, nové avantgardnější střihy, barvy, tvary a dokonce i materiály. Je potom velmi těžké určit, co je skutečná novinka technického rázu a co je jen „mrtvola“ v novém marketingovém kabátě.

Propálená bunda

Při podrobném a kritickém průzkumu zjistíme, že současná high-tech doba přináší ve skutečnosti jen velmi málo věcí, které bychom už neměli, nebo je aspoň neznali. Chceme pořád to samé: nepromoknout, nepropotit se, nemrznout. Jen se k tomu dostáváme různými cestami a používáme k tomu jiné materiály.

Výrobci membránového oblečení se snaží vyvinout materiál s co největší prodyšností pro pot a zároveň i s co nejnižší propustností pro vodu zvenčí. Snaží se tedy dosáhnout parametrů, které má už od pravěku zvířecí kůže. Jediným (a abychom byli spravedliví, tak i významným) rozdílem je hmotnost. A pak také fakt, že obrovské potřeby současného outdoorového trhu by produkce přírodní kůže jen těžko dokázala uspokojit. Nehledě na protesty ochránců zvířat.

Významnou nevýhodou nových syntetických materiálů je jejich krátká životnost a především hořlavost. Sednout si v moderním outdoorovém oblečení k ohýnku a opéct si buřta může vyjít i na několik tisíc korun. Stačí pár jisker.

Zbytečné vrstvy?

Odráží se to třeba v dříve velice rozšířeném trampingu. Před čtvrtstoletím jsme o víkendu vyráželi na čundry s malým jednoduchým ranečkem. Dnes chodíme na tytéž akce s batohem o objemu minimálně padesáti litrů. Bágly, jako bývala úeska, torna nebo malý kletr, už dnes nevidíme. Zaprvé jsou na nošení nepohodlné (mají tenké nepolstrované popruhy, chybí jim bederák, prsák a další příslušenství) a zadruhé se do nich už současné vybavení na víkend nevejde. Protože čím modernější vybavení máme, tím víc ho paradoxně potřebujeme.

Místo staré polárnické zásady „co se na tobě namočí, to na tobě uschne“ máme vrstvu funkčního prádla na odvod potu a další vrstvu na absorpci potu. Máme flísovou mikinu proti chladu, softshellovou bundu proti větru a membránovou bundu do opravdu špatného počasí. Typickým příkladem takového „zbytečného“ materiálu je populární softshell. Je příjemný, pěkně vypadá a díky určité pružnosti se dokáže dobře přizpůsobit tvaru těla. Navíc umožňuje i pěkné střihy, protože není limitován počtem švů jako membránové bundy.

Vlastnosti softshellu ale nejsou nijak převratné. Paropropustnost je mizerná, hřejivost ve srovnání s obyčejným svetrem špatná, voděodolnost nízká. Jen větruodolnost má slušné hodnoty, ale při podstatně nižší hmotnosti v ní softshell překoná obyčejná šusťáková větrovka. Ta ale prostě tolik „nefrčí“. Objemný a těžký softshell vás nezbaví nutnosti mít s sebou ještě skutečně nepromokavou membránovou vrchní vrstvu. Nejvýznačnější vlastností softshellu je totiž nasákavost. Oč hůř větrá, o to lépe propouští vodu zvenčí, přičemž ji znamenitě zadržuje.

Na Everest v tvídu

A tak si někdy říkám, jestli na tom starší generace nebyly lépe. Kvůli nedostatku tehdejších technologií a materiálů byly nuceny vystačit s málem. Přesto dokázaly věci, které my dnes stěží překonáváme, případně je s jejich „historickým“ vybavením považujeme za nemožné.

V roce 1924 se na Everestu ztratil George Mallory (v květnu 1999 se zase našel, ale to sem nepatří). Dodnes nevíme, jestli byl na vrcholu, nebo ne. Reinhold Messner se v knize „Malloryho druhá smrt“ domnívá, že skála zvaná Second Step byla mimo možnosti tehdejších lezců. Zní to sice věrohodně, ale co když to tehdy přelezli? Považoval by dnes někdo za možné vylézt do osmi tisíc metrů jen v několika vrstvách vlněného prádla a ve tvídovém obleku? Těžko. A vydal by se dnes někdo na Everest v tak „primitivním“ oblečení? Určitě ne.

Před několika lety jsem experimentoval s historickým lyžařským vybavením. Bylo sice těžké a poněkud neohrabané, ale ve své kategorii (které dnes říkáme backcountry) umělo to samé, co současné lyže. A třeba mistr Bohumil Hanč na svých doslova dřevních lyžích dosahoval zhruba stejných výsledků jako my dnes na našich hypermoderních běžkách z uhlíkových vláken.

„Dědkové průkopníci“ prošlapávali polární kraje, zdolávali horské masivy, řezali lyžařské stopy a prostupovali skalní stěny s vybavením, se kterým bychom my dnes nebyli schopni dojít ani do ZOO. Nemáme ani tušení, kam všude se mohli nebo nemohli dostat. A tak mě napadá, jestli s outdoorovým vybavením prostě neděláme moc cavyků.

