Byl jsem hazardující kretén, říká Petr Horký – 1. část

Cestovatel a režisér dokumentů Petr Horký točil už skoro po celém světě, ale osudový vztah ho pojí k polárním krajům.

Muž mnoha profesí Petr Horký je obdivovatelem Hanzelky a Zikmunda. Toto téma se objeví i v jeho filmu „Století Miroslava Zikmunda“.

Výpravy do neznámých končin jsou snem každého kluka. Jak to bylo ve vašem případě?

Mě to chytlo už v dětství. Tatínek byl horolezec a jezdil divokou vodu. Pamatuju se, jak jsem byl fascinován, když jsem poprvé přelezl skalní převis. Před tím jsem si říkal, že to není možné… Později jsem byl tramp, ale ne paďour. Oheň byl posvátný! A tyhle návyky postupně přerostly v cestování.

Od trampingu je ke skutečnému cestování daleko…

Ono to zas tak daleko být nemusí. Všechno je otázkou rozhodnutí. Pokud si řeknete, že prostě budete cestovat, tak začnete. Podstatné je nenosit to v hlavě, ale jednat. Třeba blbě, ale jinak člověk zkušenosti nezíská. Jde o rozhodnutí sebrat se a jet. Když zpětně vidím, jak jsme v roce 1996 odjeli s Mirkem Náplavou do pouště Gobi hledat mystického písečného červa Olgoje Chorchoje, musím se usmívat. Ale hlavní byl ten motor a impuls. Chybami se člověk učí a zlepšuje, logisticky i filmařsky.

Cestování do odlehlých koutů světa stojí spoustu peněz. Jak je získáváte?

Když je člověk něčím posedlý, většinou se mu to podaří uskutečnit. Lidé mi často říkají: „Vy se máte, když vám někdo platí cesty.“ Jenže on mi je nikdo nezaplatí. Každý, kdo má touhu vypravit se do neznáma, to může dokázat. Nejdřív si musí ujasnit cíl a pak si na výpravu vydělat. Trvá to třeba rok, ale jen shánět peníze nestačí. Cestovatel musí i pracovat na projektu. Až přijede na místo, musí vědět, co tam chce vidět, natočit, vyfotit nebo napsat. Čím víc se bude jeho téma lišit od toho, co už zmapovali lidé před ním, tím lépe. Když výprava dobře proběhne a materiál se po návratu dobře zpracuje, výsledky se zúročí. Můžete to prodat, napsat knihu, přednášet… Vynaložené prostředky se začnou vracet.

Určitě ale existují i výpravy, které si na sebe nevydělají…

Podnikl jsem výpravy, které nevydělaly ani náhodou, ale i ty, které mě nějaký čas živily. Mezi těmi prvními jsou ovšem i výpravy, které pro mě mají větší hodnotu, než kdyby mi vydělaly peníze. A musím dodat, že se cestováním neživím.

Jak souvisí cestování s vaší profesí režiséra-dokumentaristy populárně naučných filmů?

Zpočátku jsem nevěřil, že bych mohl na cestách točit. Myslel jsem, že sestavím větší tým a vezmu s sebou filmaře. Ukázalo se to být nepraktické, a tak jsem si řekl, že zkusím dělat dvouminutové příspěvky a reportáže do televize. Začal jsem na sobě pracovat, učit se… Režisérské vzdělání si doplňuju až teď, letos dokončuju Filmovou akademii Miroslava Ondříčka v Písku.

Proč vás to táhne do polárních oblastí?

Nejenom tam. Jsem zamilovaný i do Afriky a za svou osudovou destinaci považuju Šrí Lanku. Vždycky mě tam něco zavane. Byl jsem tam asi sedmnáctkrát a měl bych tam jet znovu ještě letos. Co se týká polárních oblastí, nemohu s jistotou tvrdit, že tam budu jezdit do důchodu. V tuto chvíli je ale pro mě polár důležitý proto, že tam potkávám sám sebe. Před lety jsem se bavil s Miroslavem Zikmundem, že už na mapách prakticky neexistují bílá místa, ale že jsou bílá místa v hlavách lidí. Když jsem blízko pólu, bílo kolem symbolicky představuje místa v mé duši, kterými cestuji. To je pro mě podstatné. Patřím do Evropy, mám rád Prahu, ale moje duše často nestačí tempu života, který tady žiju. Blízko pólu má duše čas mě doběhnout.

