Cestovatel a režisér dokumentů Petr Horký točil už skoro po celém světě, ale osudový vztah ho pojí k polárním krajům.

Petr Horký je muž mnoha profesí a tváří, v první části rozhovoru se podělil o tu, která miluje cestování do polárních oblastí.

Šlo vám někdy o život?

Když jde člověku o život, znamená to, že něco zvoral. Na každé expedici se musí počítat s rizikem a umět s ním zacházet. Je třeba mít připravené únikové scénáře. O život mi šlo asi nejvíc v Libanonu. Seděl jsem v autě s mladým klukem, který jel jako blázen. Vyprovokoval honičku a ve velké rychlosti jsme bourali. Sám jsem myslím fatální chybu zatím neudělal. Neriskuju jako dřív, kdy jsem se na Jávě vypravil na vrchol sopky Merapi v době, kdy se čekala její exploze. Vybuchla pak za tři dny… Byl jsem hazardující kretén, ale už jsem se změnil. Zvlášť když se nám narodily děti.

Na svých cestách jste natáčel s osobnostmi, jako je horolezec Messner, mořeplavec Heyerdahl, spisovatel sci-fi a vynálezce Clarke nebo záhadolog von Däniken. Mají něco společného?

Věděl jsem, že když se s nimi chci setkat, nemohu jen požádat o rozhovor. Slyší ale na skutečný zájem o svou práci. Nikdo z nich se nechoval jako primadona. Lidé, kteří jsou posedlí nějakým zájmem, mají něco společného.

Jak se na vaši častou nepřítomnost dívá rodina?

Po narození dcer jsem cesty hodně zredukoval. Nechci přijít o jejich dětství. Dřív jsem cestoval třeba osm měsíců v roce, teď to jsou řekněme dva, tři.

Jaké jsou vaše další plány?

Na filmové akademii píšu diplomku na téma Vliv Zikmunda a Hanzelky na vývoj českého filmového cestopisu, což navazuje na přípravu filmu o Miroslavu Zikmundovi. Je to motiv, ve kterém ležím tři roky. Můj absolventský film se bude jmenovat „Století Miroslava Zikmunda“. Pracuju i na spuštění cestovatelského webu, který bude mimo jiné mapovat výpravy obou slavných cestovatelů.

Je pravda, že jsou Češi cestovatelským národem?

Cestováním jsme posedlí. Na to jak jsme malinkatý nárůdeček, potkávám Čechy všude. Vychází u nás snad deset cestovatelských časopisů. Češi byli i účastníky slavných expedic. František Běhounek vědecky spolupracoval na projektech Amundsena a Nobileho, Václav Vojtěch po boku admirála Byrda vstoupil jako první Čech na území Antarktidy…

Na vašich cestách a zájmech překvapuje šíře záběru. Jak jste se k tomu dopracoval?

Společným jmenovatelem mého života jsou lidé a komunikace. Když jedu do světa, je pro mě největším dobrodružstvím setkávání s lidmi. Vlastně je to pořád dokola jedno stejné téma.

Vyčistíte si při svých toulkách po světě hlavu?

Každá cesta, a hlavně cesta do polárních krajin, je součástí duševní hygieny. Někdo jezdí do lázní, já do zemí sněhu a ledu. Tu hygienu vytváří i změna činnosti. To ví každý, kdo pracuje hlavou a pak se pustí do stavby zdi. I když ho fyzický výkon unaví, hlava si nesmírně odpočine a jemu se pak třeba snadněji píše.

Zažíváte vedle dobrodružství a nebezpečí i úsměvné historky?

Chcete nějakou? Tak třeba Inuité žijí v matriarchální společnosti, všechno u nich řídí ženské. Když jsme se s britskými vojáky chystali na přechod Grónska, zažili jsme, jak ženy loví chlapy. Přišla ke mně nádherná Eskymačka, postavila přede mě skleničku a ptala se: „Jak se máš? Co děláš?“ S kamarádem Colinem jsme jako ženáči ukazovali prstýnky a vysvětlovali, že jsme zadaní. Svobodní chlapci ale zažili krátkou známost. Pro Micka si druhý den ráno přijela krasavice na sněžném skútru a odvezla si ho někam do zasněžených plání… Takže klidně můžu říct, že jsem velkým zastáncem matriarchátu!