Z Botswany do Zambie

Chcete vědět, jak to průběžně vypadá se členky expedice Na kole napříč jižní Afrikou? Vydejte se s námi na cestu alespoň virtuálně v reportážích přímo z cesty.

Všechny předchozí články z expedice jak o fázi příprav, tak o předchozích zážitcích, najdete zde.

Fáze – Těšení se

Každá cesta, to je spousta těšení. Nejdřív se člověk těší, až konečně odjede, pak se těší, až přijde vrchol cesty a nakonec se těší domů. Na co se vlastně těšíme my? Proč děláme cestu touhle pustinou, kde není nic stovky kilometrů? Je to výzva. Každý den monotónně do sedla a od úsvitu do soumraku a po tmě šlapat a šlapat. Těšit se na maličkosti.

V dvoučlenném pelotonu se střídáme po dvou kilometrech. Těším se, až pojedu druhý, zvolním tempo, trochu si odpočinu, protáhnu se, napiju se. Těším se, až pojedu jako první, otevřou se mi výhledy na nekonečně stejnou cestu, šlápnu trochu víc do pedálů. Těším se, až se po ránu oteplí a sundám si větrovku. Těším se na přestávku po dvaceti kilometrech. Těším se, až odpoledne utichne protivítr a pojede se svižněji. Těším se, až mi na tachometru naskočí 10, 20, 50, 100, 150 km. Těším se celý den, až dojedeme do tečky na mapě, že tam něco bude. Jsou to malá těšení, vážím si jich. Dávají mi sílu. Asi tak, jako maratonce potěší ukazatel, že uběhl další kilometr.

Fáze – Naplnění

Cestovatele naplňují uskutečněné sny. Naplňuje mě, že se cesta daří. Naplňuje mě, že se od psacího stolu podařilo odhadnout místní podmínky a naše schopnosti a že to vychází. Bylo potřeba přijet do Livingstone včas a my to zvládli. Jsme tady, ale nepředbíhejme.

Z Maunu do Kazunguly

V Maunu zatáčíme čistě na východ. Přímo do Kazunguly se jet nedá. Čára na mapě tam teda je, vede NP Okavango Delta a Chobe NP. Do národních parků se na kole nesmí a cesta je stejně jen písčitá, takže pro nás nesjízdná. Je to ráj zvířat, jedno z mála míst, které jsme jim jako lidé nechali. Cesta na východ vede krajinou podobnou těm předchozím. Tráva, křoviska a občasné stromy. U veterinárně-policejní kontroly si s námi nevědí rady. Už se setmělo, dál jsou prý lvi (to by mě zajímalo, zda je někdo někdy viděl). Ptáme se, zda můžeme přespat u silnice, nakonec nás pouští za plot ke svým ne příliš útulným domkům, kde přebývají. Stavíme stan. Ráno projíždíme po asfaltu po okraji Makgadikgadi Pans NP. Snížená místa, která se v období dešťů zalévají vodou. Teď to jsou vyschlé planiny a ze zvířat vidíme jen přejetou divokou kočku na silnici.

Už jste si někdy zajeli do vedlejší vesnice na pivko? My jo. Bylo to 150 km a pivo měli, to není v Botswaně zas až tak pravidlem. Že si ho vychutnáme? Třetinka v nás zasyčí a my jedeme zase už za tmy poslední 4 km do Planet Baobab kempu dát si sprchu a vyprat. Vždycky, když se někde ubytujeme, pereme. To je vám taková otrava. Někdy mám pocit, že jsem odjel na dovolenou, jen abych tu pral. To víte, kufr hadrů a na každý den čisté slipy si nevezeme.

Elephant Highway

O 100 km dál je Nata. Takový zapadákov na křižovatce, ale jídlo se tu koupit dá. Čeká nás dalších 300 km nejistým územím na sever k Zambijské hranici. Té cestě se říká Elephant Highway – Sloní dálnice. Táboříme „na divoko“, 10 km od Nata. Druhý den ráno jsem div nevjel do ještě kouřícího sloního…ehm…hromádky. To bych si asi pěkně zasekal převodové ústrojí mého železného oře. Sloni tu skutečně jsou. Viděli jsme jich pár u cesty, ale na rozdíl od aut je děsíme, hned se k nám obracejí zadkem a odcházejí.

Kde budeme spát? Přes sto kilometrů nebylo nic a dalších sedmdesát to nebude lepší. Je tu odbočka k táboru silničářů, co tu stavěli novou silnici. A poté se jede opravdu dobře. Ujal se nás jeden dělník ze Zimbabwe. Tábor se pomalu likviduje, svůj účel tu už splnil, silnice je téměř hotova. Sloni dávno zbořili plot a opravovat už se nebude. Spíme vedle karavanu, patnáct metrů od nás rve slon trávu, v dáli štěkají hyeny. Druhý den jsme potkali ještě psa hyenovitého. Chceme dojet do Kazunguly, tak jsme si naordinovali 165 km. Nebýt čtyřnásobného řešení píchnuté duše, tak jsme do údolí řeky Zambezi přijeli ještě za soumraku. O půl hodiny jsme to nestihli, takže zase blikačky a čelovky…

Hranice do Zambie

Kazungula je místo, kde čekají zoufalí kamioňáci několik dnů, až je převeze přívoz do Zambie. My dopoledne řešíme ještě zubaře. Jeden zub zlobí, nateklá tvář, už to trvá pár dnů. Po obhlédnutí místních možností a telefonické konzultaci se základnou v Česku nasazuji antibiotika a jede se dál. Přívoz vezme jen dva náklaďáky, pár pěšáků a nás. Zadarmo. V Zambii kupujeme za 50 USD vízum. V Namibii jsme platili namibijskými dolary, v Botswaně to byla pula a tady je to kvača. Jedna kvača jsou tři koruny, tak jsme „kvačli“ pivo a pustili se do posledních 60 km do Livingstone. Pozor! Po 12 dnech opět kopce. Největším překvapením Zambie jsou však desítky domorodců na kolech mezi vesnicemi. Tak to bude v Livingstone i cykloshop!

Livingsone

Druhý den odpoledne jsme vyzvedli třetího člena výpravy, Marka. Pěkně si smontoval kolo a jede se do hospody. Dlabeme a na uvítanou si ťukáme džusem. Chyba v plánu! Tady mělo být jednoznačně pivo! Nojo, zas tak všechno od psacího stolu naplánovat nejde.

A jak nám to pojede ve třech? O tom až příště. A to už bude ze Zimbabwe.

Více fotek a komentářů na plus.google.com/116301878937483169585

Text a foto: Petr a Pavel Záchovi

Add Comment Register



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


pět − = 2

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>