Do pedálů šlápneme v nejsevernějším koutě Moravy. Na hřebeni Rychlebských hor nás čeká více než půlstoletí starý příběh. Najdeme v tmavých lesích na česko-polské hranici stopy starých lidských sídel?

Vyjíždíme z městečka Branná severně od Šumperku. Výstavnost jeho architektury reprezentovaná zříceninou hradu Kolštejn, zámkem a dalšími historickými stavbami nás nenechává na pochybách, že jsme přijeli do kdysi bohatého kraje. Už od doby kamenné tady bylo pěkně živo. Kraj sdílel pestré dějiny střední Evropy a obyvatelé si užívali všechny výdobytky civilizace – kolonizaci, války, plenění, mor…

Po stovkách let rozvoje se ale všechno změnilo, a to skoro ze dne na den. Po druhé světové válce odtud bylo vysídleno německé obyvatelstvo. Hranice se uzavřely a z dříve prosperujícího kraje se stal opomíjený kout. Zmizeli nejen lidé, ale i celé vesnice, po stopách jejichž příběhů se dnes vydáváme. Šlapeme do pedálů a po krásných podhorských loukách se houpeme do Starého Města pod Králickým Sněžníkem, které je dalším možným výchozím bodem pro průzkum hřebene Rychlebských hor.

Kamenní svědci

Už při zdolávání ostrého převýšení na Kunčickou horu (943 m) nacházíme první stopu. Na cestě po loukách míjíme velké kupy vyskládané z kamení. Jsou to nenápadné památníky pracovitosti původních obyvatel kraje. Kameny z luk a polí po staletí vysbírávali a vršili na hromady, aby mohli obdělávat zdejší chudou půdu. Kamenní pamětníci starých dob nás provázejí dokonce i ve vzrostlém lese, do kterého jsme se ponořili. Kupy a hromady jsou připomínkou pomíjivosti lidského snažení a síly přírody, která je nechává zvolna prorůstat trávou a náletovými dřevinami.

Jen asi dva kilometry jižně necháváme Kladské sedlo, které Rychlebské hory odděluje od masivu Králického Sněžníku. A pak jsme konečně na hřebenu. Začíná tu parádní vrstevnicová červeně značená stezka, tiše se vlnící starým lesem k Medvědí boudě. Super! Na chatu Paprsek to máme už jen kousek.

Příběhy starého chataře

Při stoupání na hřeben se nám připomnělo tvrdé rychlebské počasí. Od prodírání se deštěm napojenou vegetací jsme promočení do půl pasu a teplota i přes začínající léto spadla pod pět stupňů. V Paprsku se o utahané bikery naštěstí umějí postarat. Taky aby ne, když má tahle horská chata osmdesátiletou tradici! Otevřena byla v srpnu 1932, tehdy pod názvem Schlesierhaus (Slezský dům).
Dáváme horkou sprchu, objednáváme pivko a začínáme se vyptávat po zaniklých vesnicích. Do řeči se dáváme se spolumajitelem chaty panem Míkou. Narazili jsme na toho pravého. Postupně spolu obcházíme historické fotografie rozvěšené po stěnách chaty a posloucháme jeden příběh za druhým. Po druhé světové válce z mapy kraje zmizely na dvě desítky vesnic a osad. Počet obyvatel už tak řídce osídleného horského regionu se smrskl na polovinu a život tu nabral úplně jiný směr.
Na závěr od chataře dostáváme výborný tip. Jedna ze zaniklých vesnic, Hraničky, prý stávala přímo na hřebenu. Není co řešit, náš zítřejší cíl je jasný.

Poklady na hřebenu

Ráno nedočkavě vyrážíme chvíli po rozednění. Kousek od chaty se napojujeme na hřebenovou stezku lemující hraniční patníky. Coby bikové delikatesy si postupně dáváme nejvyšší vrchol Rychlebských hor Smrk (1 126 m), fotogenickou skalku Pasieczna i lezeckou vložku na vyhlídkovou Kovadlinu. Stezka se chvíli rozmarně houpe po hřebenu, pak se v ďábelském tempu propadá do sedel, chvíli zase stoupá, chvíli na nás cení technické zoubky… Velká, ale opravdu velká paráda. Určitě jedno z nejlepších bikování v Česku!

Užíváme si velkolepý zážitek a přitom se nejednou přistihujeme, jak pohledem propátráváme okolní les. Zkoumáme křižovatky a sledujeme strže vedle cest. Pan Míka, chatař z Paprsku, nám totiž dal ráno na cestu ještě jeden příběh. Němečtí obyvatelé podle něj před koncem války tušili, že jejich dny na území Československa jsou sečteny. Zároveň ale věřili, že se na „své“ území brzy vrátí. V horách podél cest a stezek prý proto ukryli mnoho zapečetěných beden se zlatem, cennostmi a zbraněmi.

Sovětská rozvědka NKVD po květnu 1945 s pomocí zajatého německého důstojníka některé bedny vykopala. Řada jich ale zůstala ukryta pod sněhem, který se ten rok držel v horách dlouho. Mezi místními se povídá, že i když byla později kvůli hrozícímu zabavení věcí státem vykopána i řada dalších beden, mnoho jich v Rychlebských horách na objevení ještě stále čeká.

Oživlé osudy

Za Špičákem se už stezka pozvolna uklidňuje a začínáme sjíždět do sedla. Stačí se pozorně dívat kolem sebe a už vidíme první „posly civilizace“. Opět míjíme vyskládané kamenné hromady, které se ve vysokém lese zvláštně vyjímají. Chvíli na to stezka dokonce pokračuje přímo po pozůstatcích starobylé kamenné zdi.

Svižný technický sjezd z Borůvkového vrchu nás z ničeho nic vyplivuje na rozlehlou, jakoby pastelově malovanou louku. Tak tady by to mělo být. Rychlý pohled do mapy to potvrzuje – dorazili jsme k cíli. Právě zde stávala horská obec Hraničky (německy Gränzdorf), založená v roce 1785. Mívala na tři sta obyvatel, devětatřicet domů, kostelík i školu. Vysídlení německých obyvatel bylo dokončeno až v roce 1949. Pokusy o dosídlení Čechy ztroskotaly. Vesnice zůstala prázdná a co šlo, to rozebrali noví obyvatelé okolních vesnic. Na příkaz komunistické vlády pak v roce 1959 srovnali Hraničky se zemí ženisté československé lidové armády.

O padesát let později se už jen pomalu a tiše brouzdáme trávou planiny, která je ze všech stran sevřená hustým lesem. Je to zvláštní, silný pocit. Stačí přivřít oči a vyrostou kolem vás přízračná stavení. Rázem jste uprostřed vesnice, která pulzuje životem. Dnes už ale Hraničky připomíná jen několik rozvalin a jediný přeživší dům, který pro svou rodinu díky šťastné souhře náhod zachránil lesní dělník Franz Schlegel.

Text a foto: Petr Slavík (Trail-busters.cz)