Contintental Divide Trail. Tahle tři slova pro vás asi nic neznamenají. Zasvěceným se při nich ale rozbuší srdce a některým i naskočí husí kůže. CDT je totiž oficiálně nejdelším a nejtěžším trekem na severoamerickém kontinentu. Náš autor Petr Kosek nejprve popsal přípravy na takto náročnou cestu. Nyní už píše přímo z ní.

O půlnoci jsme Greyhoundem (americká autobusová společnost) dorazili do Lordsburgu v Novém Mexiku. Trail začíná v úplné pustině u malého monumentu na mexické hranici. Buď tam od nejbližší silnice den a půl půjdete, nebo si zaplatíte šíleně drahý odvoz jeepem. Ze sto třiceti kilometrů v poušti máme vítr, takže volíme jeep. Cesta je dost akční a už chápeme, proč jsme platili 120 dolarů za osobu.

Božská koupel

Za tři hodiny stojíme u monumentu nažhavení vyrazit. Nepřidalo nám, že nás cestou kontrolovali pohraničníci. Nabádali nás, abychom byli opatrní, protože jeden člověk je od pátku pohřešovaný. Ale zastavit už se to nedá a vyrážíme. Je to obrovská úleva! Profil trati je jen mírně zvlněný a vedro díky větru snesitelné. Bojujeme jen s váhou batohu: vybavení sice máme jen necelých sedm kilo, ale k tomu má každý jídlo a pro jistotu i šest litrů vody.

Během prvního dne zjišťujeme, že nám na pití stačí jen tři litry vody na osobu a den plus pořádně se dopít večer. V dalších dnech už proto tolik vody netaháme. Hned se jde líp. CDT Coalition udržuje po cestě pět water boxů s čerstvou vodou – zhruba každých 25 km. Nelze na ně sice spoléhat na 100 %, ale na nechutná kravská napajedla taky ne. Občas sice z tanku pro krávy nabrat musíme, ale máme filtr, takže je to spíš zpestření cesty než boj o život. K jednomu tanku jsme dorazili, zrovna když večer běžela solární pumpa. Přeplnil se a začal přetékat, což jsme využili k božské koupeli. Během sto čtyřiceti kilometrů není jediný povrchový zdroj vody, takže „sprcha“ představuje malý zázrak.

Nejhorší město v USA

Pouštní krajina je fascinující, i když tam vlastně nic není. Nebo možná právě proto. Máme štěstí na velké množství kvetoucích kaktusů a silný vítr v zádech. Obávanou etapu si proto oba užíváme. Nějaké puchýře, otlačená ramena a boky od batohu i nakopnutý kaktus samozřejmě proběhly, ale to jsou maličkosti. První noc nás vyškolila: přehnala se solidní větrná bouře, takže jsme ráno byli pěkně zasypáni pískem. Doteď ho dostáváme z vybavení i z těla. Ve městě z novin zjišťujeme, že bouře na dálnici převrátila pár kamionů. Takže jsme z ní vlastně vyvázli dobře…

Od monumentu nás odstartovalo celkem šest: veteráni trailu Doubleshot a Zippy Morocco, kteří nám rychle utekli, my s Oli jako napůl zkušený tým a dva úplní nováčci Mark z Aljašky a Turbo z Oregonu. Jdeme na pohodu – během následujících pěti měsíců bude na hrdinství dost času. Je lepší se v klidu rozejít a pak hlavně vydržet. Turbo a Mark vypadají už třetí den žalostně, ale nakonec jsou s vypětím sil v Lordsburgu o pár hodin před námi. Míří do hotelu, aby se dali do kupy. My směřujeme do kempu. Pračky i sprcha tam jsou a nesmíme se rozmazlovat.

Lordsburg v nás zanechal hlubokou vzpomínku na bezkonkurenčně nejhorší město, které jsme zatím v Americe navštívili. Když po pěti dnech v poušti dorazíte do města, moc toho nechcete. Najíst, umýt, nakoupit a vyprat. V Lordsburgu ale není nic kromě pár motelů pro kamioňáky. Je to jen roztahaný chomáč stavení kolem dálničního sjezdu v poušti. Přebíráme vybavení a skoro kilo a půl posíláme poštou před sebe do Colorada. Za měsíc buď přijde vhod, nebo poputuje domů. Znovu se přesvědčujeme, že nízká váha batohu je pro rychlý pohyb zásadní.

Půl roku volna

Ráno vstáváme v pět, abychom nakroutili co nejvíc kilometrů, než bude vedro. Během pár dnů bychom měli vystoupat nad 2 000 m, kde už snad bude líp. Čeká nás pětadvacet kilometrů pouštním údolím, než dorazíme do hor. Není tu vůbec nic. Odpoledne s obrovskou úlevou začínáme stoupat a míjíme milník prvních 100 mil!

Začínají se objevovat stromy a krajina je příjemnější. Konečně se ukazuje i hřeben, přes který se přehoupneme do Silver City. Cestou několikrát potkáváme Marka, který startoval ve stejný den jako my. Je to starší chirurg z Aljašky, který se už patnáct let snažil vzít si na tuhle cestu půl roku volna. Konečně se mu to povedlo!

Nic nás nebolí a Oli šlape jako drak. Každý den tak z plánu ukrajujeme něco navíc – 35 km. Obdivujeme Kubu Čecha, který teď šlape na PCT a pravidelně dělá přes 40 km.

Trail magic

Uprostřed dlouhého úseku bez vody (kde jsme radši zvolili žízeň než táhnout přes hřeben vodu) u silnice narážíme na „trail magic“. Na stromě jsou zavěšeny tašky s ovocem, pivem a vodou. Nechali je tu kamarádi lidí, kteří šlapou den před námi. Jim (a dalším šťastlivcům) se snaží zpříjemnit cestu pouští. Nedalo se to jen tak přejít. Pomlsali jsme, pososali, vzali litr vody navíc a vyrazili přes kopec. Do Silver City nás čeká dvacet kilometrů po asfaltce. V noci poprvé trochu mrzne. Ráno vyrážíme v sedm a v poledne už obědváme v Silver City. Krásné, živé městečko, které má v centru kemp a pivovar! Zítra zahájíme devítidenní etapu kaňonem řeky Gila, na které nás čekají skoro dvě stovky brodů. Snad je přežijeme ve zdraví…

Text a foto Petr Kosek (Nalehko.com)