Východoafrická Keňa, to není jen působivé safari. Ojedinělé trekaře sem lákají především zdejší hory, ve kterých kromě antilop nebo damanů narazíte také na ledovec. Nejvyšší vrcholy masivu Mount Kenya měří přes pět tisíc metrů.

Masiv Mount Kenya je po Kilimandžáru druhou nejvyšší hroudou v Africe. Zatímco při zájmu vystoupit na jeho vyššího a slavnějšího souseda musíte zaplatit permit za tisíc dolarů, zde se místní úřady spokojí s „pouhou“ čtvrtinou této částky. Ale taková je realita rovníkové Afriky, tedy v zemích, kde jsou cizinci vnímáni jako chodící peněženky, které je třeba v zájmu prosperity země řádně oholit. Další výhodou výstupu na Mount Kenya je, že vám zde nebudou nuceni průvodci, nosiči a kuchaři, a tak můžete celou cestu absolvovat zcela sami a ve vlastní režii. A právě proto jsme se k této nádherné africké hoře vypravili.

Ledovec na rovníku

Mount Kenya (v domorodém jazyce Kirinyaga neboli Zářící hora) je vyhaslý stratovulkán, který zhruba před 3 miliony let chrlil oheň a síru. V dávné době byl také mnohem vyšší a má se za to, že svými více než šesti tisíci metry převyšoval sousední Kilimandžáro. Dnes je jeho výška „pouhých“ 5 199 m (vrchol Batian), avšak nejvyšším turisticky dosažitelným bodem je skalní útes Lenana, kterému do pětitisícové hranice chybí pouhých patnáct metrů.

Prvním Evropanem, který tuto osamělou a do dáli viditelnou horu spatřil, byl Němec Johann Ludwig Krapf v roce 1849, jemuž tehdejší vědecká obec nechtěla uvěřit, že mohou přímo na rovníku existovat ledovce.

První doložený výstup na nejvyšší kótu celého masivu je datován rokem 1899 a je dílem britského geografa H. J. Mackindera. V dnešní době vede k vrcholům ze všech světových stran celá řada turistických tras. Naše malá skupinka se do Keni vydala prakticky jen s jediným cílem – přejít celým masivem z jedné strany na druhou a samozřejmě vystoupit na vršek Lenana.

Masiv Mount Kenya leží asi 130 km severozápadně od hlavního keňského města a díky slušné silnici jsme na místě během pár hodin. Ubytování máme zajištěné v „motelu“ na okraji osady Chogoria, a tak následující den pomocí stařičkého, ale ještě jakž takž pohromadě držícího „lendrouvru“ vyjíždíme více jak 30 km po prašné a rozbité cestě až k bráně Chogoria, kterou jsme vybrali jako výchozí bod k přechodu masivu.

Ještě než jí projdeme, je třeba prostudovat tabuli, kde jsme upozorněni, že od této chvíle bereme na sebe veškerá rizika vyplývající ze setkání s divokou zvěří. Na můj dotaz, na jakou zvěř zde můžeme narazit, jsem informován, že na jakoukoli, včetně slonů. Na druhé straně, právě tato místa jsou vlastně jedinými prostory, kde se můžeme podívat z oči do očí zvířatům, před kterými nás v jiných národních parcích chrání plechy vozidel nebo elektrické ohradníky kempů.

Antilopy, damani a opice

Cesta Chogoria Route je jednou z šesti základních tras k vrcholu Mount Kenya. Je sice poměrně dlouhá, ale krajinově skutečně velkolepá. Protože nemáme místního průvodce, musíme se spoléhat na mapu a instinkt, abychom trefili správný směr postupu.

Hned v úvodu cesty nás hromada sloního trusu přesvědčí, že si ranger na bráně skutečně nevymýšlel. Ale jsme ve výši kolem 3 000 metrů, krajina je již víceméně otevřená, a tak se velice bedlivě rozhlížím po sebemenším pohybu. Ovšem jedinými zvířaty, které jsme nakonec po zbytek treku potkali, bylo pár malých antilop, několik nebojácných damanů a v závěru tlupy opic.

Vzhledem ke skutečnosti, že jsme ještě předchozí den seděli v mrazivém Česku a nyní se nacházíme ve výši 3 800 metrů na prudkém rovníkovém slunci, stavíme po čtyřech hodinách pochodu první aklimatizační tábor. S volným tábořením v parku si nemusíme dělat žádnou hlavu. Pokud najdeme vhodné místo (především v blízkosti důvěryhodného zdroje vody), nikdo nám nebude bránit v jeho založení. A přesně tak tomu bylo i v tomto případě. Malá loučka v blízkosti pěšiny, nedaleký potok a krásné prostředí rozhodlo, že pro dnešek by to stačilo. Ale ne tak docela. Krásného dne využíváme k výstupu do výšky cca 4 000 m a dosyta si užíváme zapadajícího slunce a absolutní samoty.

Samota na Zlaté hoře

Cílem následujícího dne je tábořiště Minto´s Hut ležící ve výši 4 250 m. Cesta zabere asi pět až šest hodin, a tak bez zbytečného spěchu vyrážíme na cestu do chladného a jasného rána. Cesta je kupodivu vcelku jasná, vyšlapaná pěšina míří neomylně k okraji působivého údolí Gorges Valley, odkud se otevírá první krásný pohled k hrotům Mount Kenya. Narůstající výška se také podepisuje na změně vegetace. Blížící se hranici 4 000 metrů signalizují hlavně nádherné lobélie, které se vyskytují především od této výšky. Radost z překrásné krajiny poněkud kazí stále více se černající nebe a vzdálené hřmění. To se zatím naštěstí drží především v oblasti nejvyšších vrcholů a pevně doufáme, že tam také zůstane co nejdéle. Přesto – výška nevýška – přidáváme do kroku s přáním být na tábořišti co nejdříve.