Východ slunce

Jeden můj známý si nedávno postěžoval, že od doby, co vyměnil trampské sešité deky za kvalitní spacák, se už nad ránem neprobouzí zimou. „Od té doby jsem ale neviděl zázračnou hru světla na zasněžené pasece,“ vzpomínal. „Pomalu zhasínají hvězdy, už jsou vidět smrčky na kraji lesa, pak pomalu vychází slunce… V péřáku na nafukovací karimatce jsem později ten existenciální zážitek už vždycky zaspal.“

Osobně nemám vůbec nic proti kvalitním spacákům, propracovaným ergonomickým batohům, nepromokavým bundám ani ultralehkým lyžím. Otázkou ale je, jestli to trochu nepřeháníme. Čím víc high-tech hraček máme k dispozici, tím víc jich s sebou ven taháme. Při pohybu v přírodě se tak ocitáme v jakémsi malém soukromém „skleníčku“, dokonale izolovaném od přírody. Každý z nás se někdy dostane do situace „na hraně“, kdy nemá vše plně pod kontrolou. Je mu zima, je unavený, promoklý, má hlad… Jak se z toho poučíme propříště? Většina z nás si jen opatří další vybavení.

Kdybychom ale méně spoléhali na věci, které máme s sebou, museli bychom víc přemýšlet, víc se snažit a díky tomu si i víc užívat přírodu. Když už nic jiného, aspoň bychom častěji viděli východ slunce.

Text: Jan Šťovíček

Foto: Shutterstock

Počet komentářů: 4

  1. Koko Brdy napsal:

    Podepisuji. V jednom Vás však musím opravit. V sortě trampů, kde se pohybuji, je ueska, tele, nebo třeba italka naprosto běžnou součástí výstroje. Na akcích, kde nám sejde i osmdesát trampů byste hi-tech torny spočítal na prstech jedné ruky. A nejen torny.
    Na podobné téma jsem před lety napsal krátkou povídku: http://tramp-kuba.wz.cz/pov001.htm

    Více na https://www.facebook.com/Brdywood-632512143484593/

  2. Marian Gavlák napsal:

    …děláme. Ale asi jak kdo. S vrcholovým lezením už jsem kvůli věku a zdraví skončil, ale vrátil jsem se k vandrování. A kdo nosí všechno s sebou, rychle se vrátí ke starým dobrým zvykům z dob, kdy nic nebylo. Takže nosím jen tolik všcí, abych je v klidu unesl. On takový Karel Hynek Mácha taky nechodil v goretexu a moiře a kolik toho nachodil. V létě umrznutí nehrozí, komfort udržuju jen tím, že mám letní spacák, starou karimatku a lehkou celtu nad sebe, jedno prádlo na sobě, druhé v tlumoku a přepírám, když dojdu k nějaké vodě. Váha toho, co na vandr nesu, nepřekročí 10 kilo. Víc neberu, i kdyby trakaře padaly (spíše často míň). Je pravda, že když jsem s tím začínal, na první vandry jsem si bral zbytečně mnoho věcí s takovým tím „co kdyby“. Jenže když si to příště nevezmete, zjistíte, že se nic nestane. Jediné, co mě zatěžuje (ale ne zbytečně), je foťák. Ovšem i tady jsem se vrátil od drahé, velké a těžké zrcadlovky s pěti objektivy ke staré analogové lehoučké s dvěma starými objektivy – pevnou 35mm a 135mm, plus dva tři filmy. Jídlo mám v pytlíku (směs ořechů, zrn, vloček apod.), kdyby bylo nejhůř, k tomu uvařím polívku. A už se zase těším, jak o prázdninách vyrazím po stopách KHM na pouť krkonošskou. Není krásnější pocit, než jít nalehko, volný jako pták…

  3. Kurosan napsal:

    Není nutné držet krok s žádnou výbavou, k věcem bychom se však měli chovat s jistou etikou, takže když už si něco pořídím tak bych to měl řádsky obnosit nebo ji poslat dál k někomu kdo ji využije, ta věc by neměla mít smůlu, že padla zrovna na mě.. Tuto etiku skvěle vyučoval mnou obdivovaný Náčelník http://cestou.host.sk/13hra.htm Na druhou stranu člověk již starší klidně může přenechat štříbrný vítr, ranní červánkové drkotání zubů a jiné krásy těm opravdu mladým, a brát si od života to co krásného přináší pro jeho životní údobí.. :)

  4. Lucie K napsal:

    Souhlas. Jsem z mladší generace (28 let), ale pamatuji, jak nás táta tahal na trampy, kde s pomocí nože a ponča vykouzlil přístřech na přespání, v kotlíku a z vody ze studánky udělal čaj a obyč polívku z pytlíku, kus buřta a chleba, žádné superdehydrované jídlo, a dřevo na oheň nasekal – nekoupil v Hudy sportu :D My měli roztrhané rifle na dodělání, botky, atd. Občas je to legrační, když na Brdech potkáváme lidi v supermoderním značkovém ohozu, jak kdyby lezli na Mt. Everest, s hůlkami nordic walking, zdolávají „drsný terén“ Brd :) Mám ještě starou zelenou bundu „Aljašku“ po mamině – a je to drtič mrazu jak blázen. Ozkoušená i v Krkonoších při -30 stupních, celý den venku a na koni, pod to jen svetr a bylo teplo, ani se člověk nepotil. Softhsell mám ale taky, do města super a na lítačku se psem taky – je to fajn, neprofoukne, ale jak říkáte, zas tak světoborné, aby se z toho člověk podělal, to není.

Add Comment Register



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


4 × = čtyři

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Free mockups