Chcete vědět, jak to průběžně vypadá se členky expedice Na kole napříč jižní Afrikou? Vydejte se s námi na cestu alespoň virtuálně v reportážích přímo z cesty.

Všechny předchozí články z expedice jak o fázi příprav, tak o předchozích zážitcích, najdete zde.

Zambezi a Viktoriiny vodopády

V dobách britského koloniálního panování na jihu Afriky bylo území těchto států společné a nazývalo se Rhodesie. Řeka Zambezi dělila přirozeně území na severní Rhodesii, dnešní Zambii, a jižní Rhodesii, dnešní Zimbabwe. Když tedy státy mají společnou řeku, dělí se také o nejvýznamnější turistický klenot jižní Afriky, kterým jsou jednoznačně Viktoriiny vodopády. To, že je pro Evropský civilizovaný svět objevil anglický misionář, cestovatel a badatel David Livingstone, mnozí vědí, ale že se o jejich zmapování zasloužil Emil Holub, známý český cestovatel, byla novinka i pro mě. Má v Livingstone dokonce bustu.

Vše se tady točí kolem vodopádů a veškeré atrakce, jako procházka s výhledem na padající vodu, rafting, bungee jumping, vyhlídkový let helikoptérou a další, jsou zajišťovány z obou stran hranice. Pojítkem je železný obloukový most z roku 1905, který se klene pár set metrů od vodopádů vysoko nad zpěněnou Zambezi. Původně byl pouze železniční a byl součástí ambiciózního plánu propojit Kapské Město s Káhirou. Dnes je napůl železniční a napůl automobilový. Provoz na něm je však minimální.

Naše plány na rafting zhatila příliš vysoká voda, prostě se nejezdí. Vyšel alespoň bungee jumping. Pocity ze skoku prozrazovat nebudu, zkazil bych zážitek těm, kteří si to chtějí zkusit. Budu se soustředit na vodopády samotné. Už v Livingstone, když jsme šli po hlavní třídě, byl v dálce nad lesem vidět přes sto metrů vysoký bílý mlhavý útvar připomínající kouřící chladící věže Temelína. Byla to však vodní tříšť z vodopádu vyfukovaná z úzkého kaňonu nahoru silnými vzdušnými proudy.

Bylo jasné, že u vodopádů suší nezůstaneme. Jsme tu totiž v období maximálního průtoku řeky Zambezi. Tisíce metrů krychlových vody se tu valí přes několik stovek metrů dlouhou hranu vodopádů a řítí se až do 110 metrové hluboké průrvy. Vy se procházíte na druhé straně této 50 – 100 metrů široké štěrbiny. Občas je vidět protistrana, občas vidíte jen bílou stěnu vodní tříště letící přímo do oblak. Tam, kde je sucho, postávají fotografové a zvěčňují pro sebe krásu vodopádu a všudypřítomné duhy. Tam, kde tříšť podléhá gravitaci a padá na vybetonované chodníčky v síle letní bouřky, není většinou nikdo.

Léčení „po africku“

U vodopádů v Livingsotne (Zambie) a ve Victoria Falls (Zimbabwe) jsme strávili tři dny. Trochu jsme se flákali, trochu odpočívali, trochu papali, trochu bumbali, trochu prali a trochu řešili zdravotní problémy. Nateklá dáseň se po antibiotikách hned zlepšila. Při cestě do muzea však Pavel nevěnoval pozornost betonové strouze mezi chodníkem a silnící, osobně tomu říkám lapač na lidi, a spadl do ní. Dost si odřel holeň. Ošetřili jsme to a večer opět zavolali manželce doktorce a provedli jsme lékařské konzilium přes tele-skype-konferenci mezi Afrikou a Evropou. Africké zdravotní zařízení jsme se přece jen rozhodli nechat až pro případ vyšší nouze.

Nakupování v Zimbabwe

Na kupování v Zimbabwe má jednu zvláštnost. Kolem roku 2008 tu místní vláda dokázala hyperinflací zdevalvovat zimbabwský dolar do trilionových bankovek, až se to celé zhroutilo. Zimbawské dolary se staly bezcennými papírky. Sami jsme si některé bankovky koupili jako suvenýr, jako třeba tu, co má na sobě napsáno 10 000 000 000 000 zibabwských dolarů. Místní miliardy tak nahradily americké dolary. Ekonomice to pomohlo, přece jen je to stabilní měna.

Celý problém je, že i v roce 2014 je tu zoufalý nedostatek drobných 1, 2, 5, 10 dolarovek a ty co obíhají, jsou strašně zničené a špinavé od denního používaní. Centy se nevedou, kdo by je z USA přivezl? Výjimečně má někdo kovové jihoafrické randy, kdy 1 rand slouží jako 10 amerických centů. Vše se tedy přizpůsobilo hodnotě 1 dolar – pivo za dolar, čtyři rajčata za dolar, chleba za dolar… Všichni mají stejnou marži.

Jedeme do Bulawaya

Konec flákání, Marek je už natěšený na cyklistiku, jede se do Bulawaya. Mapa ukazuje 438 km. Krajina se od Botswany diametrálně změnila. Jedeme převážně lesem, to znamená alespoň částečně ve stínu. Silnice vede kopcovitou krajinou nahoru-dolů, asfalt je slušný, provoz vcelku malý. Zvláštností jsou staré autobusy se zahrádkou a hromadou zavazadel a pytlů na střeše. Moderní autobusy zahrádky nemají, tak tahají za sebou nákladní přívěs, aby se cestujícím jejich hromady věcí někam vešly.

Na cestě do Bulawaya jsme zastavili v průmyslovém městečku Hwange. Zašli jsme tam do otevřené taverny a podružili se s místními dělníky. Když se mě Marek zeptal, zda tam je zahrádka, tak jsem se mu vysmál, ale pak jsem mu dal za pravdu. Zahrádka tam v podstatě byla. Vybetonovaný plac, na něm vyzděné domečky s kójemi s vyzděnou lavicí a vybetonovaným stolem. V podstatě nezničitelné.

Bulawayo nás přivítalo rušným městským životem. Jdeme zkusit sehnat něco k jídlu. A jak taková strava cestovatele v Africe vypadá? To si necháme na příště.

Více fotek a komentářů na plus.google.com/116301878937483169585

Text a foto: Petr a Pavel Záchovi, Marek Falcník