Ilegálně jsme podnikli jeden z nejkrásnějších treků v Indii. Viděli jsme, co jsme chtěli, a po hádce s indickými policajty to skončilo přátelským potřesením rukou.

Proč nás to tam tak táhne? Trek do Dzongri je příležitostí, jak se dostat nejblíž k vrcholu Kančendžengy (Kanchenjungy, 8586 m). Třetí nejvyšší horu světa a zároveň nejvyšší vrchol Indie obklopuje celkem čtrnáct vrcholů vyšších než 6000 metrů. Tenhle trek je jedním z nejhezčích, ale zároveň i nejnáročnějších ve východním Himálaji. Sikkimské cestovky ho nabízejí jako osmidenní, protože celkové převýšení je kolem 2500 metrů. Bez aklimatizace tu můžete snadno dostat výškovou nemoc, což jsme si bohužel sami ověřili.

Trek se dá podniknout buď po roztátí sněhu od března do května, nebo po odchodu monzunu od srpna do října. Jeho trasa vede po dávné cestě pasáků jaků, kteří tudy každé jaro putovali na vysokohorské louky. Prvním Evropanem, který tudy prošel, byl v roce 1890 dobrodruh Claude White. Pokud se vydáte v jeho stopách, postupně spatříte všechny himálajské výškové stupně. Dole kolem Yuksomu se rozkládá tropický deštný prales s bílými a rudými rododendrony, magnoliemi, orchidejemi, opicemi a papoušky. Následuje vysokohorský les se závěsy lišejníků. Pak přijdou alpinské louky, na které navazuje už jen kamení, led a sníh. Jak odolat tolika lákadlům?

Problémy s povolením

Na začátku „šlamastyky“ se šťastným koncem byla administrativní chyby. Ke vstupu do Sikkimu totiž potřebujete povolení, vzletně zvané Inner Line Permit (ILP). Je to jen formalita – prostě přijedete na hranici v Rangpo a za pět minut ho máte v ruce. To jsme ale nevěděli, a proto jsme si ILP vyřizovali předem v Dillí. Znamenalo to celý den běhání po úřadech a nekonečné dohady s úředníky, kteří si nás přehazovali jako horký brambor. V Indii prostě nikdo nechce nést za nic odpovědnost. ILP nám vystavil až pátý byrokrat, který vůbec nevěděl, o co jde. A to bylo naše štěstí.

Ani my jsme totiž netušili, která místa jsou v Sikkimu cizincům přístupná. Takže jsme mu prostě nadiktovali, kam se chceme podívat. Mimo jiné jsme tak sami sobě povolili i Dzongri, což je konečný bod treku pod Kančendžengu. ILP vystavené standardně v Rangpu ho neobsahuje, protože k návštěvě Dzongri musíte mít tzv. Restricted Area Permit (RAP). Dostanete ho jen v případě, že jste nejméně čtyři a že si trek pod Kančendžengu objednáte přes některou ze sikkimských cestovek. Ta vám zajistí průvodce, povinný policejní doprovod, nákladní jaky, kuchaře, stany…

Celá výprava vás pak v závislosti na vašem umění smlouvat vyjde nejméně na 2000 rupií na osobu a den.

Že úřady udělaly chybu v náš prospěch, jsme nejdřív nevěděli. Došlo nám to až v Yuksomu, což je poslední vesnice v západním Sikkimu. Z Dillí se sem dostanete přes noc vlakem do bengálského města New Jalpaiguri a pak celý den džípem po chatrné horské silničce. Yuksom, „Místo setkání tří lámů“, má pro obyvatele Sikkimu zásadní historický význam. Právě tady prý totiž kdysi začali tibetští lámové obracet na buddhistickou víru původní kmen Lepčů. A právě tady také potkali a podle různých znamení rozpoznali budoucího sikkimského krále, který „byl předpovězen“. Muž jménem Phuntsog Namgyal byl korunován v roce 1642 a jeho dynastie pak zemi vládla přesně 333 let. Yuksom býval metropolí Sikkimu až do doby, než ho vystřídal Gangtok.

