Aby bylo jasno – Velikonoční ostrov (španělsky Isla de Pascua, v domorodém jazyce Rapa Nui) je jen jeden. Běžně užívaný plurál „ostrovy“ je tedy blbost. A pěšky se na něj logicky dojít nedá.

Je to tak daleko, že nemá smysl jezdit tam jen tak, tedy pokud se netopíte v moři peněz velkém jako Pacifik omývající jeho břehy. Náklady spojené s cestou zhruba na stodesátou rovnoběžku a kousek pod obratník Kozoroha jsou tak velké, že nespojit návštěvu tohohle odlehlého koutu planety s něčím jiným by byla rozmařilost.

Velikonoční ostrov vypadá jako trojúhelník velký asi pětadvacet krát patnáct kilometrů. Od roku 1888 patří Chile. Má cenu psát, že tu žije jen asi šest tisíc obyvatel, prakticky všichni v jediném a hlavním městě Hanga Roa? Mám zmiňovat, že kromě zemědělství jsou alternativním způsobem obživy jen turisté? A že tu je zatraceně draho, protože všechno se sem vozí lodí z Chile?

Plyne z toho doporučení: Pokud tu nechcete finančně vykrvácet, nakupte si potraviny už doma nebo prostě někde jinde. Ale zase s sebou nemusíte tahat teplé oblečení ani extra hřejivý spacák. Pro mě to byla paradoxně nevýhoda – cesta sem byla „vyprošťovákem“ a rekreací po dubnovém hororu na Aconcague, kde jsem ve výšce 6 500 metrů pokoušel v šestatřiceti stupních pod nulou jen tak ve spacáku a na karimatce (tedy bez stanu) všechny svaté. Na spaní mi tedy muselo posloužit extrémní lezecké vybavení, které plnilo roli postele a deky i tam nahoře.

Sbohem, tvá Máňa

O Velikonočním ostrově jste už asi něco četli. Nejspíš to bylo o sochách moai, co taky jiného, že? Standardní turista sem přiletí, ubytuje se v hostelu nebo kempu, pocourá po městě a přilehlých pamětihodnostech na jihozápadní straně ostrova a pak si udělá jeden nebo dva výlety půjčeným autem (případně na kole) na západ a na sever. Tím to končí, sbohem, tvá Máňa.

Moje plány žádné zřetelné kontury neměly. Jsa vybaven chilskou mapou 1 : 32 000 a osmi dny pobytu, učinil jsem rozhodnutí, že si ostrov obšlápnu kolem dokola a pak se uvidí. Dva prsty na mé levé ruce byly ještě pořád lehce zčernalé z výstupu na Aconcaguu, tělesná váha byla stále ještě hluboko pod normálem, takže na nějaké velké vyskakování to nebylo. Ale nejvyšší kopec tu má jen něco přes půl kilometru nad mořem, takže horolezeckou kariéru tu moc neuděláte.

Hned po příletu a lehké sondáži města jsem vyrazil podél pobřežních skalisek ve směru pohybu hodinových ručiček. Tedy nejdřív na sever, pak na východ, kousek na jih a zase zpátky. Většinu jídla jsem si táhl ze Santiaga de Chile. Už z pevniny jsem věděl, že celý ostrov je národním parkem a že chilští ochranáři jsou takřka paramilitární organizací. Nesmí se tu skoro nic a díky své zarputilosti se tihle pánové v mém soukromém pořadí nepřátel dostali někam na úroveň komunistů a pavouků. Většina mého pobytu se tedy nesla v duchu porušování prakticky všech zákazů. Hned za městem jsem se v podstatě ponořil do ilegality a opět se z ní vynořil až po ukončení pěšího okruhu kolem ostrova pátý den pobytu. Nikoho k tomu nenavádím, nemá se to dělat, ale nechtějte po mně, abych sám na sebe plival.

Srážení kokosových ořechů

Na Velikonočním ostrově se moc snadno neztratíte – ať totiž jdete kamkoliv, dříve či později narazíte na vodu. Podstatná vada na kráse ovšem je, že všechna ta voda je slaná. Na mé mapce se tu a tam vyskytovaly zakreslené potůčky, navíc jsem tam byl v nejvlhčím měsíci. Až tamtudy ale pošlapete, dejte pozor na to, že tam prakticky žádná voda není. Což mi dost narušilo plány a výrazně zkomplikovalo život.

Když byl i třetí potůček v mé mapě bez vody, došlo mi, že jsem si to vyložil nějak chybně. Jen mi vrtalo hlavou, co asi sakra pijí koně, kteří se čas od času popásali kolem. Záhadu jsem odhalil v poledne druhého dne pochodu, když už mi voda došla a situace si žádala řešení. V nejsevernějším bodě ostrova je poblíž místa zvaného O Toki kousek od skalnaté pláže (pro milovníky koupání: pláží je tu minimum) miniaturní odsolovací zařízení. Vyrábí pitelnou vodu (slovo „pitná“ mi k tomu patoku moc nesedí) a svádí ji do dřevěného koryta. Jak často a jestli vůbec ji pijí i lidé, mi není známo. Je to takový hnus, že se to skoro nedá pít, aniž z toho uvaříte čaj. Vařil jsem ho na benzíňáku, který jsem s sebou tahal po celé Jižní Americe.

Ale člověk spolyká leccos, když není zbytí. Obživu jsem zpestřoval kokosovými ořechy, poprvé a zatím i naposledy v životě. Ne že by na Velikonočním ostrově bylo nějak přepalmováno, ale sem tam nějaká roste. Zní to romanticky, ale kdo kokosové ořechy nikdy nesrážel z palem kamením vrhaným netrénovanou rukou, netuší, co to je za fušku. A palmou se nedá zatřást, musí to být přímý zásah.

Věčně promočený Friedrich

Tak jsem tam tak šlapal a šlapal, posedával na skaliskách, koukal na oceán a představoval si, kolik tisíc kilometrů na všechny strany se nerozkládá nikde nic. No a samozřejmě ty sochy. Čekal jsem ledacos a trochu se bál zklamání, ale je to fakt něco! Impozantně působí hlavně lokality, kde jich stojí víc pohromadě (Nau Nau na severu a Tongariki na jihovýchodě, k oběma vede silnička). Když vypadnou turisti a zapadá slunce, to je vážně zážitek. Asi nejpůsobivější je místo Rano Raraku, kde kdysi domorodci vytesávali sochy moai ze skály. Pár jich nedodělali a nestihli odtransportovat na místa určení. Otázky „Proč?“ a „Jak?“ na mě v Rano Raraku doléhaly snad nejsilněji.

Zážitky jsem si zpestřoval každodenním poklusem, protože trénink je trénink – a věřte, že běhat od moai k moai je věc, kterou si budete pamatovat. S oblečením jsem to moc nepřeháněl. Vycházeje z logické vazby tropy rovná se teplo, běhal jsem v témže oděvu, který mi sloužil jako cestovní oblečení. Jen jsem ho průběžně pral v moři a sušil za pochodu. I díky pravidelným srážkám jsem tak byl mokrý imrvére. Hygienické standardy trpěly, ale „Co mě nezabije, to mě posílí“, jak říkal Nietzsche. A to nebyl žádnej trouba.

Na severním pobřeží jsem našel malou a pěkně schovanou plážičku, kde jsem v jeskyňce jen pár metrů nad mořem přečkal noční tropickou bouři. Místo to bylo více než romantické, takže jsem ho bez váhání zařadil do itineráře své plánované svatební cesty. Takže, jestli jednou, má se moje vyvolená na co těšit. I proto vám nesdělím, kde přesně ta pláž s jeskyní leží.