Chata Minto´s Hut je skromná plechová bouda, sloužící především jako úkryt pro nosiče. Z oficiálních pramenů lze vyčíst, že celý masiv Mount Kenya navštíví ročně až 25 000 lidí, my už druhý den šlapeme zcela osaměle a stejně osaměle vyhlíží i tábořiště položené v blízkosti chaty a jezera. Voda z jezera moc pitně nevypadá, ale pokud se přeleze trávou a bujnou vegetací porostlý val, objevíme další, mnohem lákavěji vyhlížející jezero. Místo pro postavení stanů je jedním slovem kouzelné. Všude kolem dokola se tyčí nádherné vulkanické skalnaté vrcholy, které doplněné úžasnou vegetací dokonale naplňují představy o rovníkové Africe.

Tyrkysová jezera a vulkány

Třetí den na trase je ve znamení snad největšího převýšení vůbec. Čeká nás výstup na chatu, která je postavena ve výši nejvyššího evropského vrcholu, tedy bez 200 metrů pět kilometrů. Prvním cílem je sedlo v přilehlém hřebeni The Tooth (Zub), kam vede značně strmý a v suti ujíždějící chodník. Výhled ze sedla pak patří zatím k tomu nejkrásnějšímu, co lze za celý přechod spatřit.

Dno širokého údolí Hobley Valley, vyplněného tyrkysovými skvrnami jezer po všech stranách ohraničených ostrými vulkanickými skálami, a rovněž traverz, vedoucí vzdušně do následujícího sedla, jen podtrhuje jedinečnost tohoto koutu hor. Těsně za sedlem stojí dřevěná chatka Austria Hut, která je nejvýše položeným obyvatelným stavením v pohoří. Zde kupodivu nejsme sami, působí zde malá skupinka italských horolezců se svými průvodci a nosiči. Nás však chata stejně nezajímá, jsme vybaveni stanem, a přestože to na žádné rovníkové vedro nevypadá, táboříme v těsné blízkosti stavení, přirozených a slušných míst zde totiž mnoho není.

Noc byla jasná a studená. Ale větrná. Hodně větrná. Stan postavený v blízkosti chatky Austria Hut se nadouval jako vzducholoď a vzbuzoval obavy, abychom se po krátkém letu zase neocitli tam, kde jsme začínali před třemi dny. A byl to právě vítr, který zahnal k hoře ocelově šedé mraky a zahalil tak vše, co bylo doposud vystaveno na odiv do nemilosrdně chmurného nic.

Ráno vládne venku kromě mrazivého a silného větru nepříjemná mlhavá slota, ale co se dá dělat. Jak říkal Ivan Gálfy: „Počasí je také, ake je, a preto sa ide do hory.“ Naštěstí k vrcholu Point Lenana je to sotva 40 minut výstupu, a třebaže samotný vršek je oblepen ledem a místy to ve strmém terénu klouže, keňská vlajka na samotné špičce je jasným znamením, že hlavního cíle této minivýpravy bylo dosaženo. Jako na potvoru několik málo chvil po sestupu z vrcholu se obloha trhá a celý masiv Mount Kenya se zjevuje ve své bizarní vulkanické kráse. Úplně nejvyšší kóta masivu – Batian – je poněkud ukryta za dominantním zubem snad nejkrásnějšího štítu pohoří Nelion, kde lze rozeznat bivakovací chatku Howell Hut postavenou těsně pod samotným vrcholem. Nejvyšší štíty pohoří jsou však určeny pouze horolezcům, nejsnadnější cestou na Batian je South-East Face Route (IV- UIAA).

Pohodový sestup

Po dosažení nejvyššího bodu výpravy máme necelé dva dny na to, abychom přešli masiv Mount Kenya severozápadním směrem, tedy po trase Sirimon Route. Vcelku jasně znatelná a vyšlapaná pěšina míří nejprve k turisticky nejvýznamnější chatě a tábořišti v oblasti zvané Shipton Hut, ve které mimo správce objektu není ani noha. Naprosto omračující okolí s celým lesem obrovských lobélií a s čerstvě zasněženými nejvyššími vrcholy masivu má na svědomí, že se jen tak rychle z toho místa nevymaníme. Ale čas skutečně kvapí, a tak je třeba vyrazit na sice dlouhou, ale stále velmi krásnou cestu údolím Mackinder Valley. Profil trasy je velmi příjemně sestupný a poslední tábor stavíme na skromném místě až v rokli potoka Liki.

Díky těm dnešním skoro dvaceti našlapaným kilometrům je jasné, že časová rezerva na poslední den v horách je skutečně dostačující. A skutečně je tomu tak. Závěrečný den je již víceméně salónní záležitostí, dokonce si ve středisku Old Moses dovolujeme pauzu spojenou s pivním osvěžením. Na bránu Sirimon Gate docházíme s asi půlhodinovým předstihem a po telefonátu na cestovku je během hodiny přistaven terénní vůz, který odváží naši skupinku do městečka Nanyuki, kde je celá akce patřičně zapita velmi slušným místním pěnivým mokem Tusker.

Text a foto: Ivo Petr