Povolení nahradí i průvodce

Teď ale sedíme v jedné z místních hospůdek a popíjíme tombu, bizarní alkoholický nápoj ze zkvašeného prosa. S majitelem hospody probíráme trasu zítřejšího treku pod Kančendžengu.

„A kde máte průvodce?“ ptá se.

„Nepotřebujeme ho, máme písemné povolení z Dillí,“ vysvětlujeme.

Oponuje, že bez průvodce se do hor nesmí. Co je víc – předpisy, nebo oficiální papír? Po vzrušené výměně názorů nám radí aspoň potají obejít bránu národního parku, která je kus nad vesnicí.

Po západu slunce se řídíme jeho dobrou radou. V bráně žádná stráž nesedí, ale nemáme pocit, že bychom se dopouštěli něčeho nezákonného. V našem permitu je přece jasně uvedeno Dzongri, což prý hospodský ještě nikdy neviděl. Po hodině chůze stavíme stan v hluboce zaříznutém údolí řeky Rathong. Ráno pak pustým údolím stoupáme až k visutému mostu, za kterým se stezka stáčí k západu a začíná prudce stoupat. Kolem jedenácté spatříme první domky samoty Bakhim (2700 m), obydlené Lepči. Cesta odtud vede stále vzhůru mohutným lesem a občas je dokonce opatřena schody z mohutných klád. Asi aby tu na jaře jačím stádům neklouzala kopyta.

Navečer následuje nuzná tibetská vesnička Tshoka (3050 m), poslední trvale obydlené místo pod Kančendžengou. Dáváme si tu slaný čaj a necháme si vyprávět o odbočce z hlavní trekové trasy. Vede prý k severovýchodu pod vrchol Pandim (6691), k ledovcovému jezeru Samiti. My ale už za soumraku stoupáme na paseku Pethang (3650 m). Trasu, kterou trekové výpravy běžně chodí tři dny, jsme zvládli za den. Ztěžka popadáme dech, bolí nás hlava a občas máme závratě. S horskou nemocí už ale máme zkušenosti ze Zanskaru. Do stanu proto uléháme s brufenem.

„Jste tu ilegálně!“

Druhý den kolem poledne dorážíme zcela vyčerpáni do Dzongri (4200 m). Uprostřed vysokohorských luk stojí jednoduchá dřevěná chata, ve které potkáváme anglickou trekovou výpravu. „Kde máte průvodce?“ slyšíme znovu, tentokrát ovšem z úst muže v policejní uniformě. Ukazujeme mu náš permit, ale nechce mu rozumět. „Jste tu ilegálně!“ Propuká ostrá hádka, při které muže žádáme o předložení služebního průkazu. „Zapomněl jsem si ho dole v Yuksomu, ale počkejte až se tam vrátíte!“ křičí na nás. „Zaplatíte pokutu a budete vyhoštěni ze Sikkimu!“

Však to nějak dopadne… Druhý den ráno se ve stanu budíme před svítáním a pospícháme na východ slunce na nedaleký hřeben. Zjevuje se nám pohádkově krásná scenérie Kančendžengy a vrcholů kolem ní (Kokthang 6147, Rathong 6679, Karbu 7338, Talung 7349…). Už jen za tohle ten průšvih na krku rozhodně stál! Po celodenním namáhavém sestupu do Yuksomu nás policie vyhmátne hned v první hospodě. Po zabavení pasů a chvíli křiku ale velitel nakonec uzná, že v našem permitu je zapsáno Dzongri. „Úředníci v Dillí udělali chybu, ale vy za to nemůžete,“ usmívá se a podává nám ruku.

Text a foto: Ivan Brezina

Úvodní foto: Pixabay.com