Výzkum perské pohostinnosti

Podle toho, v jakých souvislostech se o Íránu píše v západních médiích, by člověk mohl nabýt dojmu, že cizinec je tu neustále v nebezpečí života a může být kdykoli zlynčován davem fanatických muslimů. Skutečnost je ale úplně jiná.

Třeba už jen ta pro našince až neuvěřitelná pohostinnost místních obyvatel! Nestyďte se jí využít, protože odmítnutí by bylo chápáno skoro jako urážka. Součástí íránské etikety je tzv. taarof. Jde o jakési přetahování v altruismu, které doprovázejí lehce klamavá slova a gesta. „Žádné peníze si nevezmu, nechtějte mne rozzlobit!“ koulí očima Peršan. O tom, jestli se bude platit a kolik, přitom rozhoduje umění a zdvořilost obdarovaného. Tradiční úlohou vaší protistrany je bránit se přijetí jakékoli odměny. Míra odporu bývá různá – někdy trvá krátce, jindy je nezlomná.

Protože cizinci o taarofu většinou nic netuší, nezřídka dochází k situacím, kdy je přátelské a velkorysé jednání Peršanů dost nemorálně využíváno. Pokud se někdo chlubí, že v Íránu nevytáhl několik dní peněženku z kapsy, tak mu to věřte. Určitě to ale není příklad hodný následování. A tenhle článek není návodem, jak na to.

Prsteny nejsou třeba

Pro batůžkáře je Írán ideální zemí. Doporučit ho lze hlavně studentům, kteří mají hluboko do kapsy, spokojí se s nižším standardem služeb, ale touží po silných zážitcích a orientální exotice. V Íránu najdou hustou síť levných hotelů a ubytoven (musafercháne). Hromadná doprava tu funguje výborně a ceny jsou tak nízké, že si bude připadat jako západní Němci v Česku těsně po roce 1989. Vstupné do památek je pro cizince sice někdy dražší než pro domorodce, ale obvykle lze usmlouvat různé slevy.

Cesta do Íránu je spojena i s jistými obtížemi, hlavně v počáteční fázi. S udělením víza občas dělají na ambasádě drahoty a ženy musejí mít po celou dobu pobytu v zemi hlavu zahalenou v šátku. Výčet nepříjemností tím ale končí, a vzhledem k horkému podnebí je navíc šátek vítanou ochranou proti úpalu.

persan

Pohádky o tom, jaké problémy v Íránu čekají nesezdané dvojice, jsou opravdu jenom pohádky. V dámské společnosti jsem tu zemi navštívil mnohokrát, takže vím, o čem mluvím. Žádné falešné snubní prsteny mít nemusíte. V hotelích vás ubytují společně v jednom pokoji a oddací list po cizincích nikdo nechce. Když byly všechny pokoje obsazené, často nás dokonce uložili do hotelové modlitebny. Na venkově je někdy možné přenocovat i v mešitách, které v Orientu k tomuto účelu slouží odnepaměti.

Separace pohlaví funguje jen v městských autobusech a v teheránském metru, a to bez ohledu na manželský stav. Na dálkových linkách rozdělení neexistuje, i když je nepřípustné, aby si muž přisedl k cizí ženě (cizineckých dvojic se to netýká).

„Trekking all inclusive“

Kromě dávných perských památek a mešit k návštěvě Íránu lákají vysoké hory. Poté, co jsem zdolal několik nejznámějších vrcholků, přišly na řadu odlehlejší kopce. Získat před cestou informace bylo obtížné a na místě se pak nakonec stejně ukázalo, že to byla ztráta času. Postupně jsem tedy přešel na strategii, kterou soukromě nazývám „trekking all inclusive“. Spočívá na důvěře v mnohokrát ověřenou dobrosrdečnost domorodců. Trek začínám návštěvou největšího města poblíž zvoleného cíle. Najdu tam obchod se sportovními potřebami a věcmi pro pobyt v přírodě. V Íránu jich sice není mnoho, ale jsou. Prodavač mi ochotně nakreslí mapku výstupové trasy a obvolá místní outdoorové nadšence. Následuje řada pozvání na společný výlet do hor. Skupina kolem pana Azada vyráží zítra ráno, učitel Hušang se svými žákyněmi o víkendu (což je v Íránu pátek a sobota)… Prodavač Réza sice původně nikam jet nechtěl, ale když jsou tu cizinci, tak to je jiná!

Běžní Íránci nemohou cestovat do zahraničí. Oblíbenou víkendovou zábavou jsou proto pikniky v přírodě a túry do hor. Ve všech větších městech fungují horolezecké kluby nebo alespoň spolky milovníků hor. Pod každým jen trochu zajímavým vrcholem stojí horská chata (obvykle volně přístupná), u které bývá i zdroj pitné vody. Výletů do hor, jejichž cílem bývají často i čtyřtisícové vrcholy, se hojně účastní i dívky. Výpravy jsou obvykle spojeny s večerním posezením u ohně, zpěvem a různými „kanadskými žertíky“. Trochu to připomíná český prvorepublikový tramping.

Islámský režim outdoorovým aktivitám nebrání. Asi je lepší, když se lidé rozběhnou po horách, než aby se srocovali na náměstích… V zemi neexistují žádná omezení táboření ani rozdělávaní ohně. Co k tomu dodat? „Budiž pochválena země, kde se dá rozbalit stan, kdekoli se člověku zamane!“

Add Comment Register



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


9 − = šest

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Free mockups