Jak na vás působí nejchladnější klima naší planety?

Mám ho rád, i když je to pro člověka nebezpečné prostředí. Mráz bolí, jídlo je po třech týdnech hrozně jednotvárné, složitě se chodí na záchod… Ale mně je tam hezky. Na letošní výpravě na Špicberky byla první tři dny silná vichřice a mlha. Na pochodu jsem vnímal, jak to zvenku zuří a mlátí, ale uvnitř mi bylo fajn. Cítil jsem, jak s tím prostředím kamarádím. To „kamarádství“ zní blbě, ale jsem s těmi podmínkami v dialogu. Beru to jako setkávání s něčím silným.

Extrémní podmínky jste zažil při sibiřské expedici. Jak se v „teplotách“ -50 °C spí ve stanu?

Padesát pod nulou je takový mráz, že už se funguje hodně těžko. S Vaškem Sůrou jsme měli vybavení právě do -50 °C. Tři noci nad ránem jsme na sobě měli navlečené úplně všechno. Leželi jsme v hutných spacácích, přes sebe ještě péřovky a aluminiovou fólii… Přesto jsme ale zatínali svaly, abychom vygenerovali nějaké teplo a ty dvě hodiny nejextrémnějšího poklesu teploty nějak přečkali. Byla to cenná zkušenost, protože když jsme se pak ocitli v minus třiceti, říkali jsme si, jak je to dobrý.

Pomáhá v extrémně mrazivém klimatu tvrdý alkohol?

Nepomáhá. Půllitrovku slivovice nikdy nezapomenu přibalit, ale vystačí mi na celou dobu. V polárních podmínkách potřebuje být člověk dobře zavodněný a tvrdý alkohol dehydruje. Opít se by byla hrubá chyba. V mrazech se totiž organismus po pár dnech přeladí a polárník musí myslet na to, aby vnímal chlad. Zní to možná divně, ale je snazší zmrznout než se uchovat při životě. Proto je jakékoliv otupění nebezpečné. Alkohol funguje jen jako krátkodobé „nakopnutí“, třeba navečer při stavbě bivaku.

Nepřipadá si člověk v takových mrazech proti přírodě nicotný?

Tak nějak se to dá vyjádřit. Každý komunální politik by měl občas vyfasovat invalidní vozík a zkusit se projet po svém obvodu, aby zjistil, co je tam pro hendikepované špatně. A stejně by měl každý běžný člověk poznat, jaké je jeho postavení vůči přírodě. Iluze, že něco řídíme, je hrozně nebezpečná. A pro příklady nemusíme chodit daleko. Stačí si vzpomenout, co s našimi sebejistými městy provádějí povodně.

Jak v permanentním chladu žijí severští „domorodci“?

Myslím, že jinde by se jim líp nežilo. Inuit je naplněný štěstím i v pro nás těžko zvládnutelných mrazech. To neznamená, že Inuité nepřejímají vymoženosti současného světa. Už prakticky nežijí v iglú a používají sněžné skútry. To samé platí o Jakutsku. Dodnes tam fungují kočovní chovatelé sobů, kteří v nejchladněji obydleném místě na zeměkouli používají stany s pecemi. Přečkávají i sedmdesátistupňové mrazy. Mluvili jsme se stařenkou Káťou, která se narodila ještě v rodině kočujících Evenků. Její maminka byla s dalšími členy kmene na pochodu, a když přišla její chvíle, poodešla stranou, sedla si pod strom a Kátinými slovy „kak sabáčika“ (jako pejsek) ji porodila. Pak se zase přidala k ostatním. Když se novinu dozvěděl její druh, zastavil pochod, zabil soba a začali slavit… Dnes už se tam žije o něco pohodlněji.

Add Comment Register



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


sedm + 7 =

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Free